Jsme v poločase

A Malenky - už ne miminka - vyhrávají na celé čáře. Naše srdce, náš čas, naši lásku no a taky naše peníze, co si budeme namlouvat.

Dnes večer je to přesně rok, co jsem se (oteklá, zničená, s pálící žáhou, obřím břichem, neschopná si zavázat tkaničky ani ostříhat nehty na nohou) svalila v porodnici na připravenou postel a těšila se, že zítra ráno UŽ. A co si můj milý muž v klidu sedl vedle ke stolu a místo masírování mých zad vytáhl notebook a obří hromadu papírů a začal řešit žádost o změnu územního plánu, povolení, výjimky, další žádosti a potvrzení, všechno, co bylo potřeba, abychom mohli začít stavět dům.

Je to přesně rok. O třicet kilo lehčí si tu sedím u počítače.  Dvě krásné, zdravé, skoro-roční holčičky mi tu chrupají za zády. A pod balkonem buší (ještě teď, po deváté hodině) buchar zahlazující stopy po výkopech připojujících už stojící nový dům k veřejným rozvodům elektřiny a vody. Symbolicky razantně tak uzavírá ten první rok, zdaleka nejvíc vyčerpávající rok našich životů.

Dívám se zpět a vidím obrovskou hromadu práce, kterou jsme odvedli, a ještě větší hromadu požehnání, které jsme dostali. Jsem zároveň vděčná a pyšná. Vděčná, že je máme, a že ten první rok máme za sebou. Pyšná na ně, jak jsou skvělé, a na nás, že jsme to zvládli. Ne vždycky mi připadalo, že to půjde. Víc než párkrát jsem za ten rok brečela únavou a jednou jsem se složila tak, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Tisíce vyměněných plen, stovky nočních kojících seancí v době, kdy všichni normální lidé spí. A stovky objetí, pohlazení, pus, lechtání, tisíce úsměvů a nefalšovaných pocitů čirého štěstí.

Mám trochu podezření, že jsem lepší máma starších dětí, než novorozenců. Jsem ochotná kojit, přebalovat a ňuchňat i novorozence, ale vyloženě mě baví děti, se kterými už se dá pracovat, povídat, výchovně je ovlivňovat a učit se z jejich pohledu na svět. Taky mi víc vyhovuje dítě, které už si alespoň většinou dojde na záchod a zvládne samo sníst aspoň polovinu jídla, které dostane na talíř. Zkrátka kdyby se děti rodily asi tak dvouleté, šla bych si do fronty stoupnout ještě jednou (nebo v mém případě spíš dvakrát, nebudeme si nic nalhávat). Když jsem si loni přivezla domů ty dva vyhublé králíčky, co se ještě ani nakojit neuměli, připadala mi ta meta nesmírně daleko: dvouleté dítě, mluvící, na záchod chodící, knížky čtoucí, básničky se ochotné učit, připadalo mi to jako něco, čeho se dočkám za tísíc světelných let. A už jsme v půlce, máme první poločas. Nepochybuju o tom, že druhý uběhne ještě rychleji.

A tak si tu sedím a místo práce děkuju. Za každé nové ráno, za každý nový den (a za všechno, co už je za mnou, Tobě, Bože, jen). A zároveň si s Nohavicou říkám - Aby hůř nebylo, to by nám stačilo. Protože to, jak je to teď, je parádní. Hustý, náročný, ale skvělý. Jednu o tom napíšu knížku. Ale napřed se musím vyspat, Hodně, hodně vyspat.

Květen 2014

o

Duben 2015