Kapička smůly

Už jsem onehdy psala, že chodíme s holkama bosky. Tak často, jak jen to jde. Když to nejde, chodíme aspoň v botách, které chůzi naboso simulují. Věřím, že chodit bosky je zdravé pro držení těla, pomáhá to správně upevňovat pohybový aparát a procvičovat různé velmi potřebné svaly, navíc je to prevence plochých nohou, vbočených palců a jiných neduhů chodidel.

Prochodily jsme bosky celé loňské léto bez větších problémů a vůbec, je to zdravé, přirozené a super.

Pokud ovšem nemáte zrovna trošku smůlu, že si bodnete do chodidla trn (z jediného pichlavého keře, který nám na dvoře roste).
A pěkně hluboko, protože zrovna nesete v náručí dítě.
A  není, kdo by vám ho vytáhl.
A když konečně o půlnoci přijede domů manžel, nepodaří se mu ten trn vyndat.
A když se v tom ráno porýpe maminka, máte v noze kráter, na jehož dně pořád trčí ten trn.
Smůla je i v tom, že je zrovna sobota, takže si musíte zajet na pohotovost, aby vám ten trn vytáhli.
Další smůla: doktorka, která slouží na chirurgii, neuvěří vašemu tvrzení, že tam máte trn, ránu vám jen vypláchne a pošle vás domů.

Pak už následuje jen logické pokračování, kdy se vám hluboko v chodidle utvoří velký absces, noha oteče a když už konečně seženete hlídání aspoň pro některé děti a dorazíte zpět do nemocnice, hurá a třikrát sláva, konečně nějaké štěstí - doktor, kterému nepřipadá stav vašeho chodidla normální. Tedy pokud se dá hovořit o štěstí, když vám někdo rozřeže chodidlo, vypreparuje třícentimetrový trn, odřeže atrofovanou kůži, přeočkuje vás proti tetanu a pošle vás domů s dovětkem, že to "muselo bolet jako prase". Já jsem mu tedy děkovala se slzou v oku.

Zítra čekejte pokračování, "Péče o pět malých dětí, když máte v domě všude příkré schody a bolestí nemůžete chodit ani s berlemi". Možná bych měla odkaz poslat té paní doktorce, která mě ujišťovala, že v ráně nic není a i kdyby, tak si s tím tělo hravě poradí.

P.S. Ne, nezačnu teď konečně nosit boty. Jen si budu víc dávat pozor. Na trny a na doktory!