Táhla dítě do šaliny aneb Jak netrávit nedělní odpoledne

Razím teorii, že děti jsou téměř nerozbitné a v období "všude vlezu-všechno prozkoumám" je dobré jim nechat prostor, aby tak činily. Možná jsem jen nikdy neměla dítě-sebevraha, ale osvědčilo se mi nechat malé průzkumníky, ať zkoumají, pokud to jen trochu jde. Čím dřív se naučí lézt po schodech nebo na žebřík, tím dřív tak budou činit bezpečně a tím méně mého dozoru k tomu budou potřebovat.

Dnes jsem se tuto teorii pokoušela vysvětlit několika přátelům, kteří se po skončení bohoslužby oprávněně děsili toho, že Amálka s Rozárkou lezou bez mého dozoru po židlích a zase slézají dolů. Uznávám, že moje argumenty o bezpečném chování mých dětí značně utrpěly skutečností, že jsem hned vzápětí Amálce vykloubila loket.

Ooops.

Pokud jste to ještě nikdy svému dítěti nezpůsobili, vězte, že je to úraz typický pro předškolní děti, které ještě nemají zpevněné vazy v kloubech. Úraz vzniká prudkým zatažením za pootočenou končetinu. Mezi brněnskými ortopedy se prý tomuto úrazu říká "táhla dítě do šaliny".

Dnes se nám to stalo tak, že Amálka, vidouc mě stát vedle židle, po které lezla, pojala nápad chytit se mě za ruku a skočit dolů. Zaujatá rozhovorem jsem ji nechala, samozřejmě doskok na zem z vysoké židle neustála a spadla, jenže já ji u toho pořád držela za tu ruku.

Nebo se to může stát, když vám dítě začne stávkovat na pískovišti a vy se ho za ruku pokusíte z pískoviště vytáhnout (můj muž, dvouletá Bětuška a pohotovost v Novém městě na Moravě).

Nebo když váš tříleťák  dostane první hysterický záchvat v obchodním centru, po jehož skončení k vám zoufale natáhne ruku, abyste mu pomohla vstát ze země. Vy mu v dobré vůli chcete pomoct, za ruku zatáhnete, v ruce křupne... (moje sestra, malá neteř a chirurgická ambulance v Dětské nemocnici v Brně).

Každopádně se úraz projevuje silnou bolestí zápěstí, dítě ruku odmítá používat, a když máte štěstí na šikovného doktora, čeká vás až příkladný obraz návštěvy nemocnice. To do ambulance vnášíte plačící, bolestí zničené dítě, které během tří minut opouští ambulanci po svých, mává oběma rukama a shání se po něčem k snědku.  Chvat, který na to lékaři používají, asi není úplně triviální, naposledy jsem loudila, aby mě ho pan doktor naučil, ale byla jsem odmítnuta. Inu, co je dovoleno lékaři...není dovoleno matce, která svému dítěte vykloubí loket. Notabene v neděli v kostele.

Mé hříchy jsou snad odčiněny tím, že jsem návštěvu nemocnice musela absolvovat se čtyřmi dětmi, které neobědvaly a neměly možnost spát, jak jsou zvyklé. Nebo tím, že jsem si pak s Amálkou doma prošla celou Svojtkovu encyklopedii Svět zvířat a ukázala jí úplně všechny medvědy. Fakt úplně všechny.

A poučení na závěr: jsou okamžiky, kdy je lepší padající dítě pustit, protože příliš pevným držením za ruku mu můžete ublížit podstatně víc, než by mu ublížil ten pád. Což je vlastně docela pěkný obraz toho, jak někdy funguje i při výchově.

Večer v pelíšku, "nemocná" ruka umožňuje současně přidržovat flašku i svírat dudlík. Dvojité blaho.