Rostou!

Jako z vody, nebo jako houby po dešti. Včera to byly dva ukňourané uzlíky v zavinovačkách a dnes jsou to odvážné průzkumnice, které milují knížky, magnetické stavebnice, jedna druhou, suché těstoviny, ale nejvíc ze všeho - babičku.

19  měsíců uběhlo, jako vždycky, dřív, než se člověk nadál. A upřímně řečeno, nelituji, že jsou za námi. Rozárčiny bezesné noci při růstu zubů a zejména poslední rok kojení s nočním vstáváním po půl hodině, to byly dost vyčerpávající zkušenosti. Stály za to, ale už jsou za námi. Díky Bohu za to.
Rozárka s Amálkou jsou jiné, než byly Maruška s Bětuškou v jejich věku. Odvážnější, průbojnější, vývojově napřed. Poměrně logicky, žijí v úplně jiných podmínkách. Jednak jsou obě zdravé: Maruška udělala v 18 měsících první krok, ony už od léta běhají, lezou po žebřících, kloužou se samy na skluzavkách a skáčou po hlavě na gauč. Jednak se musejí umět prosadit, protože v domácnosti se 4 dětmi do 4 let opravdu nikdo nereaguje na mírné podráždění, lehký diskomfort nebo drobný problém, kterému dítě čelí. Chce-li dítě pozornost, musí si ji umět získat. A Rozárka s Amálkou to umí, velmi dobře. Tak dobře, že mi z toho jde denně hlava kolem.

Jsou pokročilejší i v řeči, mají větší slovní zásobu a začaly mnohem dřív spojovat slova, než Maruška s Bětuškou. To přisuzuji jednak tomu, že opravdu milují knížky (torpédo Bětuška nedokázala v klidu sedět na klíně asi do dvou let. Rozárka s Amálkou jsou čtecí teroristky, které většinu dne chodí v pokojíčku s knížkou v ruce a dožadují se, kdo jim bude "čít, čít"). Druhak si myslím, že je jejich rychlejší start řeči zapříčiněn konstantním vystavením mluvenému slovu. S Maruškou a Bětuškou jsem byla vesměs sama doma. Ne že bych na ně nemluvila, ale s přívalem slov, citoslovcí, zvuků a situací, které denně produkuje naše současná početná domácnost, se to nedá srovnat.

Celkově jsou Amálka s Rozárkou úžasný (a akční holky). Je jich všude plno a přes předchozí zkušenost s dvojčaty v batolecím věku někdy nepřestávám žasnout, co jsou schopné vymyslet a spojenými silami realizovat. Uhlídat je, aby si neublížily, zničily jen nezbytné minimum věci, nepokousaly jedna druhou a pokud možno se navzájem nezavíraly do sušičky na prádlo je někdy nadlidský úkol. Ještě štěstí, že mě to vesměs baví. I když mě ten humor nepochybně přejde, až tu obsazenou sušičku jednou spustí. Nebo až na ně ty dveře ze sprchového koutu opravdu spadnou. Nebo až do toho odpadu u umývadla hodí něco opravdu důležitého. Nebo až ten záchod toaletním papírem opravdu ucpou.

Zatím se nic z toho nestalo. A když jim někdo čte, jsou to klidný zlatíčka.