Vážený pane řediteli,

Máte prosím, jako ředitel dětské nemocnice, představu, co to obnáší starat se o sedmitýdenní dvojčata? Jsem si jistá, že ano,  snad byste to měl ale stručně připomenout vašemu personálu na chirurgii. Věřím, že kdyby to tušili, neubytovali by mě s těmi mými v krcálku, kde nejen že není přebalovací pult, ale ani není kam položit vlastní z domu přivezenou přebalovací podložku. Tedy je, na malý stolek tak, že jediný způsob jak přebalit je v hlubokém předklonu. Umýt dětem zadeček také na pokoji nejde, z umyvadla totiž teče jen voda tak horká, že si v ní stěží zvládnu opláchnout obličej já. Chodit pokaždé přebalovat přes chodbu na jediný pokoj, kde je přebalovací pult (a kde jsou ubytovaní jiní pacienti) jsem vzdala, ono desetkrát denně jedno dítě odložit, s druhým (řvoucím) jít po chodbě a rušit obyvatele toho vyvoleného pokoje, pak zase zpátky, podruhé to stejné s druhým dvojčetem, zatímco první řve na pokoji...raději jsem přebalovala v předklonu. Škoda že nezbylo místo ani na křeslo, na staré dřevěné židli se kojit nedá, proto jsem kojila na posteli, opět bez opory zad už tak dost zkoušených nešťastným přebalováním. Upřímně řečeno si ale nerada stěžuji, takže jsem byla ochotná tyto drobné nedostatky přehlédnout, chápu že máte omezený rozpočet. Zpočátku mě mrzelo, že mi personál nedovolil vzít si na oddělení náš dvojčecí kočár (z hygienických důvodů, které nebyl schopen vysvětlit). Pak jsem ale zjistila, že upravený sportovní kočár jste nedovolili ani mamince postižené čtyřleté nechodící holčičky, která tedy musela těch patnáct kilo tahat celý den na rukou. Prý jí sestřičky nabídly jejich kočár na miminka s korbičkou: pane řediteli, máte čtyřletou neteř nebo vnučku? Jestli ano, vemte ji prosím někdy na oddělení a zkuste ji nechat sestřičky vozit v hlubokém kočárku, aby si uvědomily, že se tam to dítě nevejde. Ono normálně uvažujícímu člověku by to bylo jasné od pohledu, ale někdo zřejmě potřebuje názorné vysvětlení.

Abych ale jen nekritizovala, chtěla jsem vás i pochválit. To, jak jste vyřešili stravování ubytovaných maminek, je opravdu geniální: v jiné budově s tím, že dítě musí zůstat na oddělení. Elegantní, určitě na tom hodně ušetříte. Z nás kojicích matek tuto úžasnou možnost nevyužil nikdo (ono málokdo má nervy podle rad sestřiček „dítě zavřít do postýlky, klec nahoru a nechat ho tam, ono se nezblázní“ a odejít si na oběd.) Kdyby to snad některá maminka přeci jen chtěla zkoušet, povolená doba, kdy lze jít na snídani, se přesně kryje s vizitou, jedinou dobou dne, kdy máte šanci získat alespoň nějaké informace o zdravotním stavu a plánované léčbě svého dítěte. A když nestihnete oběd, nemáte ani večeři, ta se totiž vydává „formou balíčku“ u oběda. (Mimochodem, chápu, že šetříte, ale večeře sestávající z několika chlebů a vaničky kupované vajíčkové pomazánky (pro kojící matky dokonalé menu) by se snad příliš neprodražila, kdybyste přihodili i papírový tácek (málokdo jí rád rovnou z igelitu, a na oddělení není žádné nádobí k dispozici)  a plastový nůž – v mém věku už neshledávám patlání pomazánky na chleba rukou nijak osvěžujícím ani zábavným. 

Celý systém stravování tak, jak u vás funguje teď, mi přijde na úrovni nemocnic na Ukrajině či v rozvojových zemích, kdy jsou rodiče zcela závislí na jídle přivezeném z domu a příbuzní chodí na návštěvy s taškami plnými jídla a obligátních obědových krabiček. Rodiče nekojených dětí to mají jednodušší, děti totiž dostávají jídlo na pokoj, takže rodič může vždycky dojíst, co mu dítě nechá. Kojící a rodiče dobrých jedlíků ale mají smůlu. V rámci zlepšení finanční situace nemocnice navrhuji za toto "nestravování" vybírat zvláštní poplatek jako za účinnou zeštíhlovací kůru.

To všechno jsou však jen maličkosti a kosmetické vady. Daleko víc mi vadilo, že se nikdo z lékařů nikdy nepředstaví, takže nevím, s kým jednám. Že jste naši holčičku nechali zbytečně podstoupit vyšetření, na které nebyla připravená, takže se rentgenovalo zbytečně – „někdo“ zapomněl, že bez vyprázdnění nejde tlusté střeno rentgenovat. Že jste neustále měnili plánovaná vyšetření a hlavně plánovaný způsob operace, nakonec jste operaci třicet minut před odvozem na sál o den odložili kvůli potřebě zopakovat tři dny staré vyšetření (matka celou noc na nervy, kojené dítě na lačno, všichni připravení na velkou akci, opět zbytečně). Že jste se nakonec rozhodli neoperovat vůbec a raději nás pustit domů s tím, že se máme přijít ukázat "primáři". Že nám pan doktor na rovinu neřekl, že s podobným problémem nemáte moc zkušeností, pochopili bychom to. Mimochodem, žádala jsem před anestezií o to, abych směla mluvit s anesteziologem. Na příjmu mi pak doktor doslova řekl „když budete mít štěstí a chytnete ho na oddělení“. Ošetřující lékař byl o něco vstřícnější, prohlásil, že je to samozřejmost – škoda, že to neřekl tomu anesteziologovi. Ten se totiž jen zjevil ve dveřích, bez pozdravu zamumlal „objednal jsem jí ještě pro jistotu kardio“ a odešel. Než jsem pochopila, že to byl anesteziolog, už nebyl k sehnání. Výčet oblastí, ve kterých se můžete ještě hodně zlepšovat, není u konce, ale nechci už Vás dál okrádat o drahocenný čas. Doufám, že dokážete přijmout mé připomínky sportovně a ne tak, jako náš ošetřující lékař: ten se totiž urazil, když jsem se ho velmi slušně zeptala, zda by pro nás vzhledem k neobvyklosti problému naší malé nebylo lepší vyhledat kliniku, kde takových případů mají více. Odešel bez rozloučení a papíry nám už jen poslal po sestře, jak jsme se ho dotkli. Líto mi ho nebylo, obzvlášť ne poté, co nám odjezd do Prahy doporučil i jiný Váš primář, kterého jsme přes protekční známost požádali o nahlédnutí do karty a vyjádření, zda máme Maruščin problém dále řešit u Vás, nebo jet raději do Motola (odpověď: "tohle u nás nikdy nikdo neviděl, nenechte si na ni sáhnout a ukažte ji v Motole, tak si s tím budou vědět rady"). Proč nám to někdo nemohl říct už na příjmu, kdy bylo naprosto zjevné, o jak neobvyklý problém se jedná? Proč musela absolvovat pět zbytečných vyšetření, přípravu na neuskutečněnou operaci, zbytečný pobyt v nemocnici, kde byla vystavená všem možným patogenům, navrch společně se svou zdravou sestřičkou?

Takže jedeme do Prahy. Jsem zvědavá, jaké to bude v Motole. Jednu výhodu ten pobyt u Vás měl: myslím, že už jsem připravená na všechno.