Předevčírem to byly dva měsíce, co se poměrně rutinní pátek s kontrolou v těhotenské poradně trochu nečekaně změnil v den, který navždy změnil naše životy. Sedmnáct a osmnáct minut po šesté hodině večer přišly na svět naše holčičky: nejprve vlasatá Maruška a potom Bětuška, už na sále si hlasitě stěžující na to, jak násilně byla vytržena z tepla a pohodlí mého bříška.
Něuvěřitelné, kolik se toho za dva měsíce může odehrát.
Naučila jsem se kojit, přebalovat, chovat, podávat dudlíky, oblékat a koupat miminka. Taky se budit při prvním zakňourání a nenechat děti rozeřvat se v noci. V polospánku přebalit látkovou plenu a přitom stát mimo dostřel, protože když kaká Maruška, je v ohrožení půl pokoje. Naučila jsem se, že i půl hodina spánku stojí za to a ranní hodinka pití čaje a surfování po internetu je luxus, který si už nemůžu dovolit. Poznám hladový pláč od pláče při bolení bříška a nespletu si jej s pláčem volajícím po pozornosti a pochování. Zhubla jsem o 30 kilo a postupně si vzpomněla, jaké to je být schopná chodit, ohýbat se, jíst a spát.
Znovu jsem se zamilovala do svého muže, protože to, jak chová holčičky, mazlí se s nimi a užívá si je - to je asi nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděla.
Snad jsem se naučila být aspoň trochu dobrá máma. Moje holčičky jsou ty nejlepší učitelky a každý den mi lépe než kdokoli jiný umožňují trénovat trpělivost, laskavost a vytrvalost, vlastnosti, kterých se mi skutečně v potřebné míře nedostávalo. Občas to trochu zaskřípe, ale fakt se snažím, holčičky moje. To, jaká doopravdy jsem, ostatně poznám brzo - až mě začnete napodobovat. Modlím se a doufám, že to, co uvidím, se mi bude líbit.
Žádné komentáře:
Okomentovat