Měsíc!

Dnes je to měsíc, co jsme přivedli na svět Amálku s Rozárkou. Těžko už někdy zažijeme intenzivnější měsíc života. Měsíc, do kterého se toho vešlo tolik, že by to vydalo na román.

Na jeho začátku ležím s obrovským břichem, neskutečně oteklá a vyčerpaná v nemocniční posteli a snažím se připravit na operační zákrok a následující hodiny. Zároveň se nesmírně těším, až holčičky poprvé uvidím. Jsem zvědavá, jak budou vypadat, jestli se budou podobat Marušce nebo Bětušce, nebo budou úplně jiné, svoje.

Na prvních stránkách románu je děj hodně zahuštěný. Příprava na operaci - jedna procedura nepříjemnější než druhá. Marné pokusy píchnout mi kapačku (opět). Převoz na sál s tím, že mě "snad" napíchne někdo z ARA. Další injekce do rozbodaných rukou a konečně zajištění žíly. Píchnutí epidurálu, čeká se, až zabere. Nezabírá, pořád nohy cítím. Celý operační tým čeká, anesteziologové se mě neustále ptají, co cítím, kde to cítím a jestli je kov, který mi pokládají na různá místa těla, teplý nebo studený. Po deseti minutách je jasné, že epidurál nezabral. Anesteziologové by teď rádi přistoupili k celkové narkóze, prosím je ale, aby zkusili ještě jednou epidurál. Druhý pokus, o poznání bolestivější, než první. Zabírá! Bohužel až moc. Klesá mi tlak, sálová světla se mi někde ztrácí, hlasy slyším jen zdálky, ale vnímám to jako příjemnou úlevu. Další látka do žíly a vracím se zpět do reality. Operace začíná a za chvíli už brečí Amálka. Po krátkém ošetření ji dostává manžel na hrudník. Slyším, jak trochu protestuje, že už neví, jak má miminko chovat. Zdravě mě to naštve - jedeme sem přes půl republiky, abychom měli děti hned u sebe, já tady procházím všemi komplikacemi a on se "to" bojí pochovat! Naštěstí nemám čas přemýšlet a svoje pocity verbalizovat, protože už je venku Rozárka a za krátkou chvíli mi vrní na hrudníku. Je mokrá, teplá, měkká a nádherně voní. Jakmile ji na mě položí, přestane křičet a jen přede, trochu jako kočka. Operatér dokončuje operaci a mě v tu chvíli vůbec nezajímá, co se za plentou děje. S M. si sdělujeme pocity a popisujeme druhému, jak vypadá miminko, které chováme. Sálové sestry se rozplývají nad tím, jak si mě Rozárka objímá ručičkou. Někdo nás oba fotí a už se jede na pokoj. Další kapačky, analgetika a opětovné přikládání obou dětí. Amálka saje jako drak. Rozárka spí a je k zulíbání.

Na dalších stránkách se děj románu zauzlovává. Nejprve to vypadá na poklidnou rodinou idylu, ale pak se dostavují komplikace. Bolesti, potíže s jídlem a těžká chudokrevnost na straně matky. Děti by pily, ale nemají co. Při čekání na mléko hubnou pod kritickou hranici deseti procent porodní váhy. Navíc nastupuje žloutenka. Děti spí moc, rodiče málo. Matka bojuje s hormony a střídavě propadá euforii a panice. Otec se snaží držet nad vodou, ale je v těžké pozici, obvyklé úplaty matčiných rozjitřených nervů zákusky a čokoládou se nesetkávají s úspěchem. Kolotoč kojení-odsávání-dokrmování-přebalování, mírné obavy z každé vizity, tlak na to, aby nás pustili co nejdřív domů (na další týden už nemáme hlídání pro starší děti). Konečně v neděli odjezd domů, první setkání celé rodiny a začátek nové éry.

Ve druhém svazku se zaběhává nový rodinný model. V první polovině jde především o neustálé převažování a dokrmování dětí a atmosféra díla je zamlžená až ponurá. Rychle se ale vyjasňuje a hlavní hrdinové zažívají i příjemné chvíle: výlet do herny, procházky s kočárem i s miminy poprvé navázanými v šátku. Než nadejdou závěrečné kapitoly, vyřeší se zápletka s kojením, děti začnou sát samy a dobře. Poslední část románu pak popisuje návrat otce rodiny do pracovního procesu a nečekaně hladké fungování všech čtyř trpaslíků pod matčinou taktovkou.

V epilogu pak Amálka s Rozárkou oslaví své měsíčniny tím, že celý den prospí. Všechno funguje, miminka rostou, jak mají, brambory jsou v řádku a tak dál. Šťastný čtenář zaklapne knížku a jde spát. Matka odchází kojit.

Bonus: no nejsou k sežrání?