Cesta tam a zase zpátky - aneb Jak se rodí princezny, když už rodiče vědí, co chtějí

Když se před téměř třemi lety narodily Maruška s Bětuškou, napsala jsem o tom emotivní a hormony ovlivněnou porodní slohovku, ve které to hlavně hýřilo láskou k dětem a k manželovi a úžasem nad čerstvým rodičovstvím. Nějak se do ní nedostala mírně hořká pachuť z pobytu v porodnici, kterou jsem cítila. S časovým odstupem jsem si ale uvědomila, že na celém prvním roce života holčiček - s čestnou výjimkou Maruščiných zdravotních potíží a s nimi souvisejících hospitalizací a operace - byl právě ten cca desetidenní pobyt v porodnici pro mě nejnáročnějším obdobím a rozhodně na něj nemám nijak příjemné vzpomínky.

Když začalo být jasné, že ani druhá dvojitá várka dětí nebude moct vykouknout na svět přirozenou cestou, začali jsme se poohlížet po porodnici, která by splnila naše potřeby a požadavky. Na základě zkušeností z prvního porodu a hlavně na základě určitého vývoje, kterým jsme od doby narození Marušky s Bětuškou jako rodiče prošli, jsme hledali porodnici, která by nám umožnila přivést děti na svět co neklidněji, v těsné spolupráci s rodiči, kde by nám umožnili nepřetržitý kontakt s dětmi a společný pobyt rodičů s novorozeňaty od okamžiku porodu až do propuštění.

Máme totiž pevně za to, že děti patří k mámě...nebo k tátovi! A rozhodně do teplé náruče místo tvrdého vyhřívaného lůžka. A že první noc po příchodu na svět mají (stejně jako všechny další noci, pokud to jen trochu jde) prospat v klidu s pocitem bezpečí, ne je proplakat na novorozeneckém oddělení.

Bohužel se zdá, že jsou tyto poměrně jednoduché požadavky (stručně shrnuto: bonding, pobyt otce s rodinou, plný room-in a konzultování všech zákroků a vyšetření prováděných na dětech) pro většinu porodnic naprosto nesplnitelné. Krátký průzkum webů a porada se zkušenějšími rodičkami nám záhy odhalili, že buď budeme muset slevit, nebo jet rodit hodně daleko.

Jezdit do porodnice někam daleko se nám opravdu nechtělo. Jak bych to v konečné fázi dvojčecího těhotenství zvládala? A starší holčičky by za námi nemohly ani na návštěvu...navíc co když se porod stejně rozběhne dřív, nebo nastane jiná akutní situace? V tom případě by dlouhý přesun do zvolené porodnice nepřicházel v úvahu...Jenže, slevit kvůli tomu z našich požadavků, oželet přítomnost tatínka při porodu nebo riskovat, že brněnské nadstandardy budou plné a já zůstanu po náročné operaci opět sama (a děti tím pádem v péči sester na novorozeneckém, dokud nebudu schopná vstát a převzít si je), to se nám chtělo ještě méně.

A tak se nakonec stalo, že Amálka s Rozárkou mají v rodných listech jako místo narození napsáno Krnov, okres Bruntál.

Dvě a půl hodiny jedna cesta.  Logisticky náročné zajišťování hlídání starších holek...ale stálo to za to. Stokrát, tisíckrát.

Zatímco Marušku s Bětuškou jsem poté, co mi je vyndali z břicha, jen letmo zahlédla, Rozárku jsem měla během několika vteřin u sebe. Tedy, na sobě. Vlhké, teplé, skoro tříkilové tělíčko mi vrnělo na hrudi a mě bylo hned jasné, že tohle bude láska na celý život.

A Amálka se zatím hřála u tatínka a zkoušela, jestli by neměl nějaké to mlíko na oslavu jejího narození.

Ze sálu jsme se všichni přesunuli rovnou na pokoj a už jsme zůstali spolu. Nikdo nám děti nikam neodvážel, nikdo jim neprováděl žádná vyšetření, o kterých bychom dopředu nevěděli. U všeho jsme byli. O všem jsme rozhodovali, na všechno jsme mohli dohlédnout. Zkrátka, připadali jsme si jako kompetentní rodiče, kteří ve spolupráci se zdravotníky zajišťují tu nejlepší možnou péči o svoje děti. Ne jako nekompetentní, polointeligentní nedovzdělanci, nad kterými musí ubohé sestřičky kroutit očima v sloup, lékaři se jich na nic neptají a kteří se dozvědí, jaká vyšetření a zásahy jejich děti podstoupily, teprve z propouštěcí zprávy.

V klidu jsme se sžívali a bylo nám (povětšinou) dobře.

Všechno sice nešlo tak rychle a tak hladce, jak jsme si to plánovali - mléko se mi opět spustilo pozdě, holky dostaly žloutenku, nešlo je vzbudit na kojení a tak hodně zhubly...ale postupně se všechno začalo zlepšovat a hlavně jsme věděli, že to zvládneme - protože už jsme téměř stejnou situací prošli před třemi lety. Věřili jsme si, že i když miminka nepřibírají, doma to doženeme, a protože se nám o tomtéž podařilo přesvědčit i dětskou lékařku na oddělení, po týdnu jsme se mohli Marušce s Bětuškou přivézt vytoužená mimika. Doma pokračovalo náročné piplání špatně sajících novorozeňat, ale s pomocí Boží (a také s pomocí obětavé babičky, kojících kloboučků a nadbytku mateřského mléka) se nám poměrně rychle podařilo Malenky dostat z nejhoršího. Jako třítýdenní už pila každá sama bez pomoci u svého prsu, interval mezi kojením se prodloužil na tři hodiny a celá procedura začala zabírat méně než hodinu a půl, později i méně než hodinu. Zapadli jsme to domácího koloběhu, ani jsme nevěděli jak. S touhou a odhodláním nešidit ani starší, ani mladší děti - a poskytovat všem rovným dílem všechnu lásku a sílu, kterou máme. Snad se nám to aspoň částečně daří. Děláme, co můžeme - a budeme to dělat do strhání těla. To vám, holčičky naše, můžeme slíbit.