Ke dni matek

Narcisy mi rostou na zahradě, čokoládu nejím, dětských obrázků dostávám každý den asi třicet (Bětuška je líná s tím chodit do koše), hrnečky na kávu nepotřebuju, protože nemám čas si kafe uvařit, natož vypít a všechny kytky v květináči u mě přežijí přesně tak dlouho, jak dlouho zvládnou žít bez zalití. Neberte to ale tak, že ke dni matek nic nechci - chci! Alespoň toto:

1. Dvanáct hodin spánku. Nepřerušovaného. Nekojit, nepodávat dudlík, nedoprovázet nikoho na záchod, neposazovat nikoho na nočník, nebalit novorozeně v noci do klubíčka, aby se konečně vykakalo a přestalo ječet. OK, tak aspoň osm hodin. S kojením, přece nenechám ňuňátko hlady.

2. Ticho. Naprosté, Aspoň hodinu. Žádné požadavky, dotazy, stížnosti, žalování, sténání, fňukání, vřeštění, ječení, úpění, skuhrání. Žádná televize ani rádio. Žádná sekačka na trávu. Sedět, poslouchat to ticho a nemluvit.

3. Výlet. Na záchod. O SAMOTĚ! Ano, byly doby, kdy jsem lítala po světě, vandrovala po Americe a přespávala ve stanu za polárním kruhem. Dnes by mi pro pocit spokojenosti stačila možnost odebrat se na toaletu a vyřídit si tam vše, co potřebuji, bez asistence 2-4 blonďatých škodíků čůrajících na nočník (nebo na podlahu), hádajících se o toaletní papír, házejících zubní kartáčky do odpadu umyvadla a svlékajících se (ten den už po padesáté), aby mi ukázaly, kam přesně je sourozenec kousl.

4. Teplé jídlo. Tedy jídlo čerstvě uvařené a ještě zatepla snězené, aniž bych od něj musela 20x vstávat a foukat horkou polévku, podávat utěrku, jiné lžičky, další maso, další maso, šťávu, džus, další maso, hadr na utření podlahy a další maso. Aby mi přitom nikdo neseděl na klíně, nešťoural se v mém talíři rukama a nelovil mi z něj - hádejte co? - maso. Abych se u toho nemusela dívat, jak si Amálka s Rozárkou dělají z krupicové kaše pleťovou masku a Maruška už dnes potřetí polévá celý stůl jablečným mostem ("Ups, ale to nevadí mami, co se utše").

5. Možnost přečíst si knížku. Celou. Aniž bych mezitím pětkrát zapomněla, o čem to vlastně bylo těch pět prvních stran, co jsem si přečetla před měsícem. Takovou knížku, ve které se nevyskytuje medvídek Pů, Lisa, Britta, Anna, Lasse, Bosse, Olle ani jiní malinkatí sajrajti z Bullerbynu, Mumínci, Ronja s Birkem, továrna na čokoládu a není v ní ani jedna princezna. Mít na tu knížku zároveň čas i sílu, přečíst si ji celou, bez přerušování, nemuset od ní vstávat ani nikomu vysvětlovat, co se tam píše.

Když na to tak koukám, stačil by mi jeden jediný den, který bych strávila v tichosti na záchodě, kde bych se napřed v klidu najedla, pak si tam přečetla celou knížku a následně na 12 hodin usnula. To snad není tak moc???

Protože však splnění výše uvedených přání následujících pět let nehrozí, budu se místo toho soustředit na to, abych příští neděli nezapomněla donést narcis, čokoládu, hrnek na kávu nebo kytku v květináči svojí mamince. Ta si to totiž opravdu zaslouží.

Utírala mi totiž zadek, než mě pracně naučila, jak si ho mám utírat sama. A to se počítá.