Jak to všechno zvládám

Pořád se mě na to někdo ptá. Jak to všechno zvládám. Pět malých dětí, domácnost, skauty, nedělní školu, výuku angličtiny pro předškoláky.

Moc nevím, co na takovou otázku odpovědět. Protože pravda je, že nezvládám. Tedy ne všechno, ne vždy, ne na 100 %. Mám dny, kdy v přiměřeném předstihu odevzdávám v klidu přeložené projekty svým oblíbeným překladatelských agenturám. Mám dny, kdy si dopředu nachystám vymakaný program na skautskou schůzku, který děti zároveň baví i rozvíjí. Mám dny, kdy se naše domácnost blýská. Mám dny, kdy jsme s dětmi doma, čteme si, malujeme, hrajeme a užíváme si.

Bohužel tyto dny nepřicházejí současně. Věnuju-li čas přípravě skautského programu, musím vlastní práci dohánět v noci. Strávím-li půl odpoledne s holkama na gauči čtením knížek, nestihnu vytřít v celém domě podlahy. Když chystám na pondělní odpoledne anglické hry pro šest předškoláčků (z nichž jen dva jsou moji vlastní), doháním pak přípravu skautské schůzky s jazykem na vestě a v poklusu.

Přiznám se, že mi to nějak moc nevadí. Snažím se to všechno dělat tak, abych se za sebe nemusela stydět. Nemusí to být na 100 %. Stačí, když je to dostatečně dobré. Good enough, jak říkají mí přátelé za mořem. Rozděluju priority, napínám síly tam, kde vždy aktuálně vidím největší smysl, a nevyčítám si, když něco neklapne úplně tak, jak bych si představovala. Good enough, moji milí, je prostě enough.

Nejsem žádná nadžena, můj den má stejně hodin, jako den kohokoli jiného. Kouzlo mého "zvládání" tkví z větší části ve schopnosti a ochotě dělat kompromisy.

Ta rovnováha je křehká, nepopírám. Nechci dělat deset věcí a všechny blbě. Ale chci dělat věci, které mě těší, tak dlouho, dokud mě budou těšit a budu v nich vidět smysl.

V neposlední řadě na to nejsem sama, naše holčičky mají kromě poněkud přetížené maminky i prima tátu, který je schopen je nakrmit, umýt, uspat, utěšit, pobavit a netrpí pocitem, že "mi" umyl nádobí. Bez něj by to nešlo (a nebylo). A babička, to je úplný poklad, který svým nasazením vydá za tři až čtyři průměrné prarodiče.

Takže tak, mílí moji. Tak to dělám. Makám od okamžiku, kdy otevřu oči, do okamžiku, kdy je večer zaklapnu, což se někdy stává například v jednu ráno nad klávesnicí počítače. Volné chvíle jsou vzácnost, rande ve dvou už několik let nepoznaný luxus, kafe piju jen studené, pokud je dřív nestihnu někde doma ztratit, jak ho za sebou poponáším celé odpoledne z místnosti do místnosti podle toho, kde zrovna řádí naše tři nejmladší, neustálý dozor vyžadující ratolesti.

Znáte takovou tu chvíli, kdy uložíte děti a konečně máte chvíli pro sebe?
Nebo kdy jsou děti po ústavech a doma je klid, takže můžete třeba uklidit?
Když děti odjedou na víkend k babičce a vy si můžete s mužem otevřít lahev vína a povídat si?

No, tak já ne. Takové chvíle prakticky nemám (ale to nevadí, ony zase přijdou). Do té doby žongluju ve vzduchu několika míčky najednou a jsem vděčná všem, kteří mi pomáhají, aby mě ty míčky nezavalily.