Vídeň

Tuhle návštěvu jsme dlouho odkládali. Naši milí přátelé nás zvali řadu let, nejprve do Lovaňe, pak do Bruselu, nakonec se usadili ve Vídni a ta návštěva u nich nám pořád nějak nevycházela. Napřed jsem neměla děti a myslela jsem si, že mám moc práce...pak se v obou rodinách několik let na přeskáčku rodily děti. Už už to vypadalo, že návštěva dopadne letos v zimě, ale nakonec jsme neměli hlídání pro Amálku s Rozárkou a představa, že tam podnikneme nájezd v plné sestavě, nás moc nelákala.

Nakonec jsme díky laskavé babičce a ochotné kamarádce udali dvouleťačky na tři dny v jednom z květnových prodloužených víkendů. Vyrazili jsme tedy v redukované sestavě jen s Maruškou, Bětuškou a Fanynkou. Mít čas a prostor jen na nejstarší holky byl kromě tolik odkládaného osobního kontaktu s našimi příteli v podstatě hlavní cíl, který jsem si na tento víkend dala. 

A bylo to báječné.

Františka je (na rozdíl například od Rozárky) velmi statečný cestovatel, cestu víceméně prospala, když nespala, spokojeně si broukala. Jinak vše absolvovala v kočárku nebo pěšky a kromě brzkého ranního vstávání se jí nedalo nic vytknout*.  Maruška s Bětuškou byly jedním slovem skvělé. Dokážou se zabavit samy, jakýkoli program ale absolvují nadšeně, je s nimi rozumná domluva ve všech ohledech a hlavně - jsou úžasně vtipné a veselé.

V pátek jsme stihli akvárium, což byla pro holky velká atrakce. Žraloci tam sice byli hodně malí, zato párky v rohlíku hodně velké. 

Bětuška už řadu let touží stát se princeznou (toto období těsně navázalo na období bezmezné lásky k bagrům a traktorům, takže jsem dost zvědavá, co přijde dál). Věděla jsem, že v dětském muzeu v Schonbrunnu se dají vyzkoušet princeznovské šaty, takže program na sobotní dopoledne byl jasný. Počasí vyšlo nádherně, což se rodičům, kteří dětem zapomněli vzít z domu bundy, docela hodilo. A princeznovské šaty, vějíře, závoje a korunky měly fenomenální úspěch. Popravdě to převlékání dost bavilo i nás matky. 

Holky rezolutně trvaly na ZOO, ačkoli jsem jim tvrdila, že do ZOO můžeme jít i doma. Pravda ale je, že je jim to vzácné - a že ve Vídni mají pandy. Pandí výběh se nakonec ukázal být pro naši rodinu významným místem, protože si u něj Maruška vytrhla horní jedničku, která už se jí několik týdnů notně viklala. Na fotkách před pandami tedy ještě horní jedničku má, na fotkách po pandách už má jen velkou a čerstvou mezeru! (Okolnosti kolem krvácení u přecpaného pandího výběhu snad raději ani publikovat nebudu). 

Selfie s vyviklanou jedničkou, jejíž životnost už se počítala na minuty.

Jsou hezký, ale nabízí se otázka, jestli to stojí za to, pane prezidente...

S pandou (plyšovou) na pandě (kovové) u pand (živých!)

  

Nedělní dopoledne pak patřilo Prateru. Co o něm říct - jestli jste jako my a máte raději přírodu než město, klid než ruch, tichý hovor než hlasitou hudbu a pěkné obrazy než kýče, běžte raději jinam! Ovšem máte-li kolotoče milující děti, zatněte zuby a běžte tam jako my hned po ránu, když tam ještě nejsou davy. Holky byly v sedmém nebi a při pohledu na jejich nadšení byla i ta hlasitá hudba hned o kus snesitelnější. 

Poněkud naprdnuté, protože se chtěly vozit, ne fotit...

Obrovsky jsme si to užili a rovnou si naplánovali návštěvu letní Vídně. Snad to tentokrát vyjde napoprvé a děti nebudou už v pubertě, než vyjde další setkání.

*Chápete, proč já jako nejsovatovatější sova rodím jednoho skřivana za druhým? V naší rodině je za spáče považována jen Maruška, která - považte - někdy vydrží spát až do sedmi. Jinak to tu obvykle žije už v půl šesté. Nebo. chcete-li to podat dramatičtěji, v pět třicet. PĚT třicet, milí přátelé. To je doba, kdy popravovali odsouzence, protože v takovou hodinu stejně nikdo normální žít nechce!