Pro paní, která opařila mé dítě horkým čajem

Chtěla jsem vám to říct, ale nemohla jsem za vámi běžet, když jsem musela Rozárce držet násilím ruku v umyvadle s ledovou vodou a tišit ji, aby moc nekřičela, protože spousta lidí okolo se snažila snídat.
Chtěla jsem vám to říct, ale vy jste z té jídelny hned odešla, ani jste nepočkala, jestli bude Rozárka v pořádku nebo budeme muset volat sanitku.
Chtěla jsem vám to říct, ale když jsem uslyšela svou dvouleťačku tak strašně vykřiknout, před očima se mi na chvíli udělala tma a pak jsem viděla jen ji, plačící, že to pálí, snažící se sundat si horké tričko působící každým dotekem s tou jemnou dětskou kůží další a další bolest.
Chtěla jsem vám to říct, ale ani nevím, jak jste vypadala, proběhla jsem kolem vás a vnímala jen to, že mě moje dítě právě teď strašně potřebuje.

Tak vám to chci aspoň napsat.

Nezlobím se na vás.

Nezlobila jsem se ani v tu první chvíli. Chtěla jste pomoct, chtěla jste jí napustit z várnice čaj, když před ní stála s prázdným hrnečkem. Nemohla vědět, jak moc ta várnice stříká a jak nesmyslně vřelý čaj do ní dávají.

Nemám vám ani co odpouštět, prostě jste se snažila pomoct. V jednu chvíli jste byla hodná paní, která pomáhá blonďaté holčičce s modrými kukadly nalít čaj - a v příští chvíli jste byla ta, která svou neopatrností opařila cizí dítě.

Představuju si, že vám to nebylo jedno. Že jste byla nešťastná, zmatená, nevěděla jste, jestli na vás nebudu ječet. A tak jste raději odešla. Ne, nedělá se to. Ale vlastně - dělá se to. Děláme to všichni. Útěk z nepříjemné situace, když bychom se místo toho měli postavit problému čelem. Přijít za tím, komu jsme ublížili, omluvit se, ujistit se, že je v pořádku - to je těžké. Utéct je někdy snadnější.

Nezlobím se na vás.

Rozárka je v pořádku. A doufám, že vy také.