Začalo jaro!

Nevím, čím jste začátek jara oslavili vy - my dvoudenním hledáním jediných funkčních klíčů od auta.
Je to tak, Františka je v tom kouzelném období, kdy roznáší všechny dostupné předměty a deponuje je na místech, která k tomu nejsou vůbec určena. Zná to téměř každý rodič, dělá to téměř každé batole, Fanynka je, řekla bych, přenašeč výjimečně zdatný a systematický.

Tady zrovna přenáší léky. Ty ale, na rozdíl od klíčů od auta, máme několikatery a jsou poměrně snadno nahraditelné. Asi proto je nikam neschovává.

Ty klíče pečlivě uzavřela do skříňky pod umyvadlem. Taky ale mohly být v botě, v koši, v popelnici, v květináči, v záchodě nebo na Marsu. Vyšlo by to asi nastejno. Pozitivní na tom je, že jsme při šmejdění pod gaučem, pod linkou a za záchodovou mísou alespoň vzdáleně přiblížili jarnímu úklidu.

Abychom tedy to jaro náležitě oslavily, vzala jsem holky do květinářství, že si koupíme kytičku. A možná nějakou malou velikonoční dekoraci. Už jste zkoušeli vzít pět předškolních holčiček do květinářství, že si koupíte nějakou malou dekoraci? Ne? Asi máte víc rozumu než já.

Poznatek: Nic takového, jako malá velikonoční dekorace, neexistuje. Odcházeli jsme se čtyřmi květinami v květináči, pěti velkými kotouči velikonočních stužek, dvěma balení plastových vajíček, barevnou jutou, textilními kuřátky a několika drobnostmi, na které už si ani nevzpomínám. Vím, že toho byla plná taška, a že to stálo asi třikrát tolik, než jsem čekala.

Pak jsem ještě holky vzala na první letošní zmrzlinu. Byla jahodová a bylo to blaho. Ještě větší blaho by to bylo, kdybych holkám vzala z auta mikinky, protože venku zdaleka nebylo takové teplo, jak to z auta vypadalo.  Bětuška mi hlasitým kvílením dávala najevo, že jako matka stojím za houby.

A to ještě chudák nevěděla, že až přijdeme k autu, odemknu ho (těmi nalezenými klíči, které jsem dosud neztratila, bonusové body pro mě!), všechny děti pečlivě připoutám do sedaček a pak odfrčím v širou dál, ponechávajíc tašku s obřím květinovým nákupem na parkovišti. Někomu se asi šikla, když jsme se vrátily, už tam nebyla.

Rozárka mi proto dávala hlasitým kvílením najevo, že jako matka stojím za houby.

Prostě jaro jak má být. Ještě pořád chcete, abych napsala článek o časovém managementu? Já? Já neumanaguju ani tašku s nákupem, lidé drazí. Ale mám se ráda i tak. Přeci jen...je to jaro, a na světě je krásně!