Rok jako víno

Před rokem touto dobou jsem byla v posledním měsíci těhotenství, jako vždy oteklá a stěží schopná pohybu. Doma se mi batolily dvě rok a půl staré holčičky, starší holky chodily prvním rokem do školky. Byly Vánoce a já toho měla moc, moc, moc. Na miminko jsem se těšila, ale můj převažující pocit byla únava a obavy o to, jak to všechno v rozšířené sestavě zvládneme.

Uplynulo 365 dní a jsme zase úplně jinde. V kočárku mi tu spí téměř roční Františka, skoro-chodec, zdatný strávník, potěcha naší rodiny, s velmi slušně zaběhaným režimem umožňujícím mi tu celkem v klidu sedět a psát si blog. Zaplula mezi nás klidně, přirozeně, bez větších stresů pro kohokoli ze zúčastněných. Je tu, je součást naší rodiny a bez ní bychom prostě nebyli úplní. Fanynka naše.

Amálka s Rozárkou za ten rok udělaly úžasný pokrok. Odložily dudlíky, flašky s mlíkem i plínky, exponenciálně si rozšířily slovní zásobu, přestaly se vozit kočárkem, zkrátka učinily všechny zásadní kroky na cestě od miminka k předškolnímu dítěti. Navíc si, k mé velké radosti, začaly pěstovat i osobitý smysl pro humor. Jsou z nich zdravé, veselé a přiměřeně samostatné holky a už se moc těším, až spolu v květnu oslavíme jejich třetí narozeniny.

Někdy v létě došlo k zásadnímu posunu ve dynamice naší rodiny. Zatímco do té doby jsme dělili pozornost mezi starší holky, mladší holky a Fanynku, což byly v podstatě tři oddělené jednotky s téměř nekompatibilními potřebami a režimem, během letních měsíců Amálka s Rozárkou dozrály tak, že utvořily se staršími holkami partu. V mnoha činnostech už zvládají všechny čtyři spolupracovat, hrají si spolu, perou se spolu, čtou si spolu, k naší nelibosti spolu blbnou u jídla, zkrátka najednou tu máme smečku čtyř (poněkud divočejších) princezen a navíc jedno miminko jako prémii. Čtyřem nejstarším dětem tak musíme vytvářet technické zázemí, ale je čím dál méně potřeba je nepřetržitě bavit a organizovat.

Maruška s Bětuškou nepozorovaně vyrostly v předškoláky. Jsou na svůj statut velmi hrdé a mají proč. Jsou totiž prima holky, se kterými je radost pobýt.  Čas strávený jen ve třech, já a moje dvě nejstarší, je pro mě balzám na duši. V mnoha ohledech jsou velmi rozumné a často mi pomáhají. Na podzim se například začaly starat o Amálku s Rozárkou ráno po probuzení, když já ještě spím. Dohlédnou, aby si A+R zašly na záchod, a hrají si s nimi, dokud s Františkou nevstaneme. Neskutečné. Ještě před rokem jsem každé ráno vstávala do křiku, protože někdo plakal, že mě nutně potřebuje. Teď přicházím do pokoje, kde jsou rozestavěné ohrady se zvířátky, jezdí se tam na nákupy nebo staví monumenty z lega a všichni se dobře baví. Tak dobře, že mám někdy problém dostat je dolů na snídani.

Jednou ze zásadních změn letošního roku bylo naše samostatné bydlení. "Vejminek" pro rodiče se podařilo dotáhnout do obyvatelné podoby a letošní Vánoce jsme poprvé slavili jako dvě samostatné bytové jednotky. S aktuální situací jsme tak velmi spokojení všichni: babičku máme pár kroků od domu, takže si jí děti mohou plně užívat, ale zároveň mají obě domácnosti svůj prostor a klid. Mí američtí přátelé by takovou situaci označili jako win-win a skutečně myslím, že jsme to všichni vyhráli.

Letošní rok nám zkrátka přinesl mnoho dobrého. Jednou z věcí, kterých si vážím nejvíc, byl společně trávený čas a výlety, které se nám navzdory různým potížím podařilo zorganizovat. S Františkou jsme poprvé vyrazili spát mimo domov, když jí byly asi dva týdny. Navštívili jsme přátele na bedřichovské faře. V květnu jsme strávili týden u moře, v červenci jsem byla jen s Františkou a nejstaršími holkami pár dní v Praze, všichni společně jsme byli v srpnu na dovolené v Železném Brodě.

Naopak nás nepotkal žádný větší zdravotní ani jiný zádrhel.

Po pracovní stránce stránce se mi dařilo lépe, než bych si troufla doufat. Podařilo se mi najít nové klienty a rozdělit své pracovní úsilí mezi více zdrojů, což bylo moje přání pro tento rok. Obrovskou radost mi dělá i dobře rozjetá družina předškolních skautů, letní tábor se velmi vydařil, schůzky a výlety šlapou, děti (i rodiče) jsou spokojení. Jediným problémem tak zůstává, že dětí máme v družině moc - a to je vlastně prima.

Ano, míváme s mužem dny (a týdny) kdy je toho na nás moc. Pořád se staráme o značně nadprůměrný počet dětí značně nízkého věku, k tomu oba pracujeme, máme dům, zahradu, nedělní školu, skaut. Času stráveného ve dvou je minimum, o společné večeři nebo kině si zatím necháváme jen zdát. Ale zrajeme, všichni. Děti rostou, my se pořád učíme, a když někdy procházíme velkým tlakem, doufáme, že - jako u vína - je ten tlak nutný k tomu, abychom ze sebe dostali to nejlepší. A těšíme se, že se víno, kterého se jednou dočkáme, bude prvotřídní.

Mám určitá přání pro nadcházející rok. Chtěla bych víc času pro sebe. Nutně potřebuju učinit zásadní kroky ohledně svého zdraví. Ráda bych se vrátila ke hře na klarinet. toužím trávit víc času s mužem, i kdyby jen společnou četbou na gauči večer, když všechny děti spí. Ale to nejzásadnější už máme a skoro se stydím žádat ještě o víc. Zkrátka, aby hůř nebylo, to by nám stačilo...

A vám všem, přátelé, ať se plní vaše sny a touhy vrchovatou měrou.

Pour féliciter 2017.