Jarní úklid

Po měsíci se vracím k blogu, zdá se, že delší přestávky jsou tu a tam nevyhnutelné. Posledních několik týdnů bylo, mírně řečeno, hektických, ale přineslo do našeho života několik změn, které, jak doufám, pomůžou zachovat všeobecnou spokojenost i duševní zdraví celé rodiny.

Nějakou dobu už se to totiž ve mě střádalo. Dlouho to nechtělo ven a jen to tak trochu nesměle pípalo někde v zadních mozkových lalocích a nakonec se to provalilo, až když se mi začínalo ozývat i zdraví. Musela jsem si přiznat, že nezvládám pečovat o holky, k tomu pracovat v podstatě  na plný úvazek (především po nocích), nacházet si čas na pro sebe a svůj duchovní růst, vařit a péct a ještě udržovat v pořádku domácnost. Nejvíc to tedy odnášela ta domácnost. A opravdu nemluvím o miniaturních smítkách někde pod postelí - naše "smítka" už se pomalu pod postel nevlezla a začínala se volně přelévat na balkón, za balkónu na zahradu a nechat to ještě chvíli tak, asi by na nás obec musela povolat jednotku pro boj s nebezpečnými látkami.

Základní větší úklid jsme svépomocí zvládli, ale opět jen za cenu ještě větší únavy a na úkor jiných věcí, kterým bych se věnovala raději. Chtělo to tedy dlouhodobější řešení. Trocha chladnokrevné analýzy odhalila, ve kterých rolích jsem a kde naopak nejsem (nebo nechci být) zastupitelná. Jako matku mě nikdo nenahradí a tato role je pro mě jednou z životních priorit, takže čas strávený s holkama omezovat nechci (i kdybych měla možnost). Pracovně můžu mírně ubrat, ale ne v řádu desítek hodin za týden, pokud chceme zůstat finančně jakž takž v klidu. Vnitřní čas pro sebe je pro můj duchovní, duševní i fyzický prospěch nesmírně důležitý a v současné situaci si ho potřebuju spíš nacházet, než ho omezovat. Bylo tedy nasnadě, že pokud vůbec můžu a dokážu něco ze svých povinností delegovat, bude to úklid a běžná údržba domácnosti.

Závěr sice logický, ale poněkud bolestný. Představa, že bych si měla do vlastní domácnosti pustit někoho, kdo to tady trochu pozvedne a bude vykonávat činnosti, které bych zvládla sama, kdybych byla co k čemu, mě trochu zaskočila. Kostky jsme ale vrhli a jednoho úterního dopoledne se k nám dostavila dvojčlenná úklidová četa, aby s pomocí hrubé síly, dvou parních čističů a asi tak čtyř tun čisticích prostředků umyla okna, přes která už prostě nebylo vidět ven.

Abych nemusela být přítomna jejich upřímnému děsu nad tím, jak někdo může v takové domácnosti bydlet (ne že by něco daly najevo, ale nedokážu si představit, že by se nezděsily), popadla jsem obě děti a šla na zahradu řezat vrbu na velikonoční výzdobu. A zatímco jsem Marušce odebírala nůž a zachraňovala Bětušku před pádem do studny, nějak se to ve mě zlomilo a uvědomila jsem si, že se mi to vlastně líbí. Trávím čas s dětmi, připravuju se velikonoční výzdobu a moje okna se zatím myjou! Geniální! Ještě by mohly natřít ty židle a vyčistit spáry mezi dlaždičkama v koupelně a vyžehlit tu horu prádla a....nemohly by se sem ty paní tak na měsíc přestěhovat???

Dvojčlenné družstvo zdolávalo našich 12 oken a balkón celé dopoledne, ale výsledek mě uchvátil. Sama bych to ošudlala nepochybně rychleji, ale rozhodně bych u toho neprováděla takové akce jako vyrýpávání špíny mezi sklem a rámem okna, čištění radiátoru horkou párou nebo odstraňování cákanců od laku z vnitřní části oken. Navíc tu od té doby, co jsou okna umytá, máme záhadně víc světla. Vstřícné chování obou paní byl už jen příjemný bonus, takže jsme hned jednu z nich omámila a domluvily jsme se, že mi sem bude chodit pomáhat pravidelně. A já zatím natřu ty židle. Nebo vyžehlím tu horu prádla...a nebo že bych zkusila něco, co už jsem dlouho neudělala?