Výchovné cíle anebo o čem matka sní

Pro svoje holčičky sním velké sny. Nestojí v nich navlečené do promočního taláru, třímajíc v podpaží červený diplom z práv (popravdě, kolik znáte šťastných a vyrovnaných právniček?) ani z medicíny (horších povolání pro ženskou už asi moc není). (Samozřejmě kdyby se některá z nich chtěla stát světově uznávanou právničkou bojující za práva menšin, nebo vědkyní, která vynalezne univerzální lék na rakovinu, tak jim v tom zuby nehty bránit nebudu).Moje sny jsou ale jiné.

Sním - přeju si - doufám - toužím po tom, aby z holek vyrostly ženy, na které budu pyšná. Vím, že něco se výchovou ovlivnit dá a něco ne. Do něčeho můžu vložit kolik chci energie a stejně se to nepovede. Jinde zase můžu výchovně selhávat, ale nakonec bude výsledek i tak dobrý. Nedělám si iluze, že všechno zmůžu (zmůžeme) výchovou. Přijde mi ale smysluplné říct si, jaké mám  cíle, a jak jich chci dosáhnout. Zda to bude stačit už je jiná věc - ale zkusit to musíme, od toho jsme rodiče.

Takže jaké bych chtěla mít dospělé dcery?

• Pravdomluvné. Chtěla bych, aby holky říkaly pravdu i tehdy, když to pro ně bude nepříjemné nebo nevýhodné. Toho se snažím dosáhnout tak, že jim sama nelžu. Ani v maličkostech. Když chtějí před večeří další sušenku, neříkám jim, že "sušenky už nejsou". Pravdivě jim říkám, že už nechci, aby si teď další sušenku braly, ale že můžou další dostat po večeři. Zrovna tak bych jim nelhala, že jim "paní doktorka nebude nic dělat", když vím, že je bude očkovat. Myslím, že by děti od rodičů měly slyšet vždycky pravdu, samozřejmě přiměřenou věku. Výmysly a pohádky "na ochranu dětí" u nás doma zavádět nechci...

•  Respektující druhé i samy sebe. Sebeúcta vůbec je obrovské téma. Nesmí jí být moc ani málo. Tak akorát. Chci, aby holky věděly, na čem stojí jejich cena, a že je obrovská. Zároveň ale musí oceňovat i druhé. O tom, jak toho dosáhnout, je celá knížka Respektovat a být respekotván. Pro začátek se snažím, aby holky cítily, že k nim mám úctu, že respektuju jejich potřeby. A vypouštím věty typu "no ty jsi ale prasátko/trdlo/nemehlo". Přemýšlím, co chci, aby slyšely z úst své matky - a takováto hodnocení to rozhodně nejsou. Pokud budou zdravě sebevědomé, s menší pravděpodobností se někdy nechají využívat - nebo dokonce zneužívat.

• Se zdravým vztahem k jídlu i k pohybu. Chci, aby holky chápaly jídlo jako jednu z příjemných částí života, dokázaly si ho užít, ale neřešily jím své problémy. Snažím se v nich nebudovat mentální spojení nepříjemný zážitek = dobré jídlo, které ho vyváží. Takže když spadnou, dostanou napít vody, v nejhorším případě z flašky s dudlíkem, ale nedávám jim sušenku. Zároveň chci, aby odmalička přičichly k různým tělesným aktivitám a braly je jako normální součást života. Mimo jiné je chci naučit základní dovednosti - bruslit, plavat, jezdit na kole, lyžovat. Aby nebyly ve škole ani mezi dětmi outsideři, v žádném ohledu. Jestli budou tělesně "nadané" po mě, rozhodně z nich nikdy hvězdy sjezdovek nebudou - ale o to ani nejde :)

• Schopné navazovat a udržovat hluboká přátelství. Samozřejmě mají skvělou matku ;) a báječného tatínka, k tomu navíc  sestru rovnou z jednoho vrhu, ale věřím, že upřímné, dlouhodobé přátelství nedokáže rodina nahradit (a naopak, samozřejmě). Jsou zážitky a věci, které chcete zavolat kamarádce a ne mámě. Přátelé nás vždycky překvapí tím, jak jsou jiní, a jak nám přitom stále dokáží rozumět. Navazováním přátelství se člověk naučí respektovat odlišnosti (a uvědomit si na nich svoje vlastní chyby), tolerovat, milovat. Moc bych si přála, aby holky (tak jako já, díky Bohu) vždycky měly v telefonu několik čísel, na které můžou zavolat ve dne v noci, kdykoli, cokoli.

• Aktivní. Chci, aby se zajímaly o život kolem sebe a věřily, že ho může ovlivňovat. Aby nečekaly na zázračnou ruku osudu/státu/štěstěny, ale dokázaly vzít život do vlastních rukou a žít ho tak, jak chtějí a jak to považují za správné. Chci, aby chtěly a odkázaly svět měnit k lepšímu. Aby chápaly, že když se nepodílí na řešení problému - jsou samy jeho částí...

Když si to po sobě pročítám, trochu se děsím.  Hlavně toho, že většinu těchto věcí do dětí nejde nahustit neustálým opakováním nebo zázračnými formulemi. Musí to vidět - a pak udělat to, co je pro děti nejpřirozenější: napodobit. Takže se zdá, že mám před sebou velký kus práce - sama na sobě. To ostatní už by pak mělo přijít - no, více méně samo...

A o duchovních cílech raději až příště...