S hračkami to není hračka...

Asi mám přehnané nároky. Asi určitě. Obchody přetékají hračkami, ze kterých jen oči přechází, a díky širokopásmovému připojení k Internetu si dokonce můžu v klidu poklikat z domu a nechat si metráky hraček doručit až před práh. Kvůli dětem je člověk ochotný se plácnout přes kapsu, takže by výběr hraček k Vánocům a jiným příležitostem pro asi rok a půl staré děti neměl být problém.

Jenže.

Mám ty nároky. Zas tak moc jich není. Posuďte sami:

1. Chci, aby hračka byla estetická. Půlkilový plastový výlisek v divokých barvách mě neohromí, ani když se jmenuje Mluvící hrnec a stojí tolik jako večeře v luxusní restauraci.

2. Nepotřebuji žádné zbytečnosti navíc. Pokud je to knížka, ať je to prosím knížka, nemusí ještě robotickým hlasem (nejčastěji v cizím jazyce) předčítat části textu, ani "hrát" při stisknutí tlačítka falešné melodie.Pokud se mají na tyč navlékat kroužky, tak nepotřebuju, aby jich ještě polovina byla průhledná, blikala a při úspěšném navlečením spustila diodovou diskotéku.

3. Chci, aby se s hračkou dalo hrát takovým způsobem, k jakému je určena. Připadá vám to samozřejmě? Tak to byste se divili. Na jednoduchém příkladu vkládaček (tj. hraček, které slouží ke vkládání kostek různých tvarů do příslušných otvorů) můžu ukázat, že většina hraček je prodejná (lidi koupí všechno), některé asi děti nějakým způsobem zabaví, možná zaujmou, ale najít takovou, na které by se dítě skutečně mohlo naučit vkládat různě tvarované kostky do stejně tvarovaných otvorů je prostě věda.

Takže, v čem je problém vkládaček?

•  Mega populární Mluvicí hrnec: 

Zcela pomíjím naťuknuté estetické hledisko (ty barvy míchal kdo???) a nebudu se ani pouštět do kritiky úrovně zpívaných textů, které se přehrají, když kostka propadne správným otvorem (nebo hlavním otvorem nahoře). I kdyby dítě o spuštění těchto zvuků skutečně stálo, což se může stát, i cvičené orangutanní mládě přijde během tří minut na to, že zvuk lze spustit vložením "čehokoli" (např. ruky) do hlavního otvoru, a není nijak motivováno vhazovat hlavním otvorem zrovna kostky. Taky mi jaksi není jasné, proč tato hračka (stejně jako tisíce dalších hraček pro děti ve věku od šesti měsíců) řeší tvary a počty (jiné hračky zase písmena abecedy). Možná jsem předpotopní matka a moje děti jsou odsouzeny k celoživotnímu duševnímu krnění, ale ve věku, kdy je chci učit chápat, že kulatou kostku neprorvou čtveratým otvorem, nemám ještě ani zdaleka na programu učit je počítat, neřku-li číst. Zároveň doufám, že až přejdeme k počtům do pěti, budou už chápat rozdíl mezi trojúhelníkem a hvězdičkou a k jejich prohození správnými otvory budou používat inteligenci, nikoli sílu.
Nechápejte mě špatně. Holky si zrovna s touto (poděděnou) hračkou vyhrály dost a dost. Princip snadno sundatelné a vrátitelné pokličky je okouzlil a držel několik měsíců a v hrnci se postupně vystřídala většina předmětů naší domácnosti. Co mi ale vadí je, že na této hračce prostě nemají šanci naučit se vkládat tvary (i když se hračka na první pohled jako vkládačka tváří). Tvary se totiž mají vkládat bokem, což je pro dítě, které jemnou motoriku teprve trénuje, dost těžké (mnohem lepší je plnění "shora"). Navíc se musí trefit velmi přesně, protože otvory nemají skoro žádnou vůli. A hlavně, při zasouvání přesně umístěné kostky do vypouklého boku musí dítě vyvinout i určitou sílu, protože v každém z otvorů dříme nezbytně nutné čidlo, které se musí stlačit, aby hrnec vydal přitroublý smích a šikovné batole tak pochválil. Takže pokud chcete hračku, která vás dítěte na chvíli zbaví, a neřešíte vzhled či hudební sluch, mohu směle doporučit. Pokud ale chcete, aby se dítě naučilo vkládat tvary, radši ty prachy roztočte U Kastelána.

•  Hračky pro rodiče:

Tyhle vkládací kostky (nebo i vícehrany) jsou úžasné. Zaprvé značně ušetříte, protože stojí od 50 do 100 korun a neberte to, za ty prachy! Samozřejmě jsou plastové a asi je vyráběly nezletilí Číňánci, ale nebudeme se tu zabývat malichernostmi. Při troše štěstí se barvou z nich neotrávíte, naopak si s nimi užijete hodiny zábavy. Tím myslím vy. Ne vy a vaše dítě - ale vy. Dítě, které se právě učí poznávat různé tvary, totiž nedokáže rozpoznat a povhazovat 18 různých tvarů (a některé varianty jich mají i víc!).  Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že najít správný otvor pro neidentifikovatelný osmihran je úkolem hodným vysokoškoláka. Neberte mě ale vážně. Mě prostě geometrie nikdy nešla.

•  Hračky přijatelné esteticky i počtem tvarů...ale hratelné jen omezeně. Smutným příkladem je tento výrobek od nejmenované firmy, kterou mám jinak moc ráda:  

 

Hračka je dřevěná, esteticky přitažlivá, barvy neškodné, navíc vypadá variabilně - destička s otvory se dá vytáhnout a otočit - z druhé strany je jednobarevná - a dítě může zpočátku pouze házet barevné kostky do příslušných otvorů a teprve později přejít k tomu, že jejich omalovanou stranou doplňuje obrázek, který vidíte výše. Bohužel je to ale hračka, se kterou si vyhraje opět až mnohem starší dítě nebo dospělý. Zaprvé je potřeba vytahovat tu destičku, což je manuálně dost náročné ještě i pro tříleťáka (respektive náročné je vracet ji zpět do kolejniček). Zadruhé kostka představující korunu stromu je tak neskutečně složitě vyříznutá, že mi vždycky zabere několik pokusů, než se správně trefím. Dítě je bez šance, respektive potřebuje neustálý dohled a pomoc dospělého. Většina kostek navíc sedí jen jedním směrem, tedy neomalovanou stranou pokud se používá zadní strana destičky, a omalovanou stranou, pokud se používá obrázek. Takže hračka pěkná, ale dítě si s ní samo hrát nemůže. 

A vkládačky jsou opravdu jen jedním z příkladů hraček, které nejsou domyšlené nebo dotažené do konce. Výrobci nás také obšťastňují odrážedly, která mají kola tak moc v boku, že dětem vadí při odrážení, navlékacími kroužky, u kterých se tyč k navlékání směrem nahoru zužuje: dítě tak navleče jako první nejmenší koružek (protože ten se mu nelíp drží), ten zůstane viset úplně nahoře a hra skončila, nebo aktivními chodítky, která jsou tak nestabilní, že každému chůzi se teprve učícímu dítěti musí nutně pod rukama podjet a seslat ho s knock-outem na bradu k zemi. A to prosím mluvím pouze z omezené vlastní zkušenosti s hračkami pro úplná mrňata. Nechci vidět, až budu odhalovat vady těch hraček pro pokročilé. Podle mě by měl každý výrobce ty hračky na dětech testovat, než je pustí do oběhu - to by se určitě nepočítalo jako dětská práce, která je u nás nelegální, ne?