Jsme doma!

Od pondělka jsme doma. Maruščina operace byla podstatně náročnější, než jsme čekali. Na sále byla přes čtyři hodiny, potom nás čekaly 4 dny na JIP s postupným odpojováním od přístrojů, vyndáváním hadiček, cévek a epidurálu, až se nakonec Maruška směla nakrmit, nás přesunuli na běžné oddělení a život se vrátil alespoň určitým způsobem k normálu.
Bětuška to zvládla skvěle, maminka jí nijak nechyběla - ta chyběla spíš tatínkovi, protože péče o naši mladší ratolest není práce pro jednoho člověka (leda možná pro chronického nespavce, který je po 4 hodinkách lehkého spánku připraven čelit nástrahám dne). Ani Maruška se na JIP nijak zvlášť netvářila, že by jí moje přítomnost v čemkoli pomáhala, uspávat se umí sama usilovným cucáním prstu a nic jiného jsem pro ni dělat nemohla. Mírně mě tento zjevný nezájem obou dětí o drahou rodičku znervóznil, až jsem na okamžik zatoužila po separační úzkosti, alespoň na půl dne, abych si mohla připadat výjimečná (samozřejmě že až nastane, budu jí mít za ten půl den plné zuby).
Díky Maruščinu neuvěřitelně rychlému zotavování jsme mohli po 8 dnech domů, odvážejíce si dvě děti s rýmou a rostoucími zuby - to asi kvůli zpestření domácí aklimatizace. Jsme moc vděční Bohu, že Marušku provázel, nenastaly žádné nečekané komplikace a dalších operací ani vyšetření už nebude zapotřebí. Upřímně řečeno, stačilo nám to. Na druhé straně vidět na oddělení břišní chirurgie ostatní případy mě docela rychle vrátilo do reality: takže pokud máte dítě, které se narodilo alespoň přiměřeně zdravé, může jíst, pít, čůrat a kakat, vzdávejte chválu - není to totiž samozřejmost (i když nespí, ječí a všemožně se snaží, abyste ho měli plné zuby, stejně JE to malý zázrak). Mě se pořád ještě tají dech nad neuvěřitelnýnm požehnáním, že se nám takové děti narodily hned dvě. Bohu díky.Za ně - a za to, že Maruščiny potíže jsou za námi.