Jak jsem děti učila konzumu

V letních vedrech a následných bouřkách mě nečekaně popadla chuť plánovat Vánoce.
Anebo to bylo tím, že mě prostě ten překlad, na které jsem dělala, nebavil a nebavil.
Zkrátka otevřela jsem stránky svého oblíbeného obchodu s hračkami a začala kout pikle, co by Ježíšek mohl letos nadělit. Domeček pro panenky, nebo snad dřevěný bagr? Pravda, mám vytříbený vkus - hračky, které se mi líbily, byly označeny čtyřmístnou cenovkou. Ale do dětí se přeci investovat může, navíc kvalitní hračky rozvíjí estetické cítění, a to za to stojí!
A tak jsem začala u holek nenápadně vyzvídat, co by od Ježíška chtěly. Nejdřív jsem si tedy musela ověřit, že si holky pamatují, jak tu byl o minulých Vánocích Ježíšek. Prý že jo, že si to pamatují. Maruška dokonalé pochopení konceptu Ježíška ihned ilustruje básní:

Liška běží k Táboru, nese pytel zázvoru.
Ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá!

Aha. Dalších patnáct minut vysvětluji rozdíl mezi ježkem a Ježíškem. Nakonec se dobereme toho, že Ježíšek jim přinese dárek a že si můžou samy přát, co by chtěly.

Bětuška měla jasno hned: chtěla by, třeba třebá, novej kartáček (zrovna jsme si čistily zuby).
Říkám, že může klidně chtít i něco většího, že si může přát cokoli.
Maruška na to, že by chtěla nějakou dobrůtku.
Ujistím ji, že dobrůtky budou tak jako tak, že se na Vánoce peče cukrovíčko. Ale že si můžou přát i něco velkého, novou hračku, třeba panenku.
Maruška na to oslnivě logicky, že panenky už mají (malé plastové, líbila by se mi pro ně pořádná velká, nejlépe Waldrofská).
Tak říkám, že si můžou přát třeba i autíčko. Bětuška mi vysvětlila, že autíčko už přece taky mají (každá sadu tří plastových mini autíček z pouti - já pro ně chtěla pořádný traktor, nejlépe plechový nebo velký z masivního dřeva).

A tak jsem se najednou přistihla,jak jim vysvětluju, že autíčka, která mají, jsou malá, plastová, a že můžou dostat něco pořádného, velkého.

V tom okamžiku mi došlo, že svoje děti, které by byly šťastné z nového zubního kartáčku a kousku cukroví, učím, že je možné a oprávněné přát si neustále něco většího, lepšího, nového. Že jedna pana nestačí a tři autíčka taky ne, že je třeba kupovat, hromadit, upgradovat, nahrazovat. Že už to, že někde existuje něco lepšího, je dostatečným důvodem proto, abychom to chtěli.

A tak jsem se kousla do jazyka. Uvědomila jsem, že moje děti budou šťastné, když budeme spolu péct cukroví, zdobit stromeček a zalezeme si ke krbu a budeme si spolu pěkně v klidu číst. Že budou nadšené, když si budeme zpívat koledy a pouštět ořechové skořápky. A že jim, na rozdíl od jejich mámy, ke štěstí bohatě stačí nový zubní kartáček.

A že se od nich mám ještě hodně co učit.