O koláčích a výkalech

Moc děkuji za všechny reakce na poslední příspěvek, komentáře zde na blogu i reakce poslané mailem, sdělené osobně či telefonicky. Vážím si každého povzbuzení a sdílení, pomáhá už jen vědět, že v tom nejsme sami a vyčerpání zažívají i ostatní rodiče, ať už mají vícerčata či nikoli.

Jen aby nevznikla mýlka - neměla jsem v úmyslu si stěžovat, že to máme těžké. Spíš jen realisticky popsat, čím žijeme. Ostatně, hanba by mě fackovala, kdybych si měla stěžovat na čtyři zdravé děti. Notabene dvojčata. Ta donosit až do termínu je malý zázrak a když se to poštěstí hned dvakrát, na to už je potřeba pořádné porce Božího požehnání. V prvé řadě pociťujeme vděčnost a v rámci svých sil si dětí užíváme. Ale nejsme supermani. Někdy toho máme plné zuby. A jindy se zase z plného srdce radujeme, jaké máme úžasné děti.

Nemám v úmyslu předstírat, že je u nás všechno růžové, děti jsou vystajlované, já neustále upravená a namalovaná, byt je jako klícka a konzumujeme pouze poctivě připravená jídla z nejlepších surovin. Pokud se chcete kochat takovými rodinami, doporučuji se podívat na Fakebook Facebook nebo na Pinterest, tam se jich najde přehršel ;) (V reálu je to horší, ale virtuální realita prostě svádí k lakování na růžovo. Tak se tím hlavně nenechávejte uvést v depresi). 

Mohla bych vám teď napsat, že jsem dnes po obědě, zatímco děti spaly, upekla dva mřížkové koláče (a každý jiný!). Nebo bych si mohla naopak stěžovat, že rozbalená Amálka včera nejen pokálela postel, ale rovnou své dílo i s gustem ochutnala. Pravda je oboje. A náš reálný život tak přesně někde mezi - mezi dokonale křehkým mřížkovým koláčem vonícím citrónovou kůrou s makovo-tvarohovou nádivkou, a osmiměsíčním průzkumníkem, kterému jsou i po důkladném vydrhnutí z pusy cítit vlastní výkaly.

Je to zkrátka pestré a velmi, velmi intenzivní!

Až do dna - až na dno?

Nepíšu. Témat by bylo hodně, ale není síla. Jsme střídavě unavení a vyčerpaní. Posledních pár měsíců pociťujeme, jaké to je, sáhnout si na dno.

Nejde o to, že ty děti jsou čtyři - spousta lidí má mnohem větší rodiny. Jenže když si větší rodinu porodíte normálním způsobem, tedy po jednom dítěti, pak v době, kdy jsou děti už čtyři, je nejstarší minimálně v první třídě, tedy schopné se samo oblíct, najíst a ještě zásadně pomoct s péčí o mladší sourozence. Ne tak u nás - tříleťačky se samozřejmě do jisté míry o sebe postarají, ale asistence u převlékání, hygieny i jídla je pořád nutná. Krát čtyři. Jen klasické ranní kolečko nakojit-přebalit-převlíct, nakojit-přebalit-převlíct, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, nechat vyčůrat na nočník, dohlídnout na převlečení, vyčistit zuby, celou osádku odtransportovat po schodech dolů do kuchyně (nevím, kde máš papučky, ano, dám ti ruku, ne, tuhle ti dát nemůžu, v té držím Amálka, jejda, Amálko, nepadej prosím tě, Bětuško kam jdeš? Aha, tak si vem broučka s sebou. Ne. vracet se pro tebe nahoru nebudu. Pojď prosím dolů sama. Ty kvůli tomu pláčeš? Tak prosím neplač, dám ti ruku, až půjdu nahoru pro Rozárku) je někdy tak vyčerpávající, že už v 8 hodin ráno mám pocit, že bych užila velkého panáka, velký čokoládový dort, nebo velké auto, které by mě na tři měsíce odvezlo na exotickou dovolenou.

Tohle ale v zásadě zvládáme. Jedeme od Božího rána do pozdní noci, čas na klidné jídlo nebo šance prohodit víc než pár vět jen mezi čtyřma očima jsou výjimečné, ale dá se to. Pokud jsme všichni zdraví - a pokud se aspoň trochu slušně vyspíme.

Loňský podzim byl vypečený tím, že se nekonalo ani jedno z toho. Od září jsme si poctivě předávali tam a zpět virózy, syndromy ruka-noha-ústa, střevní chřipky a laringitidy až do prvních mrazů. A v říjnu se Rozárka rozhodla, že přestane spát. Toto její rozhodnutí jsme nepřivítali s povděkem, ale jelikož na něm od té doby trvá, snažíme se mu nějak přizpůsobit.

Mám takový poznatek, že si člověk o sobě může nalhávat leccos. Třeba, že je trpělivý a silný jedinec. Nebo že má dobré nervy. Že by svým dětem nikdy neublížil. Že miminka jsou sladká a malé děti přinášejí do života rovnováhu a soulad se Všehomírem.

Dokud...

Dokud tři měsíce nevstává desetkrát za noc k ječícímu miminu.
Dokud ho naprosto zmlácenýho a v polovičních mdlobách dvě vřeštící mimina nenutí vstávat o půl čtvrté ráno.
Dokud mu poslední zbytek sil nevysaje několik měsíců se táhnoucí nemoc, kterou není kdy a jak vyležet, a o které (marně) doufá, že pokud bude ignorovat on ji, bude ignorovat ona jeho.

Pak se může docela klidně stát, že se dostanete do situace, která se přihodila mým známým. Jsou silní, racionálně založení, nesmírně obětaví. Mají osm dětí, porůznu svých, osvojených, adoptovaných, k tomu hospodářství a mezi těmi dětmi jen tak mimochodem jedna dvojčata. Když byla ta dvojčata v nejuřvanějším nočním období, byli už oba manželé nesmírně unavení. Tak unavení, že když matka v noci zase jednou vstala, zvedla z postýlky ječící dítě a šla otevřít ventilačku, manžel vyskočil lvím skokem z postele a strhl matku i s dítětem asi o metr na stranu, protože se (zcela racionálně) ulekl, že jeho žena jde to dítě vyhodit z okna.

Tak daleko, že bych mimina házela z okna, to u nás ještě nedošlo (odložte prosím své mobilní telefony. Střešním oknem by dítě prohodit stejně nešlo, takže bych je v nejhorším mohla jen strčit na balkón). Naprosté vyčerpání se na nás ale podepisuje. Před Vánoci jsem brečela na rameni své přítelkyni, že jsem tak unavená, tak strašně unavená, u-n-a-v-e-n-á, že když ty mimina v noci beru z postýlky, mám někdy chuť je něžně upustit na zem. A ta nejlaskavější, nejmírnější žena, kterou znám, mi na to řekla: "No jasně, kdo by neměl? Tak si na tu tu zem dej peřinu a nemusíš si dělat starosti!"

Na peřinu ještě nedošlo, ale nevylučuju, že ta chvíle přijde. Zatím jedeme dál a kromě velkého vyčerpání pořád zažíváme i velké radosti - když se ty noční běsnící příšerky začnou ve dne s úsměvem plazit vpřed, smějí se na nás a vůbec se tváří jako nejhodnější miminka pod sluncem. Když starší holky projevují dojímající míru vzájemné lásky a soucítění (Bětuška: Majůůůů (kvílí), já jsem měla v kindervajíčku nálepku a ty ji tam nemáš a mě je to moc líííítooooo!!!). Ne, nedějí se nám  jen těžké věci, ale chvílemi je těch těžkých chvil hodně naráz. Potřebujeme se vyspat, všechno ostatní by nějak šlo. Zítra jedeme na týden na hory, tak snad horský vzduch udělá své (s Rózou. My s mužem bychom spali kdekoli a v jakékoli atmosféře).

PF 2015

Ať zůstává otevřená cesta

k Vašemu setkávání

a vítr ať je Vám vždy v zádech.

Ať slunce dopadá 

hebce na Vaši tvář

a déšť ať lehce skrápí Vaše pole.

A než se znovu setkáme,

ať dobrý Bůh Vás chrání
ve své dlani.

A konečně Vánoce

Letos to bylo opět hektické. Práce do poslední chvíle před Vánoci, zpestřená mým lehkým fyzickým kolapsem, neb tělo už nevydrželo neustálé přecházení viróz a žalostně malé množství neustále přerušovaného spánku.

Vánoce ale mají tu úžasnou vlastnost, že přijdou i do domů, kde není vydrhnutá podlaha v chodbě, kde se od podzimu nestíral prach v horních patrech skříní a kde se kliky lesknou jedině tehdy, když na ně dítě sáhne mastnou rukou.

Letošní Vánoce tedy byly o něco méně uklizené, trochu méně dekorativní, s menším počtem druhů cukroví, zato byly daleko hlučnější, veselejší, užaslejší a úžasnější. První Vánoce s opravdovým těšením na Ježíška, první, kdy si holky nakreslily, co by si pod stromeček přály (přály si autíčka, princezny moje). A Ježíšek je samozřejmě nezklamal, to on ani nemá ve zvyku.

 Předvánoční tvoření

 Zdobení stromečku pro zvířátka

 Cukroví a čaj chutnají nejlépe v terénu

Živý Betlém ve školce: pastýři kladou dary před Marii a Josefa

A opět cukroví

 Konečně dárky - holky rozbalují pišlickou lodičku

A tak vám všem přejeme klidné prožití svátků a veselý, požehnaný a radostný nový rok!

Tak jde čas

Tedy, jak že to přesně? Co je zítra, pozítří, kolikrát se ještě musíme vyspat, než bude víkend a babička bude doma? Kdy budou Vánoce a kdy budeme mít svátek? Jdeme dnes do školky nebo na hřiště?

Maruška s Bětuškou dorostly do věku, kdy jsme začaly řešit průběh času, dny, týdny, měsíce. V krátkodobém měřítku je zajímá hlavně kdy bude víkend (protože to jsme všichni doma), v dlouhodobém by užuž chtěly mít Vánoce, nejlépe zároveň s narozeninami. Říkat jim "To se musíš ještě třikrát vyspinkat" se mi úplně neosvědčilo. Jednak měly tendence počítat i odpolední spaní, jednak počítají do tří stylem jedna-dva-pět-osm-jedenáct, což jim orientaci nijak neulehčilo. Chtěla jsem jim tedy nějak graficky přiblížit střídání dnů, týdnů a měsíců.

Nakonec jsem se rozhodla pro dvě pomůcky. Jednoduchý (protože jsem výtvarný antitalent) týdenní plán na ledničku. V něm má každý den svůj chlíveček a grafické znázornění toho, kdo je zrovna daný den doma (tohle je pro nás důležité, protože se u holek s mužem střídáme, někdy pracuju já, někdy on, plus někdy bývá doma babička, takže obsazení domácnosti se jim v průběhu týdne celkem dost mění), kdy se jde do školky, kdy na výlet, kdy do kostela a kdo přijede na návštěvu...zalaminované kartičky drží na podkladu pomocí plastelíny, každý den posuneme šipku na příslušné políčko a kupodivu to funguje dobře. (Normální rodina místo plastelíny použije oboustrannou lepicí hmotu z domácích potřeb. V nenormální rodině ji tatínek v rámci úklidu vyhodil). 

Průběh roku, střídání ročních období a celkově dlouhodobější měřítku nám pak poskytl tento waldorfský kalendář.

 Každou nedělí posunujeme svíčku o jedno políčko v daném měsíci dopředu. Na mističku uprostřed dáváme různé poklady, které zrovna najdeme v lese nebo na zahradě (mrtvou myš jsem vetovala). Dřevěné ornamenty nesou symboly jednotlivých měsíců: anděl pro prosinec, sněhulák pro leden, masopustní klaun pro únor atd. Získali jsme tak zároveň dekoraci i didaktickou pomůcku (a to se vyplatí).

Tatajícto

Naše Mařenka to v mnoha ohledech nemá lehké. Například se dost často vůbec nedostane ke slovu. Zvukovou kulisu u nás s 80 % zajišťuje Bětuška, která začne vysílat od okamžiku, kdy otevře oči, až do poslední vteřiny před usnutím. Ptá se, popisuje, ukazuje, znovu se ptá a když jí náhodou dočasně vyschne proud myšlenek, začne si aspoň zpívat (to je obzvlášť trýznivé, protože paměť na texty má po svém otci, což znamená, že obvykle neudrží víc než tři slova z jedné písně. Ta je zato ochotná s entuziazmem opakovat i několik hodin).

Tato omezená příležitost k mluvení spolu s opožděným motorickým vývojem jsou zřejmě důvodem, proč má Maruška lehké logopedické potíže. Zajímavé je, že umí nádherné L, což je - spolu s R - jedno z pouhých dvou písmenek, které naopak neumí vyslovit Bětka. Maruška je na své L velice hrdá a ohromně si je užívá. ("blllllláto"). Jinak ale Maruška bojuje i s G, H, CH, obecně se sykavkami, moc jí nejde š ani č. Hlavně ale vůbec nevyslovuje K, které tvrdošíjně nahrazuje písmenem T.

Vznikají krásně spatlaná slova. Například dnešní přírůstek, "tatajícto", které si přála k snídani, obědu i večeři.

My, kteří ji dobře známe, jí poměrně rozumíme. Ostatní ale někdy nad Maruščinou kreativní výslovností zůstávají poněkud zmateni. Onehdy například prababička, která holkám dala na hraní hrneček plný malých plastových zvířátek.

Jů, totan!!! Zajásala Maruška. A hned se babičce odměnila písničkou:

Totani, totani, nadaní sou totani,
ve výstotu vsechny psy havě stečí do tapsy,
totan dnes, pes oves, táče líp než pes.
Ou yes.

Jak jsme pouštěli draka

Zveřejňuji pouze s měsíčním zpožděním, ehm.

Babí léto miluju! Minulou sobotu se mi dokonce podařilo odtrhnout se od monitoru počítače
(a stopadesátistránkové patentu na amidové sloučeniny s názvy dlouhými přes několik řádků) a vyrazili jsme i se sestrou a neteřemi pouštět draka.

Lokalita je příhodná, bydlíme pod kopcem. Vytlačit kočár nahoru na pastviny nebyl velký problém a za chvíli už byli draci ve vzduchu.

Osobně mám z pouštění draků trochu respekt. Před lety jsem dostala na chvíli do ruky super duper řiditelného draka, kterého si ručně vyrobil můj kamarád. Od jeho povelu "na prosím tě, na chvíli mi to podrž" do okamžiku, kdy se drak pod mým vedením střemhlav zřítil k zemi, uběhlo asi deset vteřin. Od té doby si pamatuju, že pouštění draka patří spolu s inteligentním parkováním a konzumací koblih bez pokecání se marmeládou k dovednostem, kterými neoplývám a nikdy oplývat nebudu. Nicméně měli jsme draka skvělého, s předlouhou šňůrou, krásně se vznášel velmi vysoko v oblacích a vypadal tam velmi stabilně.

Neodolala jsem a taky si ho do ruky vzala. A nespadl!!!

Během tří minut už jsem si připadala jako profesionální drakopán a suverénně jsem prohlásila: "Tak si tu šňůru odmotáme celou, ne? Ať vidíme, jak je dlouhá!" Než mě stačil kdokoli zadržet, konala jsem. Bohužel jsem ale nepředpokládala, že konec šňůry nebude k plastovému kotouči nijak připevněný. Takže když se ta asi pětikilometrová záležitost domotala až na konec, drak se radostně osvobodil a vznášel se v oblacích směrem přes kopec, přibližně v letové zóně nákladních letadel.

Protože jsem ale povaha dobrodružná (a protože jsem se za jeho emigraci cítila osobně zodpovědná), vyrazili jsme jej hledat. Pravda, znamenalo to dotáhnout šest dětí, těhotnou sestru a líného psa podstatně dál od domova, než jsme původně plánovali. S trochou dobré vůle, kombinací kočárku a šátku a s patřičným povzbuzováním malých pátračů to ale docela šlo. Draka naštěstí zakrátko prozradila ta předlouhá šňůra, které jsem se dopátrali v koruně menší jabloně a jali se ji následovat. Končila uprostřed velké ohrady s koňmi, zakončená nepoškozeným drakem. Třikrát sláva, po veselé půlhodině namotávání šňůry na kotouč bylo vše v pořádku a mohli jsme obloukem vyrazit zpět k domovu.

Prostě takové hezké, klidné odpoledne.