Minule jsem se tu radovala, že se nám při Maruščině úrazu na zubní pohotovosti v Brně chovali moc hezky. Tedy chovalY, byla tam mladá paní doktorka a starší sestřičky a všechny byly moc milé.
A taky bohužel byly úplně k ničemu.
V podstatě od nás vyfasovaly 90 korun za pohotovostní ošetření, Marušce mrkly do pusy, řekly, že se s tím nedá nic dělat a ať počkáme, až jí splaskne otok dásní (cca 14 dní) a pak vyhledáme dětského stomatologa, který bude poškozené zoubky sledovat. Jsem děvče dobře vychované a když mi autorita řekne, ať čekám, tak čekám.
Tak čekáme, čekáme a dásně nesplaskávají. Zoubky vpředu moc nečistíme, protože hodně krvácejí. Potom začnou krvácet i při spaní a otok se zhoršuje. To už mi přišlo divné, tak jsem 10 dní po úraze zašli k dospělácké zubařce, která nás okamžitě poslala do Brna na dětskou stomatologickou kliniku. V puse měla Maruška velký zánět, navíc bylo potřeba udělat rentgen a zhodnotit stav zubů. Ukázalo se, že na pohotovosti
- neudělali rentgen (což měli, bylo potřeba zhodnotit stav poškozených zoubků a zjistit, zda nebyly poškozeny také zárodky zubů trvalých
- nám neřekli, že má Maruška mít kašovitou stravu
- nás neinformovali o tom, že jí hrozí zánět a musíme zoubky velmi důkladně čistit. Od věci by bývalo nebylo ani preventivní nasazení antibiotik.
Nebo nám, kurník šopa, mohli aspoň říct: "My na to teď kašleme (nemáme čas, prostor, peníze, chuť), ale akutně si zajděte na dětskou stomatologii, ať jí ten rentgen zítra udělají a podle toho ji léčí. Navalte devadesát penízů a nazdar bazar".
Na dětské stomatologii u Sv. Anny jí udělaly rentgen. Zoubky prý jsou v pořádku, ale v puse velký zánět. Po troše handlování (obě jedničky a dvojky? Jen jedničky? Jednu jedničku a obě dvojky?) se přítomné lékařky rozhodly, že je okamžitě potřeba vytrhnout obě jedničky a jednu dvojku. Představovaly si to tak, že Marušku budu držet, oni jí opíchají dáseň a pak jí ty zoubky vytáhnou. Jinak se prý zánět nemá šanci zahojit.
Zazněla také moje oblíbená věta: "Je ještě malá, nebude si to pamatovat". Takovým blbostem, prosím vás, nikdy nevěřte. Moje šestiměsíční miminko si doktory a sestřičky pamatovalo jako strůjce bolesti přes půl roku. Samotu a opuštění z JIP (a matku, která mu nepomohla, ačkoli u toho byla) si v sobě neslo ještě mnohem déle.
Naštěstí a díky Bohu už mám z Maruščina raného dětství bolestnou zkušenost nevěřit lékařům a nenechat jí ubližovat, dokud si nejsem 100% jistá, že je to nutné. Zákrok jsem na místě odmítla, podepsala revers a v autě se potom sesypala, protože zpochybňovat autority a být problémová matka, to prostě není moje silná stránka.
Chápala jsem, že zoubky se budou muset vytáhnout (a že mi pak dítě bude šišlat, nebude moct jíst a ve třech letech bude muset dostat protézku). Jen jsem chtěla, aby jí to udělali někde, kde jsou vybavení na děti. Rajský plyn. Částečná narkóza. Barevné zdi. Hračky. Milé chování. Minimalizace traumatu. Možná vás to překvapí, ale na dětské stomatologické klinice nic takového nenabídli.
Kromě doktorů, kterým je jedno, kolik zubů vašemu dítěti vytáhnou, a jak to na ně bude působit, naštěstí existují i jiní. Doktoři, kterým jde o co nejlepší a nejšetrnější léčbu. Kteří dokážou natáhnout svůj už tak nabitý rozvrh a do telefonu zcela neznámým vyděšeným rodičům se dvěma řvoucími dětmi říct: "Přijeďte hned. Rád se na ni podívám". Kteří vyděšené dítě pohladí, ukážou mu obří plyšovou opici, velkým kartáčkem mu na opici ukáží, co budou dělat....Ten náš se jmenoval Pavel Lukl. A rozhodně doporučil zoubky zatím netrhat.
Po čtrnácti dnech užívání antibiotik a pečlivého čištění velmi zanedbaného zánětu je jisté, že dvojky i jedna jednička jsou v pořádku. O druhé jedničce to zatím nevíme jistě, ale i kdyby se nakonec musela trhat, aspoň nemáme strach ze zákroku a víme, že bude tak šetrný, jak to jde.
Některé věci, kterými si projdete, začnou dávat smysl až o mnoho let později. Mě teď začalo dávat smysl, proč jsem se těsně po narození Marušky musela naučit nedůvěřovat slepě doktorům a tvrdě vyžadovat odpovědi i čas na rozmyšlenou. Nebýt toho, je dnes Maruška o tři přední zuby chudší a velké trauma "bohatší".
Takže závěr...pokud se v ordinaci lékaře se svým dítětem dostanete do situace, která vás zaskočí, bojujte o čas. Pokud to není extra akutní, odmítněte. Požádejte o druhý názor. Nebo o třetí. I kdybyste se nakonec smyčkou dostali k první variantě, alespoň budete vědět, že to jinak nešlo. A v nejlepším případě můžete dítěti (i sobě) ušetřit hodně bolesti.
pátek 24. května 2013
čtvrtek 2. května 2013
Na prvního máje...
...jsme si naplánovali pěkný den. Měla jsem trochu práce, plánovala si pracovní dopoledne a odpolední rodinný výlet do arboreta, pohodu a klid.
A takhle to nakonec dopadlo:
Zatím poslední a nejhorší z mnoha Maruščiných pádů a úrazů. Je to náš otloukánek, na pohotovosti jsme vypadali jako tyrani, protože jsme nevěděli jistě, jestli tu bouli na čele má z dneška, nebo je to jedna ze starších. Ne že by snad byla nějaký kaskadér...jen se pokouší napodobovat Bětušku, která všude leze, všude běhá a na odrážedle řádí jako šílenec. Jenže Bětuška na to má svaly....a Maruška ne. Takže i když toho Maruška nakonec nepředvede ani polovinu toho, co její sestřička, často skončí s úrazem (Bětuli se nestane nikdy nic).
Tentokrát to opravdu stálo za to - narazila při jízdě na odrážedle na terénní nerovnost, přední kolo se zastavilo a Maruška držící řídítka přeletěla obličejem přímo na asfalt. Tržná rána na bradě (spravila ji naštěstí mašlička), boule na čele...a čtyři přední zuby zaražené zpátky do dásně. Ten krvavý úsměv bez zubů si budu pamatovat dlouho.
Takže místo arboreta jsme si udělali kolečko v okresním špitále: pohotovost, RTG, chirurgie...potom hurá domů pro Bětušku (zatím ji hlídala babička) a směr Brno, zubní pohotovost. Kdybyste ji někdy nedej Bůh potřebovali, je na Ponávce v úrazovce. Průchod dvorem a vzhled budovy zvenku poměrně přesně vystihují východoevropskou nemocnici, jak si ji asi představují turisté ze západu v noční můře: všechno oprýskané, špinavé, šedivé, chybí už jen houfy krys prohánějící se v popelnicích (ty zase mají v Motole, kdybyste o ně moc stáli)... Uvnitř ale andělská doktorka (proč už se dostávám do věku, kdy i doktorky začínají být mladší než moje bývalé "holčičky" ze skautu?) a úžasné babičkovské sestřičky. Jednak mě uklidnily tím, že se s tím dnes nebude nic dělat (není totiž co), jednak i na Marušku byly moc hodné, takže jsme to zvládly bez dalšího hysterického pláče, kterého už ten den bylo opravdu dost.
Nezbývá, než čekat, jestli zoubky přežijí - je možné, že zase vyrostou a bude vše v pořádku. Možné (a asi pravděpodobnější) je i to, že zčernají nebo se budou drolit a budou je muset vytrhnout. To se uvidí. Zatím jsme rádi, že se nestalo nic horšího, a přehodnocujeme náš plán nadělit holkám v červnu cykloodrážedla...
Maruška potom dostala naordinovanou zmrzlinu, nikdy nic takového neměla (protože jsme rodiče drsňáci a podobné radosti holkám zatím odpíráme), a když už jsme byli všichni neplánovaně v Brně, zajeli jsme do Olympie pro sandálky a holky tam povozily houpacím autobusem (z toho zase spadla Bětuška, aby to bylo spravedlivé). Takže i ten výlet nakonec byl, i když trochu jiný, než jsme si původně představovali.
Teď máme doma holčičku, která šišlá, bojí ji pusa, má potíže pít mlíko z flašky a dudlík nemůže dudat vůbec. Díky Bohu, že je to "jen" tohle. Pusa se zahojí a pokud budou muset zoubky ven, bude z ní tak roztomilá upírka, že s ní budou muset natočit nový díl Twilight ságy (fujtajkls).
A takhle to nakonec dopadlo:
Zatím poslední a nejhorší z mnoha Maruščiných pádů a úrazů. Je to náš otloukánek, na pohotovosti jsme vypadali jako tyrani, protože jsme nevěděli jistě, jestli tu bouli na čele má z dneška, nebo je to jedna ze starších. Ne že by snad byla nějaký kaskadér...jen se pokouší napodobovat Bětušku, která všude leze, všude běhá a na odrážedle řádí jako šílenec. Jenže Bětuška na to má svaly....a Maruška ne. Takže i když toho Maruška nakonec nepředvede ani polovinu toho, co její sestřička, často skončí s úrazem (Bětuli se nestane nikdy nic).
Tentokrát to opravdu stálo za to - narazila při jízdě na odrážedle na terénní nerovnost, přední kolo se zastavilo a Maruška držící řídítka přeletěla obličejem přímo na asfalt. Tržná rána na bradě (spravila ji naštěstí mašlička), boule na čele...a čtyři přední zuby zaražené zpátky do dásně. Ten krvavý úsměv bez zubů si budu pamatovat dlouho.
Takže místo arboreta jsme si udělali kolečko v okresním špitále: pohotovost, RTG, chirurgie...potom hurá domů pro Bětušku (zatím ji hlídala babička) a směr Brno, zubní pohotovost. Kdybyste ji někdy nedej Bůh potřebovali, je na Ponávce v úrazovce. Průchod dvorem a vzhled budovy zvenku poměrně přesně vystihují východoevropskou nemocnici, jak si ji asi představují turisté ze západu v noční můře: všechno oprýskané, špinavé, šedivé, chybí už jen houfy krys prohánějící se v popelnicích (ty zase mají v Motole, kdybyste o ně moc stáli)... Uvnitř ale andělská doktorka (proč už se dostávám do věku, kdy i doktorky začínají být mladší než moje bývalé "holčičky" ze skautu?) a úžasné babičkovské sestřičky. Jednak mě uklidnily tím, že se s tím dnes nebude nic dělat (není totiž co), jednak i na Marušku byly moc hodné, takže jsme to zvládly bez dalšího hysterického pláče, kterého už ten den bylo opravdu dost.
Nezbývá, než čekat, jestli zoubky přežijí - je možné, že zase vyrostou a bude vše v pořádku. Možné (a asi pravděpodobnější) je i to, že zčernají nebo se budou drolit a budou je muset vytrhnout. To se uvidí. Zatím jsme rádi, že se nestalo nic horšího, a přehodnocujeme náš plán nadělit holkám v červnu cykloodrážedla...
Maruška potom dostala naordinovanou zmrzlinu, nikdy nic takového neměla (protože jsme rodiče drsňáci a podobné radosti holkám zatím odpíráme), a když už jsme byli všichni neplánovaně v Brně, zajeli jsme do Olympie pro sandálky a holky tam povozily houpacím autobusem (z toho zase spadla Bětuška, aby to bylo spravedlivé). Takže i ten výlet nakonec byl, i když trochu jiný, než jsme si původně představovali.
Teď máme doma holčičku, která šišlá, bojí ji pusa, má potíže pít mlíko z flašky a dudlík nemůže dudat vůbec. Díky Bohu, že je to "jen" tohle. Pusa se zahojí a pokud budou muset zoubky ven, bude z ní tak roztomilá upírka, že s ní budou muset natočit nový díl Twilight ságy (fujtajkls).
sobota 6. dubna 2013
Milá Bětuško,
už od vánoc ti dlužím dopis. Já vím, je to dlouho, jenže o tobě se toho dá napsat tolik a já si tolik chtěla nechat dostatek času na tvůj dopis, až jsem zjistila, že tolik času prostě nemám, a jestli ti chci něco naspat, musím začít hend. Zkusím ti napsat aspoň něco o tom, jaká jsi, a
Hlavně ses naučila chodit. Podnikla jsi to stejně, jako děláš všechno ostatní -.naplno. Ve třinácti měsících ses naučila sama si stoupnout v prostoru, o týden později jsi udělala první krůčky a za další týden ses rozhodla, že už budeš jenom chodit. Nešlo ti to, pořád jsi padala, ale vždycky sis zase stoupla, nevrátila ses k lezení po čtyřech. Až jsi to dokázala. Kdybych měla tvou vytrvalost, už jsem se dávno naučila pět cizích jazyků nebo běhat maraton.
Zároveň ses naučila sama vylézt na skluzavku, sednout si tam a sjet dolů. To tě tak okouzlilo, že ses nového způsobu pohybu nemohla nabažit. Ten den jsi běhala kolem skluzavky, lezla nahoru a sjížděla dolů jako malé perpetuum mobile. K neutahání!
Poslední dobou jsi přišla i na chuť knížkám, ovšem jejich prohlížení pojímáš s vervou sobě vlastní. Najdeš si svou oblíbenou knížku (před Vánoci to byl Lada dětem), vyšplháš se mě nebo tátovi na klín a potom začneš rychlostí blesku listovat (na prohlédnutí obrázku si necháváš asi tak dvě nanosekundy) a zase rychle (škub sem, škub tam) listuješ dál, dokud není kniha u konce. Pak se ještě pokusíš rozlepit poslední stránku, jestli se v ní náhodou neskrývá poklad, a jedeš zase od začátku. Řeknu ti, že to docela stresující záležitost!
A jaká ještě jsi? Samozřejmě - úžasná! Smíšek a extrovert, všude je tě plno a všem a všude dáváš najevo, jak se zrovna cítíš. Ráno vstáváš brzy a hned jsi připravená k nějaké lotrovině, vymýšlíš neuvěřitelné věci. Jezdíš po domě se židličkou, nočník nosíš na hlavě, zkoušíš, kam všude se dají strčit prsty (a občas toho potom lituješ). Jsi prostě odvážný objevitel - ovšem jenom ve svých pevně stanovených hranicích. Na cizí prostředí si musíš napřed zvyknout. V bazénu ses poprvé bála, táta tě musel celou dobu chovat. Na zem jsi nechtěla ani za nic a do vody už vůbec ne. Pak jsme to zkusili ještě párkrát a dneska už (i díky kurzu) potápíš. Stejně jsi reagovala i na solnou jeskyni nebo na hernu. Napřed se potřebuješ ubezpečit, že ti v neznámém prostředí nehrozí žádné nebezpečí, že jsem tam s tebou - a pak to rozehraješ naplno. Když tě vezmu k někomu na kratší návštěvu, vyvoláváš v nich mylný dojem, že jsi klidná maminčina holčička, protože zatímco se Maruška plazí okolo, ty visíš celou dobu na mě. To by se návštěvy divily, kdyby tě pak viděly večer v pokojíčku běhat dokolečka, hop na skluzavku, hop dolů, za postel, před postel, pod stůl, a u toho slyšely bojové skřeky, kterými svoje akrobacie provázíš.
Vždycky mě dokážeš rozesmát, být s tebou je prostě radost. Jsi prostě naše číslo, náš smíšek, náš objevitel. Naše Bětuška. A my tě moc, moc milujeme.
Pusu
máma
Tady chvíle velkého soustředění, kdy přemýšlíš, jak nejlíp bez pomoci sjet z velké skluzavky u mateřské školky.
Hlavně ses naučila chodit. Podnikla jsi to stejně, jako děláš všechno ostatní -.naplno. Ve třinácti měsících ses naučila sama si stoupnout v prostoru, o týden později jsi udělala první krůčky a za další týden ses rozhodla, že už budeš jenom chodit. Nešlo ti to, pořád jsi padala, ale vždycky sis zase stoupla, nevrátila ses k lezení po čtyřech. Až jsi to dokázala. Kdybych měla tvou vytrvalost, už jsem se dávno naučila pět cizích jazyků nebo běhat maraton.
Zároveň ses naučila sama vylézt na skluzavku, sednout si tam a sjet dolů. To tě tak okouzlilo, že ses nového způsobu pohybu nemohla nabažit. Ten den jsi běhala kolem skluzavky, lezla nahoru a sjížděla dolů jako malé perpetuum mobile. K neutahání!
Poslední dobou jsi přišla i na chuť knížkám, ovšem jejich prohlížení pojímáš s vervou sobě vlastní. Najdeš si svou oblíbenou knížku (před Vánoci to byl Lada dětem), vyšplháš se mě nebo tátovi na klín a potom začneš rychlostí blesku listovat (na prohlédnutí obrázku si necháváš asi tak dvě nanosekundy) a zase rychle (škub sem, škub tam) listuješ dál, dokud není kniha u konce. Pak se ještě pokusíš rozlepit poslední stránku, jestli se v ní náhodou neskrývá poklad, a jedeš zase od začátku. Řeknu ti, že to docela stresující záležitost!
A jaká ještě jsi? Samozřejmě - úžasná! Smíšek a extrovert, všude je tě plno a všem a všude dáváš najevo, jak se zrovna cítíš. Ráno vstáváš brzy a hned jsi připravená k nějaké lotrovině, vymýšlíš neuvěřitelné věci. Jezdíš po domě se židličkou, nočník nosíš na hlavě, zkoušíš, kam všude se dají strčit prsty (a občas toho potom lituješ). Jsi prostě odvážný objevitel - ovšem jenom ve svých pevně stanovených hranicích. Na cizí prostředí si musíš napřed zvyknout. V bazénu ses poprvé bála, táta tě musel celou dobu chovat. Na zem jsi nechtěla ani za nic a do vody už vůbec ne. Pak jsme to zkusili ještě párkrát a dneska už (i díky kurzu) potápíš. Stejně jsi reagovala i na solnou jeskyni nebo na hernu. Napřed se potřebuješ ubezpečit, že ti v neznámém prostředí nehrozí žádné nebezpečí, že jsem tam s tebou - a pak to rozehraješ naplno. Když tě vezmu k někomu na kratší návštěvu, vyvoláváš v nich mylný dojem, že jsi klidná maminčina holčička, protože zatímco se Maruška plazí okolo, ty visíš celou dobu na mě. To by se návštěvy divily, kdyby tě pak viděly večer v pokojíčku běhat dokolečka, hop na skluzavku, hop dolů, za postel, před postel, pod stůl, a u toho slyšely bojové skřeky, kterými svoje akrobacie provázíš.
Vždycky mě dokážeš rozesmát, být s tebou je prostě radost. Jsi prostě naše číslo, náš smíšek, náš objevitel. Naše Bětuška. A my tě moc, moc milujeme.
Pusu
máma
Tady chvíle velkého soustředění, kdy přemýšlíš, jak nejlíp bez pomoci sjet z velké skluzavky u mateřské školky.
pondělí 1. dubna 2013
Velikonoce
Když jsem byla malá, Velikonoce jsme moc neslavili. Socialistické dětství na sídlišti tomuto svátku příliš nepřálo. Tady na vesnici, kde už 6 let žijeme, mají ale Velikonoce zakořeněnou křesťanskou tradici, ke které se teď s radostí hlásíme i my (nikoli tedy pečením desítek druhů cukroví, spíše jaksi, ehm, v duchu a v Duchu).
Letos jsme si počasí navzdory užili i výlety. V sobotu jsme vyrazili na Bouzov, náš oblíbený hrad. Prohlídka holky moc nebavila, ale jinak si výlet užily náramně, včetně ježdění po prázdném parkovišti na odrážedlech. Není divu, že je pak při četbě v autě přemohl spánek. Stalo by se mi to taky, kdybych neřídila.
V neděli sněžilo, jako by se nechumelilo, tak jsme využili toho, že jsme po třech měsících všichni zdraví, a zašli do lázní. Nebyli jsme tam od natáčecí lekce našeho plaveckého kurzu někdy na podzim. Marušce ta třímesíční pauza pomohla, mám dojem, že byla ve vodě uvolněnější a klidnější. Bětušku jako vždycky trápilo cizí prostředí a trvalo jí déle, než se uklidnila a začala si vodu užívat, nakonec ale v brouzdališti taky pěkně řádila. Doma usnuly už v šest večer, jako když je do vody...tedy...z vody vyloví.
V pondělí jsme natruc sněhu vyrazili do ZOO. Není tam sice k vidění moc zvířat, ale holky jsou ještě ve věku, kdy jim k obrovskému zážitku stačí vidět za plotem psa, takže úspěch by byl zaručen, i kdyby v ZOO nechali otevřený jen jeden pavilón. Počasí bylo vskutku velikonoční, k autu, které bylo zaparkované dole ve vsi, jsme holky odvezli na bobech. V Brně (k Bětuščinu velkému smutku) tolik sněhu nebylo, takže místo bobů nastoupily golfky. Akci jsme zahájili obědem takřka v tygřím výběhu, holky byly uchvácené. Mít doma za oknem tygra, možná bych tu a tam měla i deset minut klidu, když by ho sledovaly a dávaly mu přes sklo pusinky. Bětuška pak měla celoživotní zážitek z jízdy elektrovláčkem. Vlaky poslední dobou miluje, až se trochu oteplí, chci jí dopřát jízdu opravdovým exemplářem. Takhle asi chudák moc nepobrala, proč jí tvrdíme, že ten tichý nehlučný elektrovlak dělá "š-š-š-hů". Unešená ale byla i tak.
Letos jsme si počasí navzdory užili i výlety. V sobotu jsme vyrazili na Bouzov, náš oblíbený hrad. Prohlídka holky moc nebavila, ale jinak si výlet užily náramně, včetně ježdění po prázdném parkovišti na odrážedlech. Není divu, že je pak při četbě v autě přemohl spánek. Stalo by se mi to taky, kdybych neřídila.
V neděli sněžilo, jako by se nechumelilo, tak jsme využili toho, že jsme po třech měsících všichni zdraví, a zašli do lázní. Nebyli jsme tam od natáčecí lekce našeho plaveckého kurzu někdy na podzim. Marušce ta třímesíční pauza pomohla, mám dojem, že byla ve vodě uvolněnější a klidnější. Bětušku jako vždycky trápilo cizí prostředí a trvalo jí déle, než se uklidnila a začala si vodu užívat, nakonec ale v brouzdališti taky pěkně řádila. Doma usnuly už v šest večer, jako když je do vody...tedy...z vody vyloví.
V pondělí jsme natruc sněhu vyrazili do ZOO. Není tam sice k vidění moc zvířat, ale holky jsou ještě ve věku, kdy jim k obrovskému zážitku stačí vidět za plotem psa, takže úspěch by byl zaručen, i kdyby v ZOO nechali otevřený jen jeden pavilón. Počasí bylo vskutku velikonoční, k autu, které bylo zaparkované dole ve vsi, jsme holky odvezli na bobech. V Brně (k Bětuščinu velkému smutku) tolik sněhu nebylo, takže místo bobů nastoupily golfky. Akci jsme zahájili obědem takřka v tygřím výběhu, holky byly uchvácené. Mít doma za oknem tygra, možná bych tu a tam měla i deset minut klidu, když by ho sledovaly a dávaly mu přes sklo pusinky. Bětuška pak měla celoživotní zážitek z jízdy elektrovláčkem. Vlaky poslední dobou miluje, až se trochu oteplí, chci jí dopřát jízdu opravdovým exemplářem. Takhle asi chudák moc nepobrala, proč jí tvrdíme, že ten tichý nehlučný elektrovlak dělá "š-š-š-hů". Unešená ale byla i tak.
8-11/52
8/52 Kešky
Na konci února se vrátila zima a s ní otázka co podniknout s dětmi. Bobování nás baví jen chvíli a odpoledne bez pořádného vyvenčení jsou dlouhá. Odlovili jsme tedy aspoň při odpoledních výletech několik keší. Holky z toho ještě nemají rozum, pro ně je vycházka jako vycházka, ale pro nás je to aspoň nějaké zpestření a navíc se vypravíme na cíle, kam bych se jinak nepodívali. M. ze začátku trochu brblal, že ho to moc nebaví, ale když obě první keše našel dřív než já, probudila se v něm soutěživost a přišel lovení na chuť. Zde dokumentační snímek odlovu keše u větrného mlýna na Kořenci za stížených terénních podmínek.
9/52 Stoleček
Holky rostou. Nevyužívanou ohrádku v přízemí nahradil o vánocích stromeček a uprázdněný prostor po stromečku jsme postupně zabydleli prvním holčičím stolečkem se dvěma židlemi. Mám v plánu postupné zútulňování tohoto koutku, fotky budou následovat, až bude hotovo - zatím jen holky u stolku, jak si šťastně malují (rozuměj: žvýkají voskovky, hází je na zem, lámou a čmárají s nimi po zdech. Idyla.).
10/52 Synchronizovaně
Ve dvou prostě lépe chutná - a v 5.15 se prostě ideálně vstává.
.JPG)
11/52 Obecní karneval
Jak jsme se jednou rozkarnevalovali, nevíme, kdy přestat. Obecní karneval se vyznačoval velmi narvaným sálem (bohužel) a nafukovacími balonky (bohudík). S těmi se Maruška poté, co většina účastníků už odešla domů, na parketu hodně vyřádila. Bětuška nakonec taky překonala svůj odpor k neznámému prostředí a pomáhala Marušce lovit balonky po čtyřech - aby to byla větší zábava. Vědět to dopředu, přišli jsme rovnou jen na ten konec.
Na konci února se vrátila zima a s ní otázka co podniknout s dětmi. Bobování nás baví jen chvíli a odpoledne bez pořádného vyvenčení jsou dlouhá. Odlovili jsme tedy aspoň při odpoledních výletech několik keší. Holky z toho ještě nemají rozum, pro ně je vycházka jako vycházka, ale pro nás je to aspoň nějaké zpestření a navíc se vypravíme na cíle, kam bych se jinak nepodívali. M. ze začátku trochu brblal, že ho to moc nebaví, ale když obě první keše našel dřív než já, probudila se v něm soutěživost a přišel lovení na chuť. Zde dokumentační snímek odlovu keše u větrného mlýna na Kořenci za stížených terénních podmínek.
9/52 Stoleček
Holky rostou. Nevyužívanou ohrádku v přízemí nahradil o vánocích stromeček a uprázdněný prostor po stromečku jsme postupně zabydleli prvním holčičím stolečkem se dvěma židlemi. Mám v plánu postupné zútulňování tohoto koutku, fotky budou následovat, až bude hotovo - zatím jen holky u stolku, jak si šťastně malují (rozuměj: žvýkají voskovky, hází je na zem, lámou a čmárají s nimi po zdech. Idyla.).
10/52 Synchronizovaně
Ve dvou prostě lépe chutná - a v 5.15 se prostě ideálně vstává.
.JPG)
11/52 Obecní karneval
Jak jsme se jednou rozkarnevalovali, nevíme, kdy přestat. Obecní karneval se vyznačoval velmi narvaným sálem (bohužel) a nafukovacími balonky (bohudík). S těmi se Maruška poté, co většina účastníků už odešla domů, na parketu hodně vyřádila. Bětuška nakonec taky překonala svůj odpor k neznámému prostředí a pomáhala Marušce lovit balonky po čtyřech - aby to byla větší zábava. Vědět to dopředu, přišli jsme rovnou jen na ten konec.
pondělí 25. března 2013
Jarní úklid
Po měsíci se vracím k blogu, zdá se, že delší přestávky jsou tu a tam nevyhnutelné. Posledních několik týdnů bylo, mírně řečeno, hektických, ale přineslo do našeho života několik změn, které, jak doufám, pomůžou zachovat všeobecnou spokojenost i duševní zdraví celé rodiny.
Nějakou dobu už se to totiž ve mě střádalo. Dlouho to nechtělo ven a jen to tak trochu nesměle pípalo někde v zadních mozkových lalocích a nakonec se to provalilo, až když se mi začínalo ozývat i zdraví. Musela jsem si přiznat, že nezvládám pečovat o holky, k tomu pracovat v podstatě na plný úvazek (především po nocích), nacházet si čas na pro sebe a svůj duchovní růst, vařit a péct a ještě udržovat v pořádku domácnost. Nejvíc to tedy odnášela ta domácnost. A opravdu nemluvím o miniaturních smítkách někde pod postelí - naše "smítka" už se pomalu pod postel nevlezla a začínala se volně přelévat na balkón, za balkónu na zahradu a nechat to ještě chvíli tak, asi by na nás obec musela povolat jednotku pro boj s nebezpečnými látkami.
Základní větší úklid jsme svépomocí zvládli, ale opět jen za cenu ještě větší únavy a na úkor jiných věcí, kterým bych se věnovala raději. Chtělo to tedy dlouhodobější řešení. Trocha chladnokrevné analýzy odhalila, ve kterých rolích jsem a kde naopak nejsem (nebo nechci být) zastupitelná. Jako matku mě nikdo nenahradí a tato role je pro mě jednou z životních priorit, takže čas strávený s holkama omezovat nechci (i kdybych měla možnost). Pracovně můžu mírně ubrat, ale ne v řádu desítek hodin za týden, pokud chceme zůstat finančně jakž takž v klidu. Vnitřní čas pro sebe je pro můj duchovní, duševní i fyzický prospěch nesmírně důležitý a v současné situaci si ho potřebuju spíš nacházet, než ho omezovat. Bylo tedy nasnadě, že pokud vůbec můžu a dokážu něco ze svých povinností delegovat, bude to úklid a běžná údržba domácnosti.
Závěr sice logický, ale poněkud bolestný. Představa, že bych si měla do vlastní domácnosti pustit někoho, kdo to tady trochu pozvedne a bude vykonávat činnosti, které bych zvládla sama, kdybych byla co k čemu, mě trochu zaskočila. Kostky jsme ale vrhli a jednoho úterního dopoledne se k nám dostavila dvojčlenná úklidová četa, aby s pomocí hrubé síly, dvou parních čističů a asi tak čtyř tun čisticích prostředků umyla okna, přes která už prostě nebylo vidět ven.
Nějakou dobu už se to totiž ve mě střádalo. Dlouho to nechtělo ven a jen to tak trochu nesměle pípalo někde v zadních mozkových lalocích a nakonec se to provalilo, až když se mi začínalo ozývat i zdraví. Musela jsem si přiznat, že nezvládám pečovat o holky, k tomu pracovat v podstatě na plný úvazek (především po nocích), nacházet si čas na pro sebe a svůj duchovní růst, vařit a péct a ještě udržovat v pořádku domácnost. Nejvíc to tedy odnášela ta domácnost. A opravdu nemluvím o miniaturních smítkách někde pod postelí - naše "smítka" už se pomalu pod postel nevlezla a začínala se volně přelévat na balkón, za balkónu na zahradu a nechat to ještě chvíli tak, asi by na nás obec musela povolat jednotku pro boj s nebezpečnými látkami.
Základní větší úklid jsme svépomocí zvládli, ale opět jen za cenu ještě větší únavy a na úkor jiných věcí, kterým bych se věnovala raději. Chtělo to tedy dlouhodobější řešení. Trocha chladnokrevné analýzy odhalila, ve kterých rolích jsem a kde naopak nejsem (nebo nechci být) zastupitelná. Jako matku mě nikdo nenahradí a tato role je pro mě jednou z životních priorit, takže čas strávený s holkama omezovat nechci (i kdybych měla možnost). Pracovně můžu mírně ubrat, ale ne v řádu desítek hodin za týden, pokud chceme zůstat finančně jakž takž v klidu. Vnitřní čas pro sebe je pro můj duchovní, duševní i fyzický prospěch nesmírně důležitý a v současné situaci si ho potřebuju spíš nacházet, než ho omezovat. Bylo tedy nasnadě, že pokud vůbec můžu a dokážu něco ze svých povinností delegovat, bude to úklid a běžná údržba domácnosti.
Závěr sice logický, ale poněkud bolestný. Představa, že bych si měla do vlastní domácnosti pustit někoho, kdo to tady trochu pozvedne a bude vykonávat činnosti, které bych zvládla sama, kdybych byla co k čemu, mě trochu zaskočila. Kostky jsme ale vrhli a jednoho úterního dopoledne se k nám dostavila dvojčlenná úklidová četa, aby s pomocí hrubé síly, dvou parních čističů a asi tak čtyř tun čisticích prostředků umyla okna, přes která už prostě nebylo vidět ven.
Abych nemusela být přítomna jejich upřímnému děsu nad tím, jak někdo může v takové domácnosti bydlet (ne že by něco daly najevo, ale nedokážu si představit, že by se nezděsily), popadla jsem obě děti a šla na zahradu řezat vrbu na velikonoční výzdobu. A zatímco jsem Marušce odebírala nůž a zachraňovala Bětušku před pádem do studny, nějak se to ve mě zlomilo a uvědomila jsem si, že se mi to vlastně líbí. Trávím čas s dětmi, připravuju se velikonoční výzdobu a moje okna se zatím myjou! Geniální! Ještě by mohly natřít ty židle a vyčistit spáry mezi dlaždičkama v koupelně a vyžehlit tu horu prádla a....nemohly by se sem ty paní tak na měsíc přestěhovat???
Dvojčlenné družstvo zdolávalo našich 12 oken a balkón celé dopoledne, ale výsledek mě uchvátil. Sama bych to ošudlala nepochybně rychleji, ale rozhodně bych u toho neprováděla takové akce jako vyrýpávání špíny mezi sklem a rámem okna, čištění radiátoru horkou párou nebo odstraňování cákanců od laku z vnitřní části oken. Navíc tu od té doby, co jsou okna umytá, máme záhadně víc světla. Vstřícné chování obou paní byl už jen příjemný bonus, takže jsme hned jednu z nich omámila a domluvily jsme se, že mi sem bude chodit pomáhat pravidelně. A já zatím natřu ty židle. Nebo vyžehlím tu horu prádla...a nebo že bych zkusila něco, co už jsem dlouho neudělala?
sobota 23. února 2013
7/52
7/52: Lišky podšité
Máme za sebou první karneval. Vymýšlení masek mě ohromně bavilo. Nejprve jsem prosazovala, že si pořídíme pistole, kožené kalhoty a lasa a půjdeme všechny tři za hlavní hrdiny klasického westernu "Hodný, zlý a ošklivý" - kdo je kdo ponechávám na vaší fantazii. Jenže představa Bětky s pistolí mě straší ve snech ještě dnes. Další podvratný návrh byl přestrojit holky za protagonisty americké komedie "Blbý a blbější". Jenže bych si musela vybírat, kterou přestrojím za "blbějšího", a nechci jim působit trauma přidělením takových životních rolí. Napadlo mě taky obléct se za matku vlčici a nechat holky, aby ztvárnily zakladatele Říma Romula a Rema, jenže to bych je musela obě ještě kojit a nechtělo se mi trávit celý karneval s obnaženou hrudí.
Další návrhy, které se nechávám v záloze na příští rok:
Itchy a Scratchy
Milli Vanilli
Ben and Jerry
Superman a Lois Laneová
Laurel a Hardy
Nakonec mi ale přišlo moc složité shánět jim motorovou pilu, kožené oblečky, nejlepší americkou zmrzlinu, supermaní obleček i buřinky, a tak jsme se vydaly konformní cestou. Holkám jsem koupila jednoduché liščí overálky, které u nich slavily velký úspěch. Zejména se jim líbily ocásky. Pak už to chtělo jen tužku na obočí a šlo se na věc!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)