Rostou!

Jako z vody, nebo jako houby po dešti. Včera to byly dva ukňourané uzlíky v zavinovačkách a dnes jsou to odvážné průzkumnice, které milují knížky, magnetické stavebnice, jedna druhou, suché těstoviny, ale nejvíc ze všeho - babičku.

19  měsíců uběhlo, jako vždycky, dřív, než se člověk nadál. A upřímně řečeno, nelituji, že jsou za námi. Rozárčiny bezesné noci při růstu zubů a zejména poslední rok kojení s nočním vstáváním po půl hodině, to byly dost vyčerpávající zkušenosti. Stály za to, ale už jsou za námi. Díky Bohu za to.
Rozárka s Amálkou jsou jiné, než byly Maruška s Bětuškou v jejich věku. Odvážnější, průbojnější, vývojově napřed. Poměrně logicky, žijí v úplně jiných podmínkách. Jednak jsou obě zdravé: Maruška udělala v 18 měsících první krok, ony už od léta běhají, lezou po žebřících, kloužou se samy na skluzavkách a skáčou po hlavě na gauč. Jednak se musejí umět prosadit, protože v domácnosti se 4 dětmi do 4 let opravdu nikdo nereaguje na mírné podráždění, lehký diskomfort nebo drobný problém, kterému dítě čelí. Chce-li dítě pozornost, musí si ji umět získat. A Rozárka s Amálkou to umí, velmi dobře. Tak dobře, že mi z toho jde denně hlava kolem.

Jsou pokročilejší i v řeči, mají větší slovní zásobu a začaly mnohem dřív spojovat slova, než Maruška s Bětuškou. To přisuzuji jednak tomu, že opravdu milují knížky (torpédo Bětuška nedokázala v klidu sedět na klíně asi do dvou let. Rozárka s Amálkou jsou čtecí teroristky, které většinu dne chodí v pokojíčku s knížkou v ruce a dožadují se, kdo jim bude "čít, čít"). Druhak si myslím, že je jejich rychlejší start řeči zapříčiněn konstantním vystavením mluvenému slovu. S Maruškou a Bětuškou jsem byla vesměs sama doma. Ne že bych na ně nemluvila, ale s přívalem slov, citoslovcí, zvuků a situací, které denně produkuje naše současná početná domácnost, se to nedá srovnat.

Celkově jsou Amálka s Rozárkou úžasný (a akční holky). Je jich všude plno a přes předchozí zkušenost s dvojčaty v batolecím věku někdy nepřestávám žasnout, co jsou schopné vymyslet a spojenými silami realizovat. Uhlídat je, aby si neublížily, zničily jen nezbytné minimum věci, nepokousaly jedna druhou a pokud možno se navzájem nezavíraly do sušičky na prádlo je někdy nadlidský úkol. Ještě štěstí, že mě to vesměs baví. I když mě ten humor nepochybně přejde, až tu obsazenou sušičku jednou spustí. Nebo až na ně ty dveře ze sprchového koutu opravdu spadnou. Nebo až do toho odpadu u umývadla hodí něco opravdu důležitého. Nebo až ten záchod toaletním papírem opravdu ucpou.

Zatím se nic z toho nestalo. A když jim někdo čte, jsou to klidný zlatíčka.

Táhla dítě do šaliny aneb Jak netrávit nedělní odpoledne

Razím teorii, že děti jsou téměř nerozbitné a v období "všude vlezu-všechno prozkoumám" je dobré jim nechat prostor, aby tak činily. Možná jsem jen nikdy neměla dítě-sebevraha, ale osvědčilo se mi nechat malé průzkumníky, ať zkoumají, pokud to jen trochu jde. Čím dřív se naučí lézt po schodech nebo na žebřík, tím dřív tak budou činit bezpečně a tím méně mého dozoru k tomu budou potřebovat.

Dnes jsem se tuto teorii pokoušela vysvětlit několika přátelům, kteří se po skončení bohoslužby oprávněně děsili toho, že Amálka s Rozárkou lezou bez mého dozoru po židlích a zase slézají dolů. Uznávám, že moje argumenty o bezpečném chování mých dětí značně utrpěly skutečností, že jsem hned vzápětí Amálce vykloubila loket.

Ooops.

Pokud jste to ještě nikdy svému dítěti nezpůsobili, vězte, že je to úraz typický pro předškolní děti, které ještě nemají zpevněné vazy v kloubech. Úraz vzniká prudkým zatažením za pootočenou končetinu. Mezi brněnskými ortopedy se prý tomuto úrazu říká "táhla dítě do šaliny".

Dnes se nám to stalo tak, že Amálka, vidouc mě stát vedle židle, po které lezla, pojala nápad chytit se mě za ruku a skočit dolů. Zaujatá rozhovorem jsem ji nechala, samozřejmě doskok na zem z vysoké židle neustála a spadla, jenže já ji u toho pořád držela za tu ruku.

Nebo se to může stát, když vám dítě začne stávkovat na pískovišti a vy se ho za ruku pokusíte z pískoviště vytáhnout (můj muž, dvouletá Bětuška a pohotovost v Novém městě na Moravě).

Nebo když váš tříleťák  dostane první hysterický záchvat v obchodním centru, po jehož skončení k vám zoufale natáhne ruku, abyste mu pomohla vstát ze země. Vy mu v dobré vůli chcete pomoct, za ruku zatáhnete, v ruce křupne... (moje sestra, malá neteř a chirurgická ambulance v Dětské nemocnici v Brně).

Každopádně se úraz projevuje silnou bolestí zápěstí, dítě ruku odmítá používat, a když máte štěstí na šikovného doktora, čeká vás až příkladný obraz návštěvy nemocnice. To do ambulance vnášíte plačící, bolestí zničené dítě, které během tří minut opouští ambulanci po svých, mává oběma rukama a shání se po něčem k snědku.  Chvat, který na to lékaři používají, asi není úplně triviální, naposledy jsem loudila, aby mě ho pan doktor naučil, ale byla jsem odmítnuta. Inu, co je dovoleno lékaři...není dovoleno matce, která svému dítěte vykloubí loket. Notabene v neděli v kostele.

Mé hříchy jsou snad odčiněny tím, že jsem návštěvu nemocnice musela absolvovat se čtyřmi dětmi, které neobědvaly a neměly možnost spát, jak jsou zvyklé. Nebo tím, že jsem si pak s Amálkou doma prošla celou Svojtkovu encyklopedii Svět zvířat a ukázala jí úplně všechny medvědy. Fakt úplně všechny.

A poučení na závěr: jsou okamžiky, kdy je lepší padající dítě pustit, protože příliš pevným držením za ruku mu můžete ublížit podstatně víc, než by mu ublížil ten pád. Což je vlastně docela pěkný obraz toho, jak někdy funguje i při výchově.

Večer v pelíšku, "nemocná" ruka umožňuje současně přidržovat flašku i svírat dudlík. Dvojité blaho.

Když láme se rok jako chléb...

Silvestrovské oslavy jsem nikdy nějak nezvládala. Co jsem dospělá a můžu je s klidem v duši vynechat, docela se mi ulevilo. Dejte mi na večeři tatarák, připijte si se mnou a nechte mě jít spát, tři z mých dětí vstávají mezi pátou a šestou, takže po mě nemůžete chtít zázraky!

Posledních pět let našeho života ale bylo tak turbulentních a nabitých zážitky, že pociťuju potřebu si každý rok alespoň stručně napsat, co se dělo, jaký ten rok vlastně byl. Pro mou vlastní potřebu, pro možnost se k těm záznamům vrátit, pro posílení paměti - nu a letos i na blog.

Ronjin rok 2016 ve stručných bodech

Přežili jsme bez ztráty kytičky.
Ale chvílemi to bylo o fous.
Narodil se mi synovec.
Malenky vyrostly z kojenců ležících jen na zádech ve dvě neřízené střely, které běhají, skáčou, na gauči metají přemety, lezou po žebříku, sní, na co přijdou, spí celou noc, strašně moc se smějí a pořád vstávají nepřiměřeně brzo ráno.
Starší holky oslavily v červnu 4. narozeniny a od září začaly chodit do lesní třídy ve státní školce. Zvykly si tam neuvěřitelně rychle, jsou tam strašně spokojené, dospěly, vyrostly a jsou to prima holky, se kterými je radost být.
Pracovně se mi dařilo velmi dobře, zakázek bylo pořád dost a ačkoli teoreticky pracuju jen dva dny v týdnu (a noční směny a kradené hodinky v době, kdy děti po obědě spí), můj celkový příjem se příliš neliší od doby, kdy jsem pracovala na plný úvazek (díky Bohu za ty dary).
Zvládli jsme dovolenou u moře.¨
Přešla jsem na chození bosky nebo v barefoot botách a zamilovala jsem se do toho.
Zjistili jsme, že počet členů naší domácnosti ještě není konečný.
Strávili jsme krásný týden v Jizerkách.
Zorganizovali jsme prima tábor pro předškolní děti.
Starší holky si užily léto plné plavání, táboráků, her na zahradě a zmrzliny.
Od září jsme rozjeli skautskou družinu určenou předškolním dětem. Chodí nám tam dvakrát víc dětí, než jsme čekali, přesto se nám vesměs dařily smysluplné schůzky a výpravy a celkově nám Benjamínci dělají obrovskou radost.
Dům pro rodiče, který měl být hotový, se ještě nepodařilo dokončit (a hlavně připojit k elektrické rozvodné síti, díky, E.ONe).
Nedaří se mi být tak trpělivou mámou, jakou bych si pro svoje holky přála.
Pracovně většina zakázek přichází od jednoho klienta, což je pro mě jako pro freelancera do budoucna poněkud rizikové, pokud tento klient vypadne, bude to znamenat minimálně dočasný výpadek příjmů.
Měla jsme strašně málo času pro sebe. Strašně málo.
Management domácnosti se sice zlepšil, avšak stále je spíš slabý. Kamarádi už na neplánované návštěvy přijet můžou, tchýně ještě ne.
Maruška se naučila říkat "R".
Ale ještě se nenaučila říkat "K".
Nepotřebovali jsme celý rok pohotovost, nikdo z nás nebyl ani v nemocnici.
Sáhli jsme si dost hluboko do zásobáren sil. Kdo nezažil několikaměsíční spánkovou deprivaci, těžko pochopí.
I přes drobná klopýtnutí posledních měsíců je nám všem spolu pořád dobře.

Celkově se mi chce říct - vlastně spíš zvolat - díky Bohu za ty dary!

A do příštího roku si přeju

• abych byla trpělivější
• abych se lépe starala o domácnost
• abych si našla víc času sama pro sebe
• abych mohla víc číst
• abych se vrátila ke klarinetu
• aby se mi podařilo žít zdravěji
• abych se dokázala profesně posunout vpřed
• a hlavně

abych se měla pořád ráda, i když nic z toho nedokážu tak úplně realizovat.

Vánoční lekce

Na Štědrý den dopoledne jsem starší holky vyhnala na zahradu, aby si chvíli hrály ve své chatičce (zahradním domku, který jsme jim zřídili letos v létě). Chvíli byl klid, ale asi za 10 minut přišla domů Marjánka s velkým pláčem. Protože obvykle není zbytečně lítostivá a většinu konfliktů řeší spíš sveřepě než pláčem, překvapilo mě to.
"Bětuška je na mě zlá. Hraje si, že je chatička jenom její a já tam nemůžu".
"Maruško, chatička je vás obou. A taky Amálky s Rozárkou. Řekni Bětušce, že takhle si hrát nebudete, že platí, že si hrajeme všichni společně."
"Já už tam nepůjdu. Když je na mě tak zlá, tak ať si tam hraje sama. Já budu s tebou doma."

Ach jo, tak to není přesně ten klid, který jsem chvíli potřebovala. Je pravda, že Maruška doma v lecčems pomůže, baví ji to, nevymýšlí si pitomosti a v podstatě je schopná mi účinně pomoct s vařením i úklidem, ale stejně to ve mě vře.

Bětuška je často dominantní, ale Maruška mívá svoje cesty, jak se s tím vyrovnat, teď je ale vyloženě nešťastná a vzlyká, ještě když se svléká v chodbě. Mám vztek. Chtěla jsem chvíli klid, místo toho tu mám rozhozené dítě, které škytá žalem, navíc vím, že Bětuška sama venku moc dlouho nevydrží. Z plánu něco ještě v klidu dodělat teda nebude nic.

"Tak víš co, zahrajeme si spolu Zajíce a lišku." Oblíbená stolní hra, kterou hráváme jen zřídka, ve vzácných chvílích, kdy Malenky spí, nebo nejsou doma. Obě holky ji milují. Maruška se rozzáří jako vánoční stromeček a běží hru nachystat. Soukromá hra jen s maminkou je pro ni takový malý dárek sám o sobě. Říkám si, že jí aspoň tu křivdu vynahradím, ale pořád se v duchu na Bětku zlobím a připravuju si proslov, který jí řeknu, jen co se zjeví doma.

Maruška rozkládá herní plán, figurky a kostku. Hrajeme snad 3 minuty, když slyším na schodech dupot a do místnosti svým obvyklým tryskem vpadne Bětuška.

"Jé, vy hrajete Lišku a zajíce! Já chci taky!!"

"No, ale to nejde Bětuško. Teď si hrajeme my s Maruškou samy." Vpálím jí pomstychtivě do obličeje první věc, která mě napadne. Ať vidí, jaké to je! Účinek je okamžitý, Bětušce se nakrabatí pusa a začne nabírat.

Maruška loví z pytlíku další figurku, ale já pokračuju ve výchovné lekci.

"Vidíš Bětuško, nelíbí se ti to. Marušce se taky nelíbilo, když jsi..."

"Ale mami!" Vpadne mi do toho Maruška. "Já už jsem to Bětušce odpustila. Běty, chceš zelený, nebo modrý?" A bez řečí přidává další figurky.

Chci ještě něco namítnout, ale sklapne mi pusa. Bětuška hraje s námi, výborně se bavíme, když vyhraje, skáče radostí a Maruška jí ještě poblahopřeje. Nakonec je z toho milá rodinná chvilka - a zařídilo ji čtyřleté dítě, které umí odpouštět.

Představuju si variantu, ve které by šel scénář podle mě. Bětuška pláče, že se k nám nemůže připojit, Maruška a já jí říkáme, že si za to může sama. Je to výchovné a správné! Jen ať pocítí následky svých činů, tak se to přece dělá, ne? Bětuška je nešťastná a ani my s Maruškou si hru neužijeme, když nám do toho Bětka řve.

Pomsta zraňuje. Odpuštění léčí.

A já jsem si znovu uvědomila, že děti toho o bezpodmínečné lásce a odpuštění vědí často mnohem víc, než my. A že mě často vychovávají daleko lépe, než já vychovávám je.

Maruška

Moji milí, 

přejeme Vám všem krásné Vánoce

a plnou náruč štěstí v novém roce.

33 důvodů, proč Amálka vyvádí

Amálka je naprosto klidné dítě. K zuřivému jekotu, válení se po zemi a bušení hlavou do podlahy ji vyprovokuje jen následujících přibližně 33 situací:

1. Nenašla jsme jí body se žábou.

2. Našla jsem jí body se žábou, ale jen jedno.

3. Našla jsem jí obě body se žábou, ale ne kapesník se zajícem.

4. Našla jsem jí obě body se žábou i kapesník se zajícem, ale nedovolila jsem ji vzít si to všechno do jídelní židličky a používat to jako ubrousek k utření úst a hadr k utření pultu a podlahy pod židlí.

5. Našla jsem jí obě body se žábou i kapesník se zajícem, ale nedovolila jsem jí vláčet je za sebou venku v blátě.

6. Při uspávání jsem jí odebrala obě body se žábou i kapesník se zajícem, protože jimi mává ve vzduchu, mluví na ně, nabízí jim dudlík a nesnaží se spát.

7. Svlékla jsem jí růžové tepláky, abych jí mohla obléknout fialové oteplováky na procházku ven.

8. Po návratu domů jsem jí vysvlékla fialové oteplováky a vrátila jí růžové tepláky.

9. Neví, kam si před odchodem ven schovala body se žábou (druhé body se žábou, kapesník se zajícem...)

10. Dala jsem jedno body se žábou, druhé body se žábou nebo kapesník se zajícem do pračky.

11. Dala jsem obě vypraná body se žábou nebo kapesník se zajícem do sušičky.

12. Viděla, že si její starší sestry dávají do vlasů sponky.

13. Sponky jí nedrží ve vlasech.

14. Nedovolím ji sníst sponky, které jí padají z vlasů.

15. Nedovolím jí, aby si do kostela oblékla ani jedno body se žábou (které včera vláčela venku v blátě). 

16. Rozárka našla tužkové baterie a nechce jí je půjčit k olízání.

17. Zabavila jsem jí tužkové baterie, které ukradla Rozárce a lízala je.

18. Snědla maso a na talíři už jí zůstaly jen knedlíky a zelí. 

19. Odmítám jí vzít na klín a nechat ji, aby snědla všechno maso i z mého talíře.

20. Zase si nesměla utřít pusu mastnou od masa do body se žábou.

21. Nechci si s ní číst.

22. Chci si s ní číst, ale jinou knížku, než chce ona.

23. Jsem ochotná číst jí knížku, kterou chce ona, ale na druhém koleni u toho mám Rozárku.

24. Plácla jsem ji přes ruku, protože při přetahování se o prostor na mém klíně kousla Rozárku do ramene (zase).

25. Nenechám ji čmárat pastelkou po zemi.

26. Nedovolím jí koupat se ve vaně, když se  vykaká do vody.

27. Při přebalování jí otírám zadek.

28. Než jí nasadím plínu, zapomenu jí ukázat, že je na ní žába. 

29. Snažím se ji učesat. 

30. Snažím se jí vyčistit zuby. 

31. Na procházku do blátivého lesa jí neobléknu růžový kabátek s bílým kožíškem.

32. Po návratu z blátivého lesa se jí snažím odebrat zabahněný růžový kabátek s bílým kožíškem, abych je mohla vyprat.

33. Když mě obědě přistihne, jak ze sklenice velkou lžící hltám Nutellu, abych si obalila nervy cukrem (jinak toho nerváka mrňavýho zabiju), odmítnu jí dát ochutnat.

Milá (roční) Rozárko,

přišla jsi k nám jako čtvrtá, přesto mám pocit, že s tebou je mé mateřství nejintenzivnější. Když tě nic netrápí, jsi neskutečně milá a pozitivní, aktivní, všude vlezeš, všechno prozkoumáš, všechno tě zajímá, všechno chceš zkusit, umíš být dokonalé batole, ze kterého je každý úplně naměkko. Šíříš kolem sebe štěstí.

 Když máš ale trápení (což jsi za posledního půl roku měla často), hodně málo spíš, moc si stěžuješ a je toho jen málo, co pro tebe dokážu udělat - kromě kojení, kojení a zase kojení. Spaní ve společné posteli ale pomáhá i s tím pláčem a poslední dobou se mi daří uklidnit tě držením za ruku a zpíváním, z čehož mám vážně radost. Mám pocit, že spolu navazujeme nové vnitřní pouto, když vedle tebe ležím, zpívám ti a cítím, jak se tvoje napětí uklidňuje a ty usínáš.

Jinak jsi úžasně komunikativní. Sama se snažíš mluvit, ukazuješ, miluješ prohlížení obrázků v knížkách, taky se moc ráda necháváš nosit a ukazuješ na fotky na stěnách, keramické ozdoby, kytky, ptáčky - o všem ti musíme povídat. Když zjistíš, že mě něco potěšilo, opravdu se snažíš to dělat. Například ses takhle naučila smrkat, což mě u ročního dítěte nepřestává udivovat, ale děláš to na pokyn spolehlivě.

Miluješ zvířata. Jedno z tvých prvních slov bylo "ki-ki", označení pro kočku. Teď už poznáš i koně a psa a když někde vidíš živé zvíře, spolehlivě tě to nadchne a snažíš se k nim hned doplazit a pohladit si je.

Moc obdivuju tvoje nasazení, co se týká tělesného rozvoje. I když nemáš úplně vrozenou tělesnou obratnost, všechno vynahrazuješ nesmírnou pílí. Jakmile přijdeš na novou věc, kterou můžeš udělat, zkoušíš ji tak dlouho, dokud se ji spolehlivě nenaučíš. Sedla sis v devíti měsících, lézt po čtyřech jsi začala o měsíc později a zároveň sis i stoupla. Teď, ve 14. měsíci, obcházíš krásně nábytek a umíš si i stoupnout v prostoru a udělat dva krůčky. Moc tě to baví a já jsem z tebe úplně nadšená, jako bys byla první dítě, které se kdy naučilo chodit. Možná nejsi první, ale pro mě jsi jedinečná a dokonalá. S tatínkem tě moc milujeme.

Pusu

Máma