Bětuščino jazykové okénko

Asi jí zavedu samostatnou rubriku, protože Bětuščina kreativní práce s jazykem prostě nutně musí být zaznamenána pro příští generace.

Po večeři si Bětuška s babičkou dávají plátek sekané, Bětuška si ještě přidává.
Babička: Bětuško, že nám to bodlo?
Bětuška: Bodlo, jako Šípková Růženka!

Tak jsem včera nezabila dítě

A co vy, taky jste měli klidný prodloužený víkend?

Frčíme si to takhle z  polo-výletu domů (místo výpravy na hrad jsme kvůli dešti skončili v obchodě a následně v parku). Řídím já, ač můj muž je neporovnatelně zkušenější řidič, ale snažím se cvičit, když to jde. A cesta k nám domů, 8 km vesnicemi, co se může stát, že?

Vzorně padesátkou projíždím okrajem obce, už se vidím, jak na to za cedulí šlápnu, ať jsme brzo doma a uvaříme kaše, vykoupeme ty naše jesle a máme chvíli klid na práci. Koutkem oka vidím, že na parkovišti, které po pravé ruce míjím, nakládá nějaká rodina s dětmi věci do kufru auta. Nevěnuju jim pozornost, proč taky, svých dětí a svým krámů v kufru mám dost. Tedy, oprava, nevěnuju jim pozornost, dokud z té skupiny doslova nevypadne asi desetiletý kluk na silnici přímo přede mnou.

PŘÍMO PŘEDE MNOU.

Musel tam nějak blbnout na rantlu chodníku, nebo se s někým pošťuchovat. Vidím, že se snaží zvednout, ale nemá šanci, už se na něj ten náš sedmimístný kolos řídí povolenou padesátkou, která ale bude klukovi houby platná, jestli to nafasuje karosérií do hlavy.

Manžel řve, já přestávám dýchat a všechno vidím zvláštně zpomaleně. Strhávám volant do protisměru, kde v tu chvíli taky projíždí auto (doprdele práce!). Jedno škubnutí volantem, abych se vyhnula klukovi (neslyším žádnou ránu, znamená to, že jsem mu vyhla? Bože, prosím, ať to znamená, že jsem se mu vyhla), Druhé škubnutí volantem, abych uhnula před protijedoucím chudákem, který taky netuší, jak k tomu přišel, že se mu do cesty cpe nějaká blbka v Citroenu.

Žádný tříštění skel a mačkání plechů se nekoná, už jsem zpátky ve svém pruhu, zastavuju u krajnice a dýchám. Prostě jen dýchám. V zrcátku vidím, že kluk se v pořádku zvedl, chvíli tam probíhala nějaká vzrušená diskuze, pak si všimli, že jsem zastavila, dívají se k našemu autu v obavách, co bude. Možná mají strach, že vylezu, vezmu železnou tyč a půjdu je povzdělat o pravidlech bezpečného chování na krajnici. Ale nemůžu, za A nemám železnou tyč, za B se mi třesou nohy tak, že bych spíš potřebovala berle. Rozdejchávám to, klidným hlasem vysvětluju holkám, co se stalo, v čem chlapec udělal chybu a co nesmějí nikdy dělat ony.

Jedu domů. Jasný, dobrý, nic se nestalo. Ale je docela drsný představit si, že ve tři odpoledne vyjedete z domu jako poměrně spokojená máma čtyř dětí, která momentálně řeší hlavně barvu dortu a balení k moři, a v šest se můžete vrátit jako ta, co zabila-zmrzačila-sešrotovala něčí dítě, ať už v tom byla jakkoli nevině. Díky Bohu, že ty centimetry tam tentokrát byly.Nedej Bůh stát se mi někdy, že tam nebudou.

Co všechno se nedá dělat s dvojčaty

Při rozechvělém očekávání narození prvních dvojčat mě do stavů zmatení a lehkého strachu uváděly různá tvrzení o tom. co všechno s dvojčaty nejde dělat, a co všechno je obrovský problém.

Donosit je do termínu. Přirozeně porodit. Kojit. Látkovat. Nosit v šátku. Vařit jim domácí stravu. Stíhat u péče o ně ještě pracovat. Cestovat. Brát je na nákupy. Tedy vše, co jsem v mateřství chtěla aspoň vyzkoušet, když už ne rovnou aplikovat.

To u druhých holek už jsem v tomto ohledu byla dosti klidná, vědouc, že o tom, co všechno budeme dělat, rozhoduju jen já podle svých aktuálních sil, ne žádný škarohlíd v čekárně u doktora nebo anonymní uživatelka internetové diskuze.

Samozřejmě donošení do termínu, způsob porodu a částečně i kojení jsou okolnosti, které lze ovlivnit jen do určité míry a někdy vůbec ne. V tomto ohledu si nepřičítám žádnou zásluhu za donošení všech čtyř dětí, ani si nevyčítám jejich "nepřirozený" příchod na svět, nebo oboje bylo jaksi v rukou Někoho jiného a zkrátka díky Jemu, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Látkování, vaření domácí stravy, kontaktní rodičovství, prodloužení úspěšného kojení za hranici jednoho roku, práce "na mateřské", to je jiná kapitola. To jsou povětšinou záležitosti volby a priorit. Když o ně opravdu stojíte, nějak se to obvykle provést dá. Možná ne dokonale, ale dá.

Znám i maminku, která s dvojčaty aplikuje bezplenkovou metodu. To už je pro mě za hranicí toho, co jsem ochotná dělat, ale jen to ukazuje, že když se chce, nejde sice všechno, ale jde toho opravdu hodně.

A tak tedy u nás doma látkujeme, nosíme, kojíme, vaříme (povětšinou) domácí jídla, pracujeme, cestujeme a vůbec se chováme tak, jako by nám nikdy nikdo neřekl, že to nejde. Nejsme žádní supermani a chce se mi říct - když to zvládáme my, zvládnete to i vy. Jen je potřeba si vybrat priority a jet si po tom, na čem vám opravdu záleží.

Ten, kdo tvrdí, že něco nejde udělat, by neměl zaclánět lidem, kteří už to mezitím dělat začali.

A jestli chcete něco negativního na závěr (protože lidé milují hlavně špatné zprávy), tak v sestavě jeden rodič a dvě nechodící dvojčata nejde:

- chodit na plavání miminek (pokud vám druhé dítě "neodplave" instruktorka)
- cestovat vlakem s kočárem (a i bez kočáru jen velmi těžko)
- a dost riskantní je chodit naslepo k dálkovým autobusům a doufat, že se s kočárem vlezete. Tam je úspěšnost tak půl napůl.

Jinak, nastávající maminky dvojčat, vězte, že zvládnete všechno, co budete opravdu chtít. Ostatně tak, jako tomu obvykle v životě je.

P.S, Vím, vím, vím, že jsou výjimky. Děti, které se kojit odmítají, děti, které se z látkovek oprudí a šátek nesnášejí. Cílem toho příspěvku není uvádět jejich maminky do deprese, ale povzbudit nastávající matky dvojčat, které jsou okolím bombardovány negativními připomínkami a předpověďmi.

A bylo jaro...

...vtrhlo k nám téměř nečekaně, pořád se tvářilo nesměle, předjarně, a najednou ho je všude plno, už tu bydlí, už si nás přivlastnilo a nikdo nám ho neodpáře. Juch!

Loni touhle dobou jsem měla dva týdny do porodu, dvě děti mě kopaly zevnitř, dvě na mě visely zvenku a žaludek pořád ne a ne vzít v úvahu, že těhotenské nevolnosti mají přejít po prvním trimestru. Více a loňských jarních strastech zde

Není tedy divu, že mi srdce neplesalo tolik nad pampeliškami, jako nad představou, že už konečně budu moct zase dýchat. Až porodím. Jestli tedy vůbec porodím!

O to mileji a živelněji si užíváme letos. Malenky nám povyrostly, najednou si lezou, vstávají, zkoumají, mluví a jsou nedílnou součástí naší letošní jarní radosti, ke které ostatně mláďata neodmyslitelně patří. A tak běháme po dvoře a na zahradě bosí (nebo téměř bosí), zkoumáme první lesní kytky, pářící se žáby, pučící stromy, jíme venku, hrajeme si venku, mazlíme se venku a nejraději bychom tam i spaly, jen noci ještě nejsou dostatečně teplé. Je to radost, jeto požehnání, je to jaro, jak má být. Díky Bohu za ně.

A opět z Bětuščina slovníku

B. Maminko, maminko, nakresli mi prosím k té princezně i kouzlátko!
M: Co že to mám nakreslit?
B: Kou-z-lát-ko!!!!
M: Ty chceš, aby si princezna hrála s kůzlátkem?
B: Né, mami, nakresli jí kouzlátko, co mívají princezny. Jak tím dělají takhle (mává rukou ve vzduchu): "čáry, máry, doprovody!"

...

M: Jo ty myslíš kouzelnou hůlku!!!

Drama o třech dějstvích aneb To si jen tak jdete nakoupit...

..a navíc v dobré sestavě, oba rodiče a jen tři děti - Amálka zůstala tentokrát doma, do půjčeného auta se všechny děti nevejdou, takže doma s babičkou zůstalo to, které zrovna spalo.

Předehra: Krásný sluneční den, chtělo by se říct, že sluníčko si svítí, jako by taky nečekalo žádné dramatické události. Kupuje se zmrzlina, idyla, pohoda, klídek, bez tabáčku.

Dějství první: Maminka veze Rozárku na nákupním vozíku v autosedačce typu vajíčko. Jako mnohokrát před tím. Jako před tím nesčetněkrát malou Marušku nebo malou Bětušku. Vozík naráží vpředu na terénní vyvýšeninu, autosedačka se zvedá saltem do vzduchu a převrací se do vozíku "Rozárkou napřed". Pěkně ji tam přiklopí, následují tři vteřiny ticha, během nichž matka počítá, zda bude potřeba volat záchranku, nebo do blízké nemocnice doběhne rychleji pěšky. Poté řvoucí dítě vráceno do polohy hlavou vzhůru, ohledáno, uklidněno, zdá se, že to odneslo jen šrámem na čele - a matka deseti šedivými vlasy.

Dějství druhé: S plnými vozíky se rodina blíží k pokladnám, maminka se musí ještě pro něco vrátit. V nastalém zmatku vyráží maminka s Maruškou vzad pro zapomenutý tvaroh, tatínek vpřed pro džus a Bětuška se ztrácí. Zjištěno asi po pěti minutách maminkou, která zaslechne nezaměnitelný jekot, bohužel jí sluchová vada neumožní určit přesně směr, odkud zvukové vlny přichází. Nastává zmatené pobíhání, volání, hledání, odkládání Marušky a vozíku, dokud se z reproduktoru neozve vyčítavé hlášení, aby si maminka laskavě Bětušku vyzvedla na informacích. Převzato psychicky vyřízené usoplené dítě, které naštěstí v okamžiku krize poprvé někomu sdělilo, jak se jmenuje jménem I příjmením. Zaplať Pán Bůh za ty dary.

Dějství třetí: O 15 minut později, DM za rohem, dokupujeme drogérii. M+B ponechány v herním minikoutku, maminka se rozhoduje, zda koupit leštidlo EcoVer nebo Frosh. Náhle se z herního koutku začne linout nezaměnitelný jekot, tentokrát styl Maruška. Maminka v černé předtuše vybíhá za roh, kde se jí naskytne pohled na Marušku sedící na dřevěném koni, vřeštící na plné kolo, s krví proudící z pusy a skrápící koně, kalhoty i podlahu. Za ní Bětuška, která do ní vesele buší a pokouší se vydobýt si místo ke zhoupnutí. Maminka distribuuje pohlavky. útěchu, kapesník, dobré rady a výhrůžky, s šíleným pohledem v očích dokončuje nákup a odjíždí se domů.

Epilog. V autě ještě jedna počůraná sedačka, nejmenovaným dítětem, které už je dva roky bez nehod odplenkováno. To už mě ale ani nepřekvapuje, nebýt mi to trapné, počůrala jsem se dnes taky.

A tak idylicky to zpočátku vypadalo!

Trpaslík a domeček aneb Dva druhy dětí

Jsou na světě dva druhy dětí, pro jednoduchost jim říkejme typ B a typ M. Když jim předložíte v pracovním sešitě úkol najít pro trpaslíka cestu bludištěm k domečku, typ B vezme barevnou tužku, velmi pečlivě, s vystrčeným jazykem, začne kreslit cestičku tak, aby se nikde nedotýkala stěny bludiště, a trpaslíka v bezpečí dopraví domů.

Typ M se zeptá, kde ten trpaslík byl, proč má na rameni krumpáč a jestli mají trpaslíci taky jazyk. Potom si vezme fixku, škrtne napříč bludištěm a když matka vyjádří svou nelibost, prohlásí, že "na to počebuje fijajovou". Začne ji okamžitě hledat pod gaučem (kde nikdy nebyla), po cestě najde bublinkovou fólii, sedne si a začne si lupat bublinky.

Trpělivá matka s andělským úsměvem pracovní sešit zavře a nabídne jinou činnost.Normální matka buší v zoufalství hlavou do stolu a přemýšlí, jestli "to" vůbec půjde normálně vzdělávat, nebo má raději pomalu začít kontaktovat zvláštní školy v okolí.

Na scénu naštěstí přichází moudrý otec, který praví, že svět potřebuje oba typy lidí. Ty, kteří podle pokynů pečlivě kreslí cestičky, i ty, kteří se ptají, proč to mají dělat, zajímají se o širší souvislosti a prostě, jak se pěkně česky říká, "think out of the box".

Jsou každá jiná, chtělo by se říct, jako den a noc. Někdy mě ta pestrost baví. Někdy mě trochu ničí. A někdy mě ničí tak, že mám chuť bušit hlavou do stolu.