Dvakrát dvě deci anebo všechno je hezky sudé

Neměli jsme původně v úmyslu naše těhotenství oznamovat nijak brzo, ale když máte v jedenáctém týdnu břicho jako běžná matka pár týdnů před porodem, není jaksi už téměř co tajit (v podstatě tedy ani není co oznamovat, vyjma virtuálních přátel, před kterými se skutečný stav věcí přeci jen tají lépe, a krátkozrakých babiček, které vás milují tak, že by vám obří panděro nepředhodily, ani kdyby si ho všimly).

Poněkud nás zarazilo, že jednou z nejběžnějších reakcí (kromě komentáře ohledně očekávaného pohlaví, viz poslední příspěvek) byl dotaz: "A zase dvě?"

Ačkoli pochopitelný, je tento dotaz přeci jen poněkud nelogický. Porod dvojčat nijak výrazně nezvyšuje šanci na další "dvojčetné" (či vícečetné) nadělení a ačkoli dvojčata jsou dnes díky metodám asistované reprodukce mnohem běžnější než dříve, rodin s více páry dvojčat je velmi, velmi málo. Na českém Internetu jsem našla (ať už aktivní nebo z druhé ruky zmíněné) jen čtyři případy, ve skutečnosti jich bude samozřejmě víc, ale stejně se jedná o úkaz dosti vzácný.

Proč mě to tak zajímá? Protože k nim brzy budeme patřit i my (dá-li Bůh a vše bude v pořádku).

Zatímco u holčiček jsme s možností dvojité nadílky trochu počítali, tentokrát to byl pro nás dost velký šok. I když na bezprostřední sdělení této novinky jsem u doktorky reagovala záchvatem smíchu ("To si ze mě děláte legraci, že?" - "To jsem ráda paní H., že to berete tak s humorem"), postupně to na mě docela dolehlo a chvíli mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že ani tentokrát to nebude jedno nenáročné miminko, které budu s sebou všude tahat v šátku a jinak v podstatě lítat s holčičkama tak, jak jsme zvyklé. O míře časových, finančních a jiných obětí, které bude nové rodinné uspořádání vyžadovat, snad ani nemluvě...

Protože jsme si tedy tuto výživnou novinku potřebovali napřed sami trochu zpracovat, vyjma nejužší rodiny jsme se o dvojité nadílce raději moc nezmiňovali. Nějak jsme naivně nepředpokládali, že se nás na to bude tolik lidí explicitně ptát, ehm.

Na myšlenku, že budu matkou čtyř dětí, jsem si ještě úplně nezvykla (natož na to, že budu jednu chvíli matkou čtyř dětí mladších tří let), ale postupně si to sedá a některé výživnější detaily jsem si raději zakázala představovat. V tomto bylo první těhotenství jednodušší, neb blahá nevědomost a tak dál. Pro nejbližší měsíce se tedy držíme hesla Lepší víc dětí než míň, modlíme se a doufáme, že to ustojíme bez ztráty kytičky (nebo alespoň bez ztráty duševního zdraví). 

Tak nám prosím držte palce a pokud vám to přesvědčení dovoluje, modlete se za nás, aktuálně nám nejvíc záleží na zdraví pro všechny děti (včetně mě), v pátek mě pustili z nemocnice a doufáme, že ji zase uvidím až před porodem. Jedno hladké, bezproblémové těhotenství zakončené přirozeným porodem dvou krásně donošených dětí by se nám teď šiklo :)

Tak ještě toho chlapečka!

Zdá se, že zatímco pro část populace je rozhodnutí mít více než dvě děti naprosto nepochopitelné, u některých lidí máme omluvu, protože je jasné, že ještě chceme zkusit toho chlapečka.

A tak se začínají množit duchaplné dotazy:

Tak tentokrát konečně kluk? (Proč, vy na něho čekáte?)
A už víte, co to bude? (Bude to miminko, vypadám snad, jako bych pod srdcem nosila štěňata?)
Tatínek chce určitě chlapečka! (Tatínek se chce hlavně konečně někdy vyspat a jestli mu to umožní kluk, holčička nebo hrst Diazepamu už je podružné).

Zdá se, jako bych povitím dvou holčiček splnila mateřskou roli jen napůl. Když už jsme měli tu smůlu, že dvojčata nebyla páreček, je jasné, že se pokoušíme zajistit rodině mužského dědice alespoň takto.

Prd a vořech, milí zlatí. Proti chlapečkům naprosto nic nemám a klidně sbírku hraček (k Bětuščiné velké radosti) rozšíříme o další bagry a traktory. Ale jaké bude pohlaví našich dalších potomků (kdo říkal, že skončíme na třech?) je mi srdečně a naprosto šumák. Člověk si asi musí projít tím, čím jsme si prošli my, aby dokázal vnitřně naprosto přijmout, že jakékoli dítě je zázrak a jediné, v co máme jako rodiče nárok doufat, je jeho zdraví a prospěch - jestli se mu bude mezi nožičkama něco houpat je naprostá podružnost.

Mimochodem, jedna z mých oblíbených knížek, Little Women, pojednává o rodině čtyř sester a vždycky mi to připadalo jako úžasná kombinace. V Pride and Prejudice je dcer dokonce pět (tam už to ale taková rodinná harmonie nebyla, to uznávám). Každopádně ještě máme co dohánět...takového schodečky by taky byly moc roztomilé!

Do třetice...

Koukám, že si musím přiznat, že je tento blog opravdu značně sporadický. Na druhou stranu mi připadá, že je to i zdravé. Celé léto jsme byli někde venku a pryč - Chorvatsko, Jizerské hory, Vysočina, mezitím vybalit, vyprat, sjet se několikrát vykoupat a zase znovu balit. Sedět za teplých letních večerů u blogu by mi nepřipadalo moc zdravé. Jen se ochladilo a večery se prodloužily, vrátila se i touha něco sem tam sepsat, ale skončila u několika rozepsaných a nezveřejněných příspěvků. Aniž bych chtěla zabíhat do podrobností, od konce září do konce listopadu jsem většinu času trávila s hlavou v záchodové míse, případně úpící z postele a snažící se sebrat alespoň základní sílu na existenci, mateřství a práci. Vše ostatní, nepovinné a volitelné, muselo jít stranou.

Díky Bohu už se pomalu vzpamatovávám. 

A tady je ten důvod mých nevolností. Vypadá sice jako návštěva z jiných světů, ale je to lidské mládě ve vývinu a než se dopeče, oči se mu (snad) posunou kam patří, nos se vytvaruje, tělo natáhne a zesílí a zkrátka, bude nás zase o něco víc. 

Máme hlavně radost. Velkou. Pak máme taky samozřejmě strach, jednak z bezprostřední budoucnosti, protože konec těhotenství s holčičkami byl (jemně řečeno) suboptimální a opakování podobného scénáře bychom se raději vyhnuli. Taky samozřejmě nevíme, jak to všechno budeme zvládat, jestli se z toho - jak nám dobré duše prorokují - nezblázníme a vůbec. Zkrátka přehoupli jsme se ze socialisticky zavedených a společensky přijatelných dvou dětí do kategorie velkých rodin, na které se kde kdo může dívat spatra a ťukat si na čelo. Jak to v upřímném údivu vyjádřil můj šéf: "Dvě děti nestačí???? Tos' mě teda překvapila!". 

Nestačí, no. Ne že bychom toho neměli někdy (často) dost tak, jak to je. Ale dát život a vychovat člověka od okamžiku, kdy ho poprvé sevřete v náručí (a divíte se, kde se ve vaší pohledné až atraktivní rodině vzala tahle svraštělá opička) do okamžiku, kdy ho vyšlete na vlastní cestu a už se jen zpovzdálí modlíte, aby se ty tisíce hodin dřiny a odříkání při výchově někde odrazily a mohli jste být na své dítě - teď už nejkrásnější a nejúžasnější na světě - pyšní, to mi přijde hluboký, smysluplný poslání, kterému stojí za to leccos obětovat. I fyzické pohodlí, i noční spánek, i cestovatelské sny (alespoň na čas), i finanční bezstarostnost. 

A nebo jsme prostě blázni. 

Tak jako tak, koncem května nás bude, dá-li Bůh, víc a tento blog se asi stane ještě nárazovějším (pokud nezačnu přispívat v šílené hodiny mezi nočním kojením a přebalováním). Uvidíme!

Milá Bětuško,

v červnu jsi oslavila dva roky a mám pocit, že jsi čím dál tím kouzelnější. Jsi neskutečná, veselá, vynalézavá, hravá, máš dobrodružnou povahu a tělesnou zdatností si nezadáš s dětmi o rok staršími.

Umíš krásně běhat, skákat na trampolíně, šplhat po žebříku, uděláš hravě kotrmelec a v rukou máš takovou sílu, že mě to vždycky překvapí. Všechno chceš vidět, vědět, vyzkoušet, všeho se zúčastnit. Moc ráda pomáháš s domácími pracemi, luxuješ, dáváš prádlo do pračky, pomáháš vařit. Všude je tě plno a každý si tě na první pohled zamiluje.

Přitom ale nesmírně potřebuješ pevný, známý prostor, své hranice, ve kterých můžeš bezpečně řádit. V novém prostředí se zpočátku držíš hodně zpátky, trvá ti chvíli, než si zvykneš. Když jsme s tebou začali chodit plavat, první hodinu jsi ani nechtěla do vody, nakonec jsi svolila jen k tomu, že budeš tatínkovi sedět na klíně v brouzdališti. Po několika lekcích už jsi byla sebevědomá, krásně skákala do vody a nakonec ses i potápěla. A stejné to je v každém novém prostředí, než začneš vypouštět svou obvyklou vlnu energie, potřebuješ si opatrně osahat prostor.

Jsme s tatínkem moc pyšní na to, jak jsi šikovná, jak snadno ses těsně po druhém roce zbavila plen, začala jsi spávat v postýlce pro větší děti a teď už dokonce i bez dudlíku. Za každý pokrok jsme nesmírně vděční a radujeme se z něj. S tebou to ani nejde jinak, šíříš kolem sebe veselou náladu a štěstí.

Máš moc ráda systém a pořádek a často se mi stane, že mě napomínáš, abych si vzala boty, nebo si něco uklidila tam, kam to patří. Budu se ještě muset hodně učit, abych tě svým neorganizovaným životním stylem moc neničila.

Oblíbila sis knížky, ve kterých tě nejvíc zajímají bagry, auta, jeřáby a traktory. Dlouho také bylo tvou nejoblíbenější hračkou Lego. Zkrátka, vyrůstal by z tebe moc prima chlapeček, nebýt tvé záliby v parádění, sponečkách, culíčcích, korálkách a nadšeném shlížení se v zrcadle, když tě podle tvých pokynů ozdobím. Dívám se, jak se na sebe spokojeně směješ, jak se sama sobě líbíš, a modlím se, aby ti to vydrželo. Abys vždycky věděla, že opravdu jsi nádherná, úžasná, jedinečná, že máš nesmírnou cenu.

Moc tě s tatínkem milujeme a nemůžeme se dočkat dalších let, co všechno s tebou ještě zažijeme!

Uspávanky

I přes své omezené hudební nadání se snažím s holčičkama hodně zpívat. Maruška lásku k hudbě zřejmě zdědila (překvapivě) po mě - jen doufám, že k ní do kombinace nezdědila i neschopnost udržet čistý tón. Bětuška občas ráda poslouchá a jinak naše zpívánky spíš toleruje, než že by ji uváděly do hudební extáze. Uspávanky si tedy před spaním vybírá Maruška a já si připadám trochu jako juke-box.

Náš uspávací repertoár je ovšem poněkud nestandardní, což je dané především mou nechutí zpívat stále dokola Hají-belí a Hajajaja, Kuba, Lenka, máma a ještě kdosi další. Momentálně u nás tedy vedou tyto hity:

1. Páp. Přeloženo „pán“, celým jménem Starej pán. Nádherný jazz od Skoumala a jedna z nejoblíbenějších písniček, které jsme zpívávali v noci (a nad ránem) u ohně s kytarou na botanických výpravách, když jsem ještě byla mladá, bezdětná a toulala se po světě. Starej pán má pro děti výhodu, že je hudebně skvělý, rychlostí uspávací a pravidelně se v něm vyskytuje pes. No neberte to.

2. Teta. Momentálně Maruščina nejoblíbenější uspávací píseň, zřejmě proto, že holky mají tet hned několik a všechny jsou oblíbené. Tety jsou vlastně v této písničce od Suchého hned tři. Pro účely uspávání zpívám písničku asi o třetinu pomaleji a snažím se tím zakrýt skutečnost, že je to vlastně vypalovačka.

3. Táta. Písnička, kterou nám kdysi, hodně dávno, zpívával náš kamarád Šimon u klavíru při četných návštěvách u něj na husitské faře. Čas plynul, Šimon si (postupně) pořídil ženu a osm dětí. A tak jinteď zpívám svých dětem já. Je to jediná písnička, při jejímž zpěvu bezpečně poznám, jestli Maruška už spí. Když je totiž vzhůru, přidává se ke zpěvu refrénu docela roztomilým popěvkem "taťooo-ooo-ooo".

4. Dost dlouho jsme zpívali i písničku Velmi nesmělá od Jablkoně. Její výhodou je, že je dlouhá, melodická a opakovaně se v ní vyskytují motorky, auta a tramvaje, čímž je zajímavá i pro Bětušku.

Poslední dobou se snažím náš repertoár trochu přiblížit běžné představě o dětských písničkách, takže zavádím (pro nás) neoposlouchanou ukolébavku od Skoumala, zatím ale v konkurenci spíše zaostává.

Kromě těchto idylických písní mám v repertoáru ovšem i písně výhružné, které nasazuji jako obrannou zbraň v okamžicích, kdy mi holčičky skáčou po hlavě a všelijak jinak mi dávají najevo, že tu výchovu moc nezvládám. Například tato roztomilá písnička o dědečkovi: 

Nebo Hutkova verze středověkého popěvku: 

Naštěstí si z toho zatím nic nedělají, ale budu toho muset už brzo nechat, protože hrozí, že Maruška pochopí, o co v písni jde, a bude z toho mít trauma. Ona má totiž trauma i z Krtečka, což je jeden z důvodů, proč se v podstatě nedívají na televizi (ale o tom zase jindy)...

A jak jsme se měli, aneb X/52 - 25/52

Od dubna sbírám fotky zásadních okamžiků s holkama, ale nestíhám je průběžně zveřejňovat. Takže tady aspoň stručný průřez posledními měsíci.

V dubnu mě naprosto nadchlo, že už holky chtějí pomáhat s pečením perníků, chvíli u toho vydrží a dokonce i cíleně mydlí formičkami do těsta. V této souvislosti jsem na jaře začala prožívat, že nastává doba mateřství, na kterou jsem se opravdu těšila: doba společných výtvorů, společné činnosti, společné kreativity, věcí, u kterých se můžeme bavit všechny tři. Že je cílové skóre 10 dobrých perníčků a 25 zmetků na plech je mi šumák. Hlavně, že nás to baví.

.

Jaro, které nepřišlo, jsme využily k otužování a vycházkám v dešti. Holky jsou na ně vybavené dokonale, mě nepromokavý overal trochu chybí, ale co bych neudělala pro tu radost v kalužích.

Obzvlášť šarmantní byl výlet do deštivého a opuštěného westernového městečka. Zkraje náměstí obrovská hromada písku, kam se hrabe nějaké pískovišťátko před naším domem. V hromadě zely hluboké díry, sem tam zakopané hračky, bylo co objevovat a holky vypadaly trochu jako objevitelé Marsu ve skafandrech.

Ne že bychom se doma nudily. S Bětuškou to ani nejde, té nápady na různé nové a ještě nevyzkoušené kulišárny tryskají v hlavě jako islandské gejzíry. Tady například experiment hodnotící objem boxu na hračky a skladnost dvouletého dítěte. Závěrem lze konstatovat, že jsou navzájem kompatibilní. Ale ty hračky je předem nutné rozmetat po pokoji.

První nesmělé náznaky léta v polovině května jsme oslavily čachtáním v potoce. Docela mě překvapilo, jak dlouho holky v té ledárně vydržely. Určitě déle než já. 

Jak se máme a jak jsme slavili (část první)

Holčičkám se blíží druhé narozeniny. Protože tu babičku příští víkend nemáme, naplánovali jsme malou rodinnou oslavu už tento víkend. Příští týden bude velká garden party s přáteli, o které poreferuji odděleně (pokud ještě budu schopna!)

Poslední týdny byly náročné ve všech směrech. Úrazy a nemoci se u nás střídaly tak pravidelně a spravedlivě, že už za dobrý považujeme den, kdy je aspoň jedna z holek jakž takž v pohodě a koloběh uspávání-řvaní-braní léků-uspávání pořádáme jen v mono provedení. Protože se nerada nudím, měla jsem k tomu mimořádný pracovní zátah, překládala knížku a dělala na dalších projektech, takže nebyl čas na podřadné věci typu úklid, spánek, jídlo či blog. Na oslavu jsem se ale moc těšila a naplánovala si výrobu hned dvou dortů - vláčků z Bebe sušenek: pro každou z holek jeden. Bětuška vláčky miluje (ještě víc miluje bagry, ale moje téměř bezmezná mateřská láska lepení bagrů ze sušenek nepokrývá) a Maruška miluje, když má totéž, co Bětuška. Prostý plán poslepovat dva vláčky se začal komplikovat už v obchodě: mají kakaové a mléčné Bebe sušenky. A v hlavě se roztáčí kreativní soukolí. To znamená, že část by mohla z kakaových a část z bílých...a pokud možno u obou vláčků opačně...mašinka by mohla být z rolády, jedna ze světlé, jedna z tmavé...kolečka z piškotů, u světlých vagonků tmavých, u tmavých naopak ze světlých. Prostě jsem nakonec vyprojektovala dva inverzně provedené vláčky včetně cisterniček a potahu z bílé, respektive tmavé čokolády. Jak se mi to občas stává, nezdravě jsem se na ně upla. Když jsme v noci před oslavou ještě v 11 s mou obětavou sestrou plácaly rolády, začínala jsem mít strach, že se to nestihne a oslava tím pádem nebude stát za nic. V průběhu celé akce jsem rovněž učinila důležité zjištění: z bílé čokolády se nedá udělat poleva tím, že ji rozpustíte s tukem. Tuk se vyseparuje nahoře a "poleva" se srazí. A nezáleží to na teplotě. Věřte mi, zničila jsem tři stogramové tabulky, než jsem si tento fyzikální jev empiricky ověřila.

Nakonec jsem se tedy smířila s tím, že obě mašinky budou hnědé, hodinu před naplánovanou oslavou jsme polily poslední díly a vláčky zkompletovaly. Hurá, cítila jsem se (deset minut) jako kreativní matka a šla se trochu namalovat, aby se slavnostní hosté nevyděsili z kruhů pod očima, které mě ty vlaky stály. V tu chvíli zasáhl osud v podobě psa, který byl vláčky také nadšen. A to až do té míry, že se vplížil do pracovny, kde dílo tuhlo, vyhlédl si jednu z cisterniček (láskyplně potřenou čokoládou, ozdobenou barevným sypáním, vybavenou nárazníky z piškotů a ventily z lentilek) a velmi opatrně ji z vláčku vypreparoval a požil. Nezanechal u toho ani drobek. Cisterna se prostě vypařila a jeden z vláčků byl o vagónek kratší. 

Kupodivu mě taková rána do mého dokonalého plánu vrátila na zem, uvědomila jsem si, že o vlaky jde až ve druhé řadě, psa jsem po krátké meditaci nechala naživu, vagónky ožraného vlaku srazila k sobě a pevně věřila, že holky budou tak uchvácené z nákladu, že si nepoměru v počtu přívěsů ani nevšimnou. Což se také stalo.

Největší atrakce byly stejně svíčky. A gumoví medvídci, které holky dostaly poprvé. 

Mizerná fotka vláčku, který přežil

Mizerná fotka psem zkráceného vlaku

Bětuška si své dvě hodiny slávy užila, co to šlo.

Holky, kousek babičky, kousek prababičky a magnetické skládačky od Grimms, které sklidily velký úspěch.

Kočárky jsou hit. Bětuška s ním chtěla jít i spát. 

Vydařilo se skoro všechno, počasí, dort (alespoň torzo, které zbylo), dárky, ale hlavně mohly přijet obě prababičky, které holky mají. Na své narozeniny tak holky mohly dělat to, co jsem si pro ně přála - radovat se z dárků, obklopené milující rodinou. A vo tom to je...