Setkání

Tento pátek mě ve vlaku, kterým jsme s Maruškou jely do Brna, potkalo krásné setkání. Ve vesnici poblíž naší bydlí úžasný asi osmdesátiletý pan docent, který mě kdysi na vysoké škole učil botaniku. Občas na sebe někde narazíme. Když jsem dnes nastoupila do vlaku, zaznamenala jsem na druhé straně vagonu povědomou postavu v baretu. I zašla jsem pana docenta pozdravit, srdečně mu potřásla rukou, vyptala se,  kam jede, sdělila mu, kam jedu já - pan docent byl milý a srdečný jako vždy, ruku, kterou jsem podávala, mi mile pohladil, pak si sundal baret - a já zjistila, že je to úplně cizí pán.

V takové situaci jsem udělala jediné, co se udělat dalo - tvářila jsem se, jako by se nic nestalo, srdečně se s ním rozloučila, opět potřásla rukou a odebrala jsem se zpět na Maruškou rozjímat o tom, proč jsem takový ... nepraktický člověk a jestli se podobné věci stávají i normálním lidem.

O chvíli později si k nám ten milý pán přisedl, aby se mi upřímně omluvil, že si není přesně jistý, odkud se známe. Musela jsem tedy přiznat, že zřejmě odnikud, což ho vůbec nevyvedlo z míry - ve svém věku je asi na podobné výpadky paměti a zdravého ůsudku u svého okolí zvyklý. Po zbytek cesty mě pak zásoboval fantastickými příběhy o lidech z blízkého okolí, které znával - o knězi, který utekl před nočním zátahem gestapa záchodovým okénkem a poté se měsíce skrýval na salaši nad vesnicí. O jeptiškách, které pečovali o postižené děti a pekly ty nejlepší makové koláče na světě. O pánovi, který za komunismu z lipových fošen vytesal sochu Panny Marie pro poutní místo, ale pak si ji tam netroufl dát - tak ji měl nakonec doma a lidé se chodily k matce Boží modlit do jeho dvojpokojového sídlištního bytu.

Neskutečná studnice vzpomínek a zážitků, díky které jsem si znovu uvědomila, v jak bohaté a klidné době si žijeme. Skoro jsem si říkala, že bych měla takhle někoho naslepo přepadnout častěji!

Připomnělo mi to jednu úžasnou starou paní, se kterou jsem se dala do řeči při jednom z dlouhých čekání na naši zubařku. Tahle krásná dáma měla asi sedmdesát let, byla štíhlá, trochu shrbená, velmi pečlivě nalíčená, chodila s hůkou. Po chvíli povídání z ní mezi řečí vypadlo, že bývala baletkou - tančila v newyorské opeře! V době krátkého tání ledů na jaře 68. roku tam celý baletní sbor vycestoval a ona už tam zůstala. Sjezdila celé spojené státy, než se zase po revoluci mohla vrátit domů. Měla nádherné postřehy o kultuře a tom, co lidi spojuje, i když žijí na jiných kontinentech a mají jinou rasu či vyznání. Místo hodinového nudného čekání, až se naše paní doktorka laskavě dostaví do ordince, se mi tak otevřelo okno do jiného času a jiného světa. Nádhera! Lepší zážitek než kino :)

A jednom neméně nečekaném a milém setkání s postarší dámou už jsem ostatně jednou psala

Čím to, že tak krásná setkání se mi dějí jen se seniory? Možná že starší lidé už prostě neřeší maličkosti, protože na to mají věk - a já zase maličkosti neřeším, protože bych se zbláznila...možná tu vyklidněnost navzájem rezonujeme a tím se přitahujeme? Nebo mám na ně prostě štěstí....a nebo lidi nižšího věku něčím odrazuju :) Kažopádně jsem se rozhodla, že rok 2019 bude rokem milých setkání, takže zůstaňte naladěni, až někoho úžasného potkám, zase vám dám vědět. A kdyby se náhodou žádné setkání nevyskytlo samo, můžu se zase seznámit ve vlaku, teď už v tom mám praxi! :)

PF 2019

Ať je váš rok 2019 plný kouzel, snů a bláznovství toho nejlepšího druhu.

Ať je v něm dostatek výborných knih k přečtení a polibků od kohokoli, kdo Vás považuje za skvělého člověka. 

Ať si najdete čas na tvoření. Pište, zpívejte, malujte, tančete nebo budujte, žijte tak, jak dokážete nejlépe. 

Ať jste v souladu s Bohem a se sebou samým. Ať máte hřejivý pocit, že jste přesně tam, kde máte být - nebo odvahu ke změně, kterou potřebujete. 

Ať máte radost z obyčejných věcí, tak jako mají děti radost, když mohou na prstech rukou ukazovat, kolik je jim let :)

Zpráva z nadílky

Článek z letošního listopadu o omezeném počtu dárků, který naše děti dostávají, patří zde na blogu k nejčtenějším. Zdá se, že otázka materialismu a vděčnosti v souvislosti s (nejen) vánočními dárky pro děti rezonuje v mnohých z nás. Doufám, že nadílka ve vašich domovech letos proběhla ke všeobecné spokojenosti a nebyli jste přesycení ani vy, ani děti, ani povánoční popelnice. A pokud ano, nezoufejte, za chvíli začně nový rok a nová příležitost změnit to, s čím nejsme spokojení :)

Naše holčičky si letos  napsaly každá o jeden dárek. Nějak to vyplynulo samo, počet dárků, o který si mají napsat, jsem nedoktovala, ale když jsem zjistila, že si píšou (respektive kreslí) na dopis každá jen jeden, nebránila jsem se :) Při nadílce a hlavně ve dnech, které od ní uplynuly, jsem si uvědomila, jak to bylo geniální: každá našla pod stromečkem přesně to, co chtěla, a my jsme měli volné ruce zbývající dárky doplnit tím, co jsme považovali za vhodné. A jak se to ukázalo už v předchozích letech, dárky, nad kterými děti pod stromečkem nejvíc jásají, nejsou nutně ty, se kterými si následně nejvíc hrají. A naopak - jsou dárky, které pod stromečkem děti rozbalí a odloží na hromadu, ale v průběhu času se z nich stanou největší hity (letos u nás tento osud potkal lego).

Bětuška si ježíškovi napsala o sadu na pískování. Toužila po ní asi půl roku dost vytrvale. Byla jsem za to ráda, kreativní sady považuju za jeden z nejlepších dárků - rozvíjí umělecký cit, jemnou motoriku a v pokojíčku nezvyšují počet hraček. Sadu nakonec dostala velikou, se spoustou šablon, i tak jsem měla strach, že se jí nebude chtít tu velkou vzácnost půjčovat sestřičkám - ale překvapila, nechala všechny holčičky, aby si jeden nebo dva obrázky vyrobily.

První výtvor vznikl na Štěpána ještě před snídaní

Maruška nechce nikdy nic. Ráda bych se chlubila, že je to produkt mé nematerialistické výchovy, ale pravda je taková, že ona prostě taková je a vždycky byla. Ježíška poprosila, ať jí přinese překvapení. To se dostavilo v podobě vykrajovátek na přání a kuchařské knihy pro děti - pro naši holčičku, která nemiluje nic tak moc, jako ochomýtat se v kuchyni, to byl dárek snů. První várku sušenek s razítkem "Od Marušky" jsme pekly už 25. ráno (místo, abychom uklízely dům před rodinnou návštěvou. Priority, chápete).

Amálka si přála zvířátko s obracecími flitry. Z toho se mi ježily chlupy na zádech, ale má-li dítě jen jedno přání, nezbývá, než ho splnit, takže ježíšek poslušně přikvapil s plastovou hrůzou, kterou, doufám, po prvotním nasycení budeme moct poslat na charitu.

Rozárka chtěla pochopitelně panenku. Protože princeznovská dlouhovlasá panenka v naší sbírce skutečně chyběla, ježíšek se příliš nerozpakoval jí toto přání splnit. Kvalita orginál Disney princezny Lociky mě ale dost zklamala. Nechápu, proč výrobce dlouhovlasé panenky dodává spolu s panenkou čelenku, která panence vůbec, ale vůbec nedrží ve vlasech. Malý tip pro výrobce: i botičky by panence mohly držet na nohou samy, nepřivázané plastovým gumicukem. Rozárce to ale samozřejmě vůbec nevadí, protože a) je to Locika a za b) je to LOCIKA.

Františka si přála "huacku", což ježíšek splnil ve formě hry Hmatej a najdi. Baví nás všechny včetně dospělých a hlavně(!!!) je to hra, kterou si všechny holky zvládnou zahrát společně, baví se u toho a nepotřebují nás. Tak doufám, že ji hned tak nepoztrácíme.

Kromě těchto hlavních dárků dostala každá z holčiček knížku a "měkkoše" a pod stromečkem se našly i dárky společné, už zmíněné lego a pro starší holky společenská hra. Nadílka byla i tak dost bouřlivá a děti téměř přesycené. Do určité míry je to i tím, že v tak velké rodině si sourozenci vlastně užívají i dárky, které dostal někdo jiný: holky pískovaly s Bětuškou, hrály si s Františčinou hrou, četly všechny knížky společně, starší holky si na Rozárčiné Locice trénovaly pletení copů.

Vánoce jsme měly krásné, nemoci nastoupily až po svátcích a skolily hlavně rodiče. Díky Bohu za to, stejně jako za každý den, kdy jsme spolu doma a vlastně se nic neděje.

Dokonáno jest

Od jedné moudré ženy jsem se před lety dozvěděla, že na Štědrý den už se nepracuje - a snažím se toho držet. Co se nestihne do 23., to prostě nebude. U nás to aktuálně nebudou čerstvě umyté podlahy. Jinak je vše zabaleno, stromeček ve stojanu čeká na ozdobení, cukroví je napečené a dekorací během adventu postupně přibývalo.

Větší radost mi ale dělá, že jsme s holčičkama běhen adventu stihly přečíst kupu vánočních knížek, zajít do kina na vánoční film, zahrát si divadlo, naučit se nové vánoční písničky, postavit betlém, ozdobit perníčky a každý den nalepit další nálepku do kalendářů.

Zkrátka, stihli jsme se nádherně těšit a společně si to užívat. Jsou ty Vánoce s holčičkama vůbec čím dál lepší. Nejen že už není třeba neustále někoho kojit, přebalovat, přemlouvat, ať nekrámuje v šuplících a nekouše papuče, ale větší část holčiček je už dokonce schopná samostatně něco poklidit, namočit sušené švestky do čokolády (nejlepší cukroví na světě), uválet kokosové kuličky nebo prostřít stůl. K pohodě letošního adventu určitě přispívá i to, že už se umím na spoustu věcí vykašlat. Třeba na ty podlahy. Jo, a taky dělám ten Fidorčin vaječný koňak. Ve velkým!

A tak, moji milí, mějte krásný Štědrý den, i kdyby vám náhodou trochu lepily podlahy. Obklopte se láskou, buďte vděční za věci, které máte, nelpěte na věcech, které mít nemůžete, vychutnejte si přítomné okamžiky a nechte se prodchnout kouzlem Vánoc, jako jste to uměli, když jste byli malí!

Londýn s dětmi "as good as ever"

Možná máte na této planetě místo, které máte bez vláštního důvodu nesmírně rádi. Místo, kam se vracíte jako domů. Zenové másto, kde ve vás rezonuje klid a mír, aniž byste vlastně museli cokoli zásadního dělat. Kde se stačí nadechnout a víte, že "tohle je TO ono".

Místo, které leží někde úplně jinde, než kde žijete.

Pro mě je to Londýn (což ještě není tak nepraktické - ti, kdo si zamilovali Thajsko nebo Senegal to asi mají podstatně horší). Anglie obecně je moje srdeční záležitost, ale konkrétně Londýn, i se svým smogem, přecpaným metrem, mraky lidí a chronicky špatným počasím mě hladí na duši a když se tam dělší dobu nemůžu vydat, cítím, že strádám.

Což bylo posledních asi tak šest let.

Naposledy jsme vzali do Londýna roční Marušku s Bětuškou.

Pak se domácí situace poněkud zkomplikovala a několik dalších let pro nás bylo hlavně důležité se ctí obstát v každodenním zápase - na vymýšlení si ohledně cestování nebyla příležitost.

Až teď. Odkojeno, odrozeno, vypipláno. A nejstarší holčičky ve věku, kdy si dokážou cestování patřičně užívat. Mladší zase ve věku, kdy zvládnou pár dní bez matky, aniž by to zanechalo trvalé následky na jejich psyché. A tak to letos o prvním adventním víkendu konečně klaplo. A bylo to....well, AMAZING!

Maruška s Bětuškou se na akci těšily snad ještě víc než já. Jsou skvělé, rády cestují, objevují, zkoumají. A ke zkoumání toho bylo hodně: letiště, letadlo, metro, auta s volanty na špatné straně, anglická architektura - to vše ještě první večer potmě, po velkém zpoždění letu a neskutečném záseku na letišti. Holky ale i to posunutí večerky o čtyři hodiny hned první den zvládly výborně a ty čtyři dny, které jsme spolu prožily, byly až snové. Strašlivě je bavilo všechno objevovat, skoro stejně, jako mě bavilo jim všechno ukazovat, vyprávět si o nových místech, lidech, památkách, zvycích a zážitcích.

A tady už jsou fotky z akce:

Tower je prostě Tower, pevnost, vězení a sídlo korunovačních klenotů současně. Ty holky zajímaly především, nejen kvůli skvělé knize Babička Drsňačka. Jsou úžasné a stály za to, jen se nesmí fotit (klenoty). Tak aspoň foto před Towerem (holčičky).

Z Toweru napřed do doků, vybrat plachetnici, a pak přes Tower Bridge na South Bank.

Přírodovědné muzeum je ráj sám o sobě, zejména pro holky, které zajímá všechno od drahokamů přes lidské tělo až k savcům, vyhynulým nebo ne.

Pro mě osobně byla ale největším zážitkem samotná budova muzea. Bylo tak trochu jako ocitnout se v Bradavicích!

Na závěr úspěšného dne lego a bonbony v Hamley's. Není toho už o moc víc, co srdce malé holčičky potřebuje!

Procházka po předvánoční Regent Street byla kvůli davům trochu adrenalinová, ale stála za to.

Čínská čtvrť a nezapomenutelný nákup v lokálním supermarketu - čínská, filipínská, indonézská a kdo ví ještě jaká kuchyně. Ochutnaly jsme toho hodně a chuťové zážitky sahaly od famózních ovocných tyčinek z plodů dřínu přes slušné ovocné puniky až k soleným olivám připomínajícím chuťově čisticí prostředem na nádobí. Jak jistě víte, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní!

Z vánoční pouti v Hyde Parku jsme si vybraly hlavně výstavu ledových soch: předražené kolotoče a jídlo pochybné kvality můžeme mít i doma. začarovaného království v podobě ledového lesa nikoli!

Letiště po cestě domů. Silný zážitek z letadla pomohl holkám překonat smutek, že už opravdu jedeme domů. Mě tolik ne. Tak zase příště, snad dřív, než za šest let!

Několik praktických postřehů z Londýna s dětmi mladšího školního věku:

- metro i autobusy se už dají platit bezkontaktní platební kartou. Na kratší návštěvy už se nevyplatí pořizovat londýnskou "šalinkartu" Oyster Card, plaťte jen přiložením bezkontaktní platební karty při vstupu do autobusu nebo při vstupu a výstupu z metra
- děti do 11 let mají dopravu ve veškeré MHD zadarmo. Platíte jen vy, v metru, kde jsou turnikety, je nejlepší použít širší bránu pro invalidy a kočárky, aby děti stihly projít turniketem s vámi na jedno (vaše) zaplacení (pípnutí karty)
- muzea jsou báječná a vesměs zadarmo, proto o víkendech praskají ve švech. Klidnější návštěvu budete mít ve všední den dopoledne
- Fish&Chips jsou taky jídlo :)
- dětem (alespoň těm mým) nečekaně chutnají i octové brambůrkya hlavně PB&J sendviče :)
- na výlet doubledeckerem je nejlepší jakákoli pravidelná linka, která jezdí přes Westminster Bridge. Za 1.50 GBP tak shlédnete Big Ben, London Eye i Westminster. Pak si můžete vystoupit a jen si počkat na spoj zpět.
- do Hemley's je vzít můžeme, ale nemá cenu nic tam kupovat, téměř vše se dá koupit jinde a levněji. Rovněž kvalita některých hraček dost pokulhává. Jinak ale sedm pater skládaček, knih, hraček a plyšáků představuje samozřejmě ráj pro děti i hravé rodiče
- Winter Wonderland je masivní Matějská pouť, pokud nedáváte davy a hluk, obloukem se jí vyhněte. I pokud vám davy nevadí, vyplatí se koupit lístek předem online, můžete pak použít boční vstup a vyhnout se dlouhé frontě u hlavní brány.

Vánoční štola

Tahle dobrota si nás získala už před lety a rychle se zařadila mezi naše vánoční stálice. Spolu s vánočkou je to naše tradiční vánoční snídaně. Podle původního receptu z Apetitu se do ní má zapéct marcipán. Ačkoli proti marcipánu vůbec nic nemám, ve štole už mi přišel nadbytečný, tam už je i bez něj dobrot dost a dost - peču tedy zjednodušený recept s několika úpravami:

                            


Těsto:

500 g hladké mouky
1 kypřicí prášek
100 g moučkového cukru
Dřeň z vanilkového lusku (nebo vanilinové aroma)
2 vejce
250 g tučného tvarohu (pravý tvaroh z alobalu, ne vanička)
špetka soli
3 lžíce rumuu
250 g změklého másla
150 g nesířených (nebo propraných) rozinek
100 g kandovaného ovoce
1 lžíce strouhané kůry z biocitronu
100 g loupaných a nasekaných mandlí mandlí

Na potření a posypání

70–100 g rozpuštěného másla
120–150g moučkového cukru

Těsto zpracuju obvyklým způsobem, pak z něj vyválím tlustý obdélník. Jednu z delších stran přehnu asi do poloviny těsta, protilehlou stranu přehnu přes nic, aby vznikla "vlna". Peču na 160 stupňů z obou stran, v mé troubě to trvá asi hodinu. Někdy musím před koncem překrývat štolu alobalem, aby se pořádně propekla. Ještě horkou potírám rozpuštěným máslem a bohatě sypu cukrem.

Štola se má péct 6 týdnů předem. Loni se nám poprvé stalo, že žlukla - letos jsem tedy dala pozor, aby máslo bylo hodně čerstvé, a je potřeba ji skladovat na chladnějším místě. Nebála bych se ale ji upéct ani třeba 2 týdny před svátky, jednou jsme to tak udělali - původní upečená štola padla při nějaké akutní potřebě sladkého a pekli jsme náhradní - byla stejně dobrá, jako ta uleželá. Dejte vědět, jestli recept vyzkoušíte :)

 

 

Všechno nejlepší k výročí, republiko!

Dobrovolná skromnost aneb proč jsou 3 (pro nás) tak akorát

- "Kolik dáváte holkám dárků?" ptala se mě asi před týdnem moje známá, když jsme zabrousili na téma chystání Vánoc. Moje odpověď, že 3, ji zjevně trochu vykolejila. Oni se pohybují v násobcích. Dostalo se mi soucitného pohledu a pokývání hlavou: "No jo, při tolika dětech...." a rychlé změny tématu. Trošku se obávám, že nám teď začne nosit vyřazené oblečení a dětem občas nenápadně podstrčí kousek ovoce, protože "při tolika dětěch, že jo...kde taky na to mají brát!".

Naše rozhodnutí pro skromnější Vánoce ale není řízeno ekonomickým zájmem, určitě ne primárně. Dárky jsou samozřejmě prima a krásné a patří ke kouzlu Vánoc, ale kdo někdy viděl dítě nedočkavě trhat jeden obal za druhým, aniž by vůbec bylo schopné si jednotlivé dárky pořádně prohlédnout a užít, asi se taky zamyslel nad tím, jestli "to není trochu moc". O dalších a mnohem podstatnějších důvodech k dobrovolné skromnosti jsem psala tu.

Vánoce jsou pro nás s mužem velmi důležité svátky, ale co v nich chceme dětem předat především, to se do žádného balícího papíru nevejde. Radostnou zprávu o narození Spasitele. Vůni cukroví. Koledy. Světýlka svíček a dar času, který jako rodina strávíme společně. Mám pocit, že třicátá sada lega a osmá Barbie by tohle všechno rozmělnily.

Holky proto od nás, rodičů, dostávají každá tři dárky. Jedním z nich je knížka. Druhý je hračka nebo věc, kterou si samy hodně přejí a napíší si o ni Ježíškovi. Třetí vybereme po zralé úvaze my - loni to třeba byly brusle. A kromě toho dostávají ještě dárek společný: takový, nad kterým bude moct příjemný čas strávit celá rodina.: deskovou hru, stavebnici nebo třeba Lego.

Jak jste jistě postřehli, vlastně se o žádné skromné Vánoce nejedná. Laura a Mary v naší oblíbené knížce o osidlování divokého západu dostaly každá pletené rukavice a kousek cukrkandlu. Tomu říkám skromnost! A připadaly si jako v ráji. Ten ráj se ale odvíjel od toho, že přes rok toho nedostaly moc, vlastně - spíš nic. Vánoce pak pro ně byly pohádkovým bohatstvím.

A v tom, myslím, tkví tajemství úspěchu "skromných" Vánoc. Těžko by se nám zaváděly, kdyby holky byly od malička zvyklé na alespoň patnáct dárků, nebo kdyby dostávaly hromady dárků k narozeninám nebo jiným příležitostem během roku. Naše holky ale dostávají dárky omezeně a výběrově. Dáváním dárků neslavíme ani Mikuláše, ani den dětí, ani vysvědčení a dokonce ani jmeniny. Například k svátku si holky můžou vybrat aktivitu podle vlastního přání, na které se pak podílíme celá rodina: výlet do ZOO, oběd v restauraci, den strávený v indoorové herně, Amálka si naposledy přála výlet na kolech a měla z něj obrovskou radost. I tak dostanou během roku drobností z různých výletů a od příbuzných a kamarádů při návštěvách až-až. A vidím na nich, že když je věcí moc, nedokáží si je pořádně užít. S jednou dobře vybranou stavebnicí si dokáží hrát hodiny a hodiny. Když na narozeninové oslavě dostaly od kamarádů tři igelitky dárků, nedokázaly to ani vstřebat (a za pár dnů už nevěděly, co vlastně mají). Rozumný limit na počet vánočních dárků tak dává smysl i (a vlastně především) kvůli nim.

Dalším bonusem jsou ušetřené peníze, které můžeme vrazit do smysluplnějších věcí, například většího množství dražšího ovoce nebo kvalitnějších dárků, které si nakonec cestu pod stromeček najdou. A čas, který bych jinak trávila výběrem, objednáváním a balením hromady dárků strávím radši vystřihováním betléma a přilepováním vánočních girlnad na krbovou římsu. Zatím holky považují Vánoce za nejlepší věc na světě a každý dárek přijímají s nadšením. Doufám, že jim to ještě dlouho vydrží. Za sebe zjišťuji, že v dospělosti o dárky už v podstatě nestojím. Řečeno slovy písně: Nic nežádáme, jenom to samo, aby nás Pán Bůh miloval, miloval.... (ale holkám samozřejmě tu vysněnou papenku přihodíme, nemějte strach).

Vánoce 2012, kdy jsme měli jen Marušku s Bětuškou. Pouštění ořechových lodiček a prskání prskavek byl největší vánoční hit a od té doby se toho vlastně moc nezměnilo. Jen dětí přibylo. Dost výrazně.

O zapomenutém výročí a zapnuté pračce

Můj muž nedávno (nikoli poprvé) zapomněl na naše výročí. Respektive - nemůžu vlastně zodpovědně říct, jestli zapomněl, nebo se prostě rozhodl je neřešit a tvářit se, že nebylo. Nezmínil se i něm a i já taktně mlčím. Už je to pár týdnů, takže nám to mlčení nepochybně vydrží do dalšího výročí (nebo dokud si nepřečte tento článek).

A mě se to vůbec nedotýká.

Byly roky, kdy bych to obrečela. Byly roky, kdy by pro mě slavení nebo neslavení výročí bylo známkou kvality našeho vztahu. Důkazem, že se ještě máme rádi. Ale po sedmnácti letech, nemocech, pěti dětech, stavbě domu a vůbec všem, čím nás život za ty roky omlel?

Vůbec se mě to nedotýká.

Tedy, neberte mě za slovo. Obrovská kytka růží by mě potěšila. Nad pozvánkou nad romantickou večeři bez dětí bych též neohrnula nos a potajmu zakoupená letenka do Londýna by mě uvrhla v extatické nadšení.

Romantická gesta jsou milá a potěší (téměř) každou ženu. Jenže já si vzala muže, jehož láska je až ostentantivně ne-gestující. Zato je to láska každodenní a všudypřítomná v mnoha všedních maličkostech. Vlastně do posledního písmene naplňuje motto z našeho svatebního oznámení:

Ne pro sny, ale pro život tě chci.

Po sedmnácit letech manželství by to motto mohlo znít:

Ne pro kytku růží, ale pro zapnutou pračku tě chci.

Můj kytky-nekupující a romantická-geta-neprožívající  muž, který musí do práce vstávat tak brzo, že se nepotká ani se mnou, ani s dětmi a většinou ani s prvními ranními ptáky, si totiž nezřídka ráno najde čas, aby naplnil a zapnul pračku. A já vstávám k prádlu, které se právě dopralo. První z dlouhého senzamu úkolů, které musím každý den řešit, si můžu odškrtnout ještě před tím, než si postavím vodu na ranní kafe.

 Maličkost, která mi zjednoduší nadcházející den. Práce, kterou bych měla udělat já, když jsem doma. Drobné vyznání lásky - měl jen několik minut a myslel v nich na to, aby byl můj den o něco snazší. 

Není na světě kytka růží, za kterou bych to vyměnila.

__________________________________________

Zvláštní zpráva pro mého muže, který blog často čte:

Moje nejoblíbenější barva růží je stále lososová, děkuji!

Jak může vypadat úspěch

Někdy je to výhra v konkurzu, složení těžké zkoušky, osobní rekord v půlmaratonu nebo zdolání vysoké hory.

Někdy zachování manželství, zhubnutí, přibrání, vybudování vlastního bysnysu, nalezení životní lásky nebo vlastní bydlení, které jste si v potu tváře vydřeli.

A někdy, přátelé, někdy úspěch vypadá takto:

A věřte že v nás vzbuzuje téměř tolik endorfinů, jako ty jiné, zásadnější úspěchy uvedené výše. Ano, počítáte správně, Amálce budou čtyři roky a UŽ spí bez dudlíku (tedy už bez něj prospala tři noci v řadě).

Pomalu se taky přestává počůrávat.

Hlavně s námi ale začíná mluvit a alespoň některé problémy se snaží řešit jinak, než okamžitým vzteklým záchvatem (při kterém se počůrá a následně vyžaduje dudlík na uklidnění).

Nebudu vám lhát, rodičovství s Amálkou je prostě jiný level, než jsme dosud zažívali a zažíváme. Nebýt jí, mohli jsme si myslet, že jsme skvělí rodiče, všechno výborně zvládáme, rodičovství je vlastně docela v pohodě, s dětmi se dá na všem domluvit, aneb čtěte Respektovat a být respektován, tam to (skoro) všechno je. Nebýt jí, nezažili bychom pocit, že intenzivně potřebujeme dítě odvést alespoň na jedno dopoledne do nějakého ústavu, jinak v naší domácnosti dojde k projevu násilí. A nebýt jí, nikdy bychom nevěděli, jak něžná, vtipná, báječná a citlivá může čtyřletá holčička být.

Nevyměnili bychom ji ani za milion jiných, méně náročných holčiček (ovšem někdy bychom ji na chvíli někomu půjčili, abychom si od té intenzity trochu oddechli).

Je to tak, přátelé drazí. I s pěti dětmi zažíváme některé věci úplně poprové a zjišťujeme, že co fungovalo třikrát, počtvrté nefunguje, a že se musíme velmi zásadně změnit, chceme-li být jako průvodci životem co platní téhle živé a hluboké duši. Protože ona se měnit nebude, to už víme. Tak se měníme my. Někdy to drhne a dost často to bolí, ale stojí to za to.

Přicházejí pak malé úspěchy, které mají cenu zlata. Třeba odložené dudlíky.

Nezbývá než doufat, že jak budeme dozrávat my i Amálka, bude těch úspěchů více a těch počůraných kalhot méně. Bůh ví, že už to všichni potřebujeme.

Vařím pudink

Zítra odjíždíme na týden na hory. Nic není zabaleného, nic není uvařeného, nemáme sehnané lyžáky. Já nemám dokončenou práci, protože včera Františka skočila po hlavě z gauče, čelem přímo na dlažbu. Boule, která se jí udělala, byla tak velká, že jsme se lekli i my, jinak dost otrlí rodiče. Jet na preventivní rentgen k nám na dětské oddělení je ale akce na celé odpoledne. Absolvoval ji můj muž, já zůstala místo práce se zbývajícími dětmi doma. Františka má sice zkontrolovanou lebku, což je prima, ale moje práce jaksi zůstala nedotčená, takže si ji musím vzít s sebou.

Františka taky v noci nespí, protože ji rostou stoličky.

Takže zatímco dny jsou stále náročnější, noci jsou čím dál kratší a vesměs strávené poponášením batolete po pokoji a zpíváním "Šla Nanynka do zelí". Po sérii krátkých zdřímnutí následuje budíček tak časný, že i ptáci jsou ještě zalezlí v hnízdech.

Když po takové noci nedobrovolně vstanete v pět ráno, můžete se domem potácet nazdařbůh, poslepu se prolévat kafem a řvát na děti, aby se vypravovaly do ústavů - což je to, co dělám obvykle. Nebo můžete udělat něco pozitivního, což mi podařilo dnes - Marušce s Bětuškou jsem připravila luxusní svačinu do školy. Splnila jsem tím jejich velkou touhu a když jsem svůj výtvor ještě posypala barevným sypáním, dostalo se mi sdělení, že jsem nejlepší maminka na světě.

No neberte to, když máte pod očima kruhy jako kola od vozu, noční košili politou šťávou z kompotu, vlasy stočené na temeni do vrabčího hnízda a stejně jste nejúžasnější na světě!

Pointa dnešního příspěvku (oduševnělá): Někdy se na nás vnější svět valí závratnou rychlostí a jediné,  co můžeme dělat, je vařit pudink a čekat, až to přejde.

Druhá pointa dnešního příspěvku (prakticky využitelná): Jakékoli dětské jídlo lze o třídu vylepšit tím, že ho posypete barevným sypáním. Potřebujete-li něco vylepšit o dvě třídy, použijte jedlé perličky :)

Novoroční očista

Strávili jsme krásné Vánoce.
Na rozdíl od loňska nebylo třeba s nikým jet na pohotovost se zánětem středního ucha.
Na rozdíl od předloňska si čtyři nejstarší holky naplno uvědomovaly, co se děje, a dokázaly si to vychutnat.
Na rozdíl od roku předtím jsem nebyla tak unavená, že by mi u štědrovečerního stolu padala hlava do bramborového salátu (vážně, tříletá dvojčata a půlroční dvojčata byla dost šílená kombinace, a to jsem ještě netušila, že za rok jich bude ještě o jednu víc).

Všechno změny k lepšímu. A holčičky rostou, rostou. Tady letošní vánoční fotka (já vím, aranž hrozná, ale přemluvit jich všech pět, aby se převlékly, učesaly a stály chvíli na jednom místě je tak vysilující, že jsem chvíli přemýšlela, že je všechny prostě vyfotím v noci, když spí, a pak ty fotky k sobě jen nějak slepím).

Všichni pod stromečkem našli to, co si přáli, a můj muž mimo jiné Zázračný úklid od Marie Kondo. Může se vám zdát vtipné darovat úklidovou knihu muži, ale v poslední době prožíváme určité zahlcení věcmi a několik měsíců se naše rodinné hovory stáčely k minimalismu. Žijeme už totiž řadu let v provizoriu částečně opraveného domu se zděděným vybavením a mezi různé nepoužívanými nebo nefunkčními skříňkami se nám povalují hromady věcí čekající na vyřízení a zařazení do nových úložných prostor (které zase roky čekají na to, až si je pořídíme). Ano, ano je to chaos, ale na naši obranu chci poznamenat, že posledních šest let nepřetržitě pečujeme o 2-5 dětí (z větší části) předškolního věku jak říká moje sestra, uklízet dům, ve kterém jsou děti, je jako čistit si zuby a jíst u toho makový závin. 

Marie Kondo nás poučila (a museli jsme jí dát za pravdu) že problém netkví ani tak v nedostatku úložných prostor, jako v nadbytku našich věcí. Mohutně inspirováni jsme hned začali třídit oblečení. Tedy, začala jsem hlavně já, protože můj muž se k té knize, na kterou jsme se se sestrou vrhly a četly ji v podstatě současně, nedokázal dostat.

Vytřídila jsem a na charitu poslala tři velké pytle oblečení. Co mi zůstalo by se hravě vešlo do jednoho pytle, včetně zimního kabátu. Věci na doma, na ven, do společnosti, na zimu i léto mi teď zabírají dva zpola zaplněné šuplíky v komodě, asi osm dalších kousků visí na ramínku ve skříni. Tři poličky v šatní skříni byly uvolněny pro přehlednější skladování povlečení a já mám pocit, že se mi volněji dýchá. 

Manžel i z toho mála oděvů, které vlastní, též vyhodil celý jeden pytel nepoužívaných triček, vytahaných spodků a neoblíbených bund. 

Tolik zbytností jsme vlastnili jen my dva: a to bych řekla, že už náš výchozí majetek ve formě šatstva byl značně podprůměrný. Ani jeden z nás neholduje módním trendům a nemáme sklon trávit čas v obchodech s oblečením či na internetu zjišťovat, co teď nosí Kate a co frčí mezi městskými intelektuály. Přesto jsme nahromadili různá táborová trička, ošoupané svršky typu "na doma to bude ještě dobré", funkční oblečení na sporty, kterým se už nevěnujeme a bundy, které "docela seděly, ale ne tak úplně", takže zabíraly místo ve skříni, ale nikdy jsme je nenosili. 

Další čistku jsme provedli v oblečení, které aktuálně nosí starší holky, potom v oblečení mladších holek, ve sbírce našich DVD (pryč šly všechny filmy, které "nebyly špatné" a "někdy by se možná ještě hodily", zůstaly jen "wow, tohle je super" kousky, a těch je překvapivě málo). Probrala jsme svou bižuterii, vyházela všechny liché náušnice, nenošené korále, neoblíbené přívěsky a doplňky hodící se ke stylu, který už dávno nenosím. 

Sbírám síly (a hledám tři dny volna) na to, abych prošla svoje knihy, protože ty hromadím už od dětství a nikdy jsem nedala pryč byť jen jedinou z nich. Chci si ale opravdu nechat jen to, co mi dělá radost, a k čemu se při čtení pravidelně vracím. A pak bych chtěla pokračovat dál, i v dalších oblastech mám nahromaděno zbytečně moc věcí, které nevyužívám a už nikdy využívat nebudu. Děti čeká redukce hraček v pokojíčku (ta probíhá tajně už od podzimu, ale dosud si jí nevšimly. Další kroky budou radikálnější, to už neutajím). 

Takže tak, mí drazí. Starý rok jsme skončili a nový začali ve velmi pracovním tempu. Ale je to práce, která nás těší, a která přináší viditelné a hmatatelné výsledky, což je nesmírně povzbuzující. Přeji vám stejnou míru nadšení pro cokoli, do čeho se vrhnete!

Chvála vaječňáku

Ačkoli propaguji umírněné pečení, nepřeháněné dárkování a celkově prožívání Vánoc v poklidném a rodinném duchu, nikdy se před svátky nevyhnu kratším či delším okamžikům, kdy mám pocit, že je toho prostě moc.

Obchodník ztratil mou platbu nebo odeslal balíček na špatnou adresu.
PPL už třikrát psala, že jedou, ale nikdy nepřijeli.
Amálka potřebuje suché oblečení, Františka potřebuje chovat, Rozárka potřebuje, abych jí vyprávěla, jaké to bylo, když jsem byla malá, Maruška s Bětuškou mi potřebují předvést, jaké divadlo nacvičují na školní besídku - a já a nic z toho nemám čas, protože potřebuju ještě polít marokánky čokoládou a obalit datle do marcipánu.
Rozbila se pračka, ucpal se odpad, polámalo se auto nebo jsme aspoň našli novou plíseň na zdi v místech, kde nikdy nebyla.
Zase nemůžu najít mobil.
Vakuově baleného kapra vyprodali.
Dva plechy cukroví jsem spálila, i když u toho stojím a dávám pozor!
Batole vlezlo do hrnce s čokoládou.

Prostě takové ty běžné předvánoční příhody, které vypadají vtipně jen na papíře.

Řeším je tak, že dělám vaječný koňak. Jednak už samotný proces jeho přípravy mě uklidňuje (Dělání, dělání...), jednak mě pak silně uklidňuje konečný produkt.

A hlavně ho rozlívám do lahví a obdarovávám své blízké přítelkyně. Je to takový malý předvánoční dar, aby i ony přežily všechny ty plechy spáleného cukroví, zmeškané školní besídky, chybějící jmenovky, nevrlé tchýně a děti, které čekání na Ježíška přivádí do těžko zvladatelné extáze.

Dávat takový dar pod stromeček už je pozdě, ten musí přijít pár dní před Vánoci, když doma vrcholí chaos, stromeček nepasuje do stojanu a linecké se omylem posypalo solí místo cukru.

Tento předvánoční doping jsem se naučila od Fidorky. Recept jsem už sem jednou psala, ale dobrého vaječňáku není nikdy dost:

1 salko
3 žloutky (oranžové, domácí)
vanilkový cukr (s pravou vanilkou, ne vanilinový)
250 ml rumu

Žloutky šlehám s cukrem, potom postupně přidám Salko a rum. Mohutně ochutnávám, nalévám všem dospělým, kteří jsou v dosahu, a zpívám veselé vánoční písně.

Máme rádi i kávovou verzi s lžící rozpustné kávy, nebo verzi Amaretto s mandlovým aroma.

Klidné předvánoční dny přeju. A nezapomeňte si udělat vaječňák :)

Jestli to čtení neomezit

S dětmi hodně čteme. Tím myslím opravdu hodně, hodně moc. Tak moc, že paní knihovnice v místní dětské knihovně je prakticky členem naší rodiny.

O úžasných knihách, které čteme, se chystám napsat už dlouho a třeba to stihnu ještě včas pro vánoční inspiraci (aspoň na Vánoce příští rok).

Vedlejším účinkem je, že naše děti mají slovní zásobu ne zcela odpovídající jejich věku. Až mě někdy napadá, jestli to čtení neomezit.

Rozárka (3 roky): Mami, když vidím, kolik napadalo sněhu, tak mi připadá, že se celý svět oděl do pohádkova.
Já: Odjel? Že celý svět odjel do pohádkova?
Rozárka: Ne odjel, oděl. To je jako oblíkl, víš?

Aha.

Umytá okna

Přijela mi návštěva.
A umyla mi okna v obýváku.

Neříkám, že mě to nepřekvapilo. Obvykle spíš kolem pozvaného hosta běhám, nabízím kávu, krájím buchtu, omlouvám se za hlučné děti a snažím se, aby se u nás návštěva cítila co nejlépe.

Tahle žena se ale rozhlédla, podívala se, kde by mohla pomoct a pak se opatrně zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby s něčím pomohla. A umyla mi okna. Ta okna, co se na ně chystám už tři měsíce, ale pořád schází čas, síla, nebo vhodné počasí.

Vlastně se ani moc neznáme. Setkaly jsme se u společných známých v létě a naše děti se ohromně rozuměly. Od té doby domlouváme návštěvu, kterou napřed zhatila střevní chřipka, pak laryngitida, pak nadměrné soplení a pak..vlastně už ani nevím co, prostě vždycky něco, jak už to bývá, když se chtějí setkat mámy s dětma. Nakonec to klaplo až v tento předvánoční čas a díky ní tak můžeme už zítra do čistých oken lepit výzdobu.

Pro mě, aktuálně značně přepracovanou, poslední dva měsíce řešící laryngitidy, záněty středního ucha, zápaly plic, pracovní krize, skautské výpravy a velkou mikulášskou akci pro 30 dětí, spící jen někdy a jen chvíli, byla taková žena-umyvačka oken nečekaným požehnáním, které jsem, po počátečním překvapení, přivítala s otevřenou náručí.

A přiměla mě přemýšlet, jestli tohle taky umím: nabízet - a účinně poskytovat - pomoc tam, kde to nejen nikdo nečeká, ale ani to, v souladu s běžnými společenskými zvyklostmi,čekat nemůže. Přiložit ruku k dílu i ve věcech, ve kterých bych si mohla klidně říct, že Tohle po mě přece nikdo nemůže chtít. Udělat něco prostě proto, že je to potřeba. Vnášet svou přítomností světlo.

Ještě se musím hodně učit.

P.S. Taky mě ta úžasná žena naučila, jak ze záchodové mísy odstranit letitý nános vodního kamene, odolávající všem specializovaným čisticím prostředkům, které jsem vyzkoušela. Horký ocet. Záchod už se taky blýská. Doporučují tři z pěti ochránců přírody!

Advent offline

Začal advent. V předvečer první adventní neděle jsme všichni společně seděli na zemi ve zhasnutém dětském pokoji okolo zapálených lucerniček, které si holky samy vyráběly, vyprávěli jsme si o Vánocích, zpívali koledy, drželi se za ruce a bylo nám milo.

Nevím, jak reálně si dovedete představit život v rodině, kde se narodilo 5 dětí během 4,5 let, ale můžu vám upřímně prozradit, že takové chvíle klidné pospolitosti jsou dost vzácné.

Letošní advent si moc přeju jich zažít co nejvíc. Chtěla bych to dopřát nejen našim dětem, ale taky sobě a svému milému muži.

Žít přítomným okamžikem. Naplno se do něj ponořit a neřešit v hlavě, komu ještě musím napsat, kam zavolat, komu odpovědět,.

Chtěla bych letošní advent strávit co nejvíc času offline. Číst víc vánočních příběhů a míň facebookových statusů. Poslouchat víc hudby a míň politických debat. Prohlížet si víc výtvorů svých dětí a míň instagramových snímků. Do postele uléhat s knížkou místo telefonu. Psát pohledy a dopisy, ne emaily.

Odpojit se od sítě, abych se mohla lépe napojit na přítomnost, protože ta je nejdůležitější.

Je zvláštní, že děti to stejně ví nejlépe. Když holky onu předadventní sobotu ležely už v postelích, řekly mi: "Maminko, tohle byl ten nejkrásnější večer na světě". Ne štědrý večer, ne žádný letní večer po nějaké extra super vychytané táborové hře, ne narozeninový večer, kdy se mohou radovat z dárků - ale večer, kdy jsme si na ně oba udělali čas, sedli jsme si s nimi, neřešili jsme školu, angličtinu ani flétnu ani úklid, ale prostě jsme jen byli s nimi.

Kéž se nám - i vám - takových chvil poštěstí co nejvíc.

Krásný advent!

Okradené děti

Tohle zamyšlení jsem kdysi psala na jeden blog, kde nakonec nevyšlo. Teď před svátky mi ale přijde aktuální, a tak je nakonec uveřejňuji u sebe. 
______


Barbie, traktůrky, plyšáci, autíčka, stavebnice, skládačky, knížky, pastelky, bublifuky, odrážedla, odstrkovadla, dětská kola, dětské brusle. Navlékací korálky, zažehlovací korálky, náramky, luky, šípy, meče, brnění, oblek spidermana a princeznovské korunky. Tuny lega, houpací prkna, duhové houpačky, mandaly, magnetické skládačky dřevěné kostky všeho druhu.

Valí se to na vás hned za dveřmi hračkářství. Super a cool postavičky z večerníčků, disneyovek a amerických seriálů. Stovky deskových her pro děti všeho věku. Mluvící knížky. Kreativní sady na výrobu všeho možného. Osmdesát druhů panenek s modrými vlasy a v neonovém oblečení. Těch nejlepších her a hraček jsou plné reklamy i lifestylové blogy s úchvatnými fotkami šťastně si hrajících dětí.

Zdá se, že naše děti mohou mít vše, po čem jejich srdce touží. 

Jenže to tak vůbec není.

Nemohou mít vše, po čem jejich srdce touží. Jsou totiž zavaleny hračkami a dětskými věcmi tak, že jejich srdce vlastně ani po ničem pořádně toužit nestihne. Dárky už se dětem nedávají jen k narozeninám a na Vánoce, ale také k svátku, ke dni dětí, na konci školního roku, na Mikuláše a na Valentýna. Když přijede babička. Když se jede na výlet. Když se jde k doktorovi. Když maminka narazí na hračku, kterou jako malá strašně chtěla.

Zavalujeme děti věcmi, a pak se nestačíme divit.

Že si jich neváží.
Že si s nimi nehrají.
Že je v pokojíčku a vlastně v celém domě pořád nepořádek.
Že mají naše děti pocit, že mají na všechno právo a nárok.
Že dopis, který napsaly Jěžíškovi, připomíná spíš sezónní leták obřího hračkářství.

Svoje děti tak (v dobré víře a z čiré lásky) okrádáme.

Okrádáme je, když balíme patnáctý dárek pod stromeček, když listujeme horečně stránkami e-shopu a hledáme, co by si tak děti ještě mohly přát "od babičky" nebo "od tety", když ročnímu dítěti, které si nejraději hraje s vršky od PET lahví, vršíme na hromadu jeden dar za druhým, protože se ty narozeniny přece musí pořádně oslavit. Okrádáme je, když plníme adventní kalendář 24 drobnými hračkami, které dítě nejpozději v lednu zničí a poztrácí.

Okrádáme je o dětské toužení. O možnost opravdu si něco dlouho, dlouho přát. O nezměrnou radost, když se ta přání nakonec vyplní. O charakter vybudovaný ze zjištění, že se všechno na světe netočí kolem mě a že některé věci prostě mít nebudu - nebo je nebudu mít hned.

Od jedné moudré ženy jsem se kdysi dozvěděla, že děti je třeba vypravit do života se třemi základními zjištěními.

1. Nemusí vždy dostat to, co chtějí.
2. Nemusí vždy dostat ani to, co potřebují.
3. Někdy si na věci, které chtějí a potřebují, musí počkat.

Je to paradox, ale myslím, že bychom dětem poskytli daleko více radosti, kdybychom jim dokázali dávat méně věcí (naopak jim často dlužíme více času a pozornosti).

Možná je teď skvělý čas si to připomenout a upozadit svou touhu dopřát jim všechny ty úžasné věci, které "za nás nebyly" - "za nás" totiž zase naopak byly touhy a přání a bezmezná radost z balíčku céček.

O dracích a princeznách

Naše Rozárka je princezna.

Ne že by si na ni snad hrála, to ne. Ona prostě princezna je. Tahle modroočka se světlými kadeřemi se narodila proto, aby byla hýčkána, milována a obdivována. A že je co obdivovat - od andělsky nevinného pohledu, se kterým vám sděluje, že si ty "botičky ale vážně neumí obout sama", po vrozenou eleganci, se kterou na sebe dokáže navléct téměř jakýkoli kus oděvu a přitom vypadat, jako by ji právě maskérka s kostymérkou dvě hodiny ladily na profesionální focení.

Rozárka chápe, že do školky se princeznovské šaty nehodí, proto s vrcholným odporem každé ráno svolí, abych jí oblékla šaty obyčejné (o opuštění domova v jiném oděvu než v šatech nemůže být ani řeč). Ihned po příchodu domů však odkládá civilní převlek a obléká se do svých zdobených šatů, které jsou jejím pravým, přirozeným a vpravdě jediným skutečným oděvem. K tomu čelenka (jedině ta "s diamantem") a jedna až dvě sukně, které používá jako spodničky. Přes ramena závoj ze záclony a kolem krku květinové korále. Takto oděna pak vyráží čelit všednodenním záležitostem, jako je příprava svačiny,  malování temperami nebo vycházka do lesa.

Pravá dáma je prostě šik při každé příležitosti.

Blahosklonně nám dovoluje, abychom ji obsluhovali. Bereme to jako privilegium a už se nepokoušíme ji přesvědčit, že by si aspoň tu čepici mohla sundat sama. Za odměnu nám dovoluje se s ní pomazlit, což obvykle neopomene doprovodit otázku: "Ale že jsem krásná?".

I Amálka je jako vystřižená z pohádky. Jen v pohádce o princezně a drakovi by chtěla být ten drak. Nebo princ, nebo jeho kůň. Zkrátka cokoli, co se jí zamane, a zcela se odmítá nechat svázat zvyklostmi, okolnostmi či naším očekáváním. Je svobodná duše, která ke štěstí potřebuje svůj prostor a nerušený čas, aby mohla krmit dinosaura, cestovat do Afriky a zase zpátky nebo tvořit pestrobarevné hrušky z plastelíny.

Pokud se jí toho klidu a prostoru dostane, je to ta nejněžnější holčička, největší mazel, jediná z mých dcer, která mě zamilovaně hladí a šeptá mi do ucha "Miláááááááčku".

Když jí však není klid dopřán, mění se v kvílícího draka, nespokojeného dinosaura nebo přímo vřeštícího  Krakena. Nic, co by chtěl člověk denně potkávat.

A pak jsme tu ještě my, rodiče. Nedokonalí, chybující, unavení. Často bychom si přáli, aby byl drak trochu víc princezna a princezna zase trochu míň princezovná, protože by se nám to právě v danou chvíli opravdu hodilo. Jenže tak to nefunguje.

Princezny jsou půvabné ve svém princeznovství a drakům se nejlépe daří v dračí kůži. A posláním rodičů je nechat je být tím, čím potřebují, tak, jak to v danou chvíli potřebují. Milovat a bezmezně přijímat závodníky, princezny, šašky, šípkové Růženky, draky i kulové blesky. Takoví nám byli dáni.

Takoví jsou dokonalí.

Když se to narodilo....

...bylo to takové malé nic, do dlaně se to vešlo.

A dnes to šlo poprvé do školy. 

Dalo nám zabrat, než jsme se rozhodli, do které školy vlastně půjdou. Nakonec jsme vybrali malotřídku v kouzelné vesničce poblíž. Paní učitelka se zdá být přesně tou milou učitelkou, kterou budou moct copaté prvňačky zbožňovat a která v nich neuhasí touhu po objevování světa.

Definitivně jsem se do ní zamilovala dnes, když na můj dotaz ohledně přezůvek s úsměvem odvětila, že je jí to skutečně jedno, ať klidně děti chodí bosé, když jsou na to zvyklé. (Pro někoho je to nepodstatný detail, pro mě ušetření každodenní ranní diskuze se zavilou bosochodkyní).

Naše škola se jmenuje Naše škola. A dnes jsem cítila, že opravdu bude naše. Taková škola, kterou si vydupou ze země lidé s nadpřirozenými schopnostmi. Kde rodiče v den před kolaudací do jedné hodiny ráno montují nábytek a přibíjejí poličky na zdi. Kde je vevnitř tak krásně, že se vám nechce domů. Kam se nemůže nikdy přijít pozdě. Kde se nepíšou úkoly, pokud se psát nechtějí. Kde se rodiče sejdou a nechce se jim rozcházet, takže se v deset ráno roznáší káva a buchty a nabízí se pivo.

Kde se děti učí dobrovolně a rády.

Kde ke škole patří usměvavá školnice a družínářka v jednom, ovečky, oslíci a mladý starosta, který v nepřítomnosti paní učitelky slíbil děti povozit na traktoru.

Naději máme velikou (jako kotva duše). Tak držte palce, ať to jde tak, jak bychom si přáli, tam, kam bychom si přáli.

Pracovní prázdninový plán 2.0

Loni jsem před prázdninami psala o našem Pracovním Prázdninovém Plánu.

Nakonec jsme si (nejen díky němu) loni splnili téměř všechno, co jsme chtěli, a leccos dalšího. Vlastně jsme toho vloni stihli hodně, když uvážím, že jsme měli půlroční miminko, dvě dvouleťačky a dvě pětileté princezny. Moře, hory, týpka, tábor i město. Nesplněné zůstaly jen položky vyžadujíc tmu - tedy pozorování hvězd a svícení baterkou. Všech pět holek totiž loni chodilo spát v době, kdy letní den ještě ani nezačal ustupovat soumraku.

Letos jsou holky o rok starší a jejich rodiče jsou o rok méně přísní. Příšeří už je při čtení večerních pohádek naším věrným společníkem, takže i na baterky pod peřinou (nebo ve spacáku) už letos zřejmě dojde.

A kromě nich si letos v létě přejeme:

- Pohladit jednorožce
- Plavit se s piráty po Sedmi Mořích světa
- Podniknout lov na tygra
- Najít vchod do Narnie
- Svézt se ponorkou
- Otevřít branku do kouzelné zahrady
- Proletět se na Falkovi
- Najít poklad na Tajuplném ostrově
- Dát si teplé koláčky u hobitů
- Doputovat k pramenům řeky, která teče pozpátku
- Nakrmit draka...nebo dva

a naprosto nepochybuju, že se nám tento plán podaří naplnit alespoň tak dobře, jako ten loňský.

Když bosé nohy brouzdají raní rosou, malé pěsti svírají čerstvě natrhané maliny a před vámi leží nekonečné dva měsíce, je možné všechno na světě.

Krásné a zázraků plné léto vám všem!