O cvičení

Přišlo mi několik reakcí (na blogu i na diskuzi) na téma cvičení, a jak to, že teď viním dětskou dotkorku, když jsem s Maruškou přece odmítla sama cvičit. Nemám potřebu se obhajovat za svá rozhodnutí, ale zase nechci vypadat jako praštěná semetrika, která napřed navrhovanou léčbu odmítne a pak si stěžuje, že se jí léčby nedostalo. Takže to zkusím trochu upřesnit, navíc se třeba někomu naše zkušenost může hodit.

První problém naše doktorka zmínila na desetimesíční prohlídce. Sdělila mi (respektive ukázala ve své velké tabulce na zdi), že Maruška už má lézt po čtyřech a neleze a že by to asi chtělo cvičit. Z té informace, ale hlavně z nedostatku zdůvodnění (tj. pouze proto, že UŽ by to měla podle tabulky dělat, ale JEŠTĚ to nedělá) jsem nebyla nadšená. Dostaly jsme ale od dr. dva týdny na to, abychom ji doma zkoušeli dávat na všechny čtyři a že když se to nezlepší, teprve nás někam pošle. Doma jsme trénovali, po 2 týdnech šel s malou na kontrolu M. a měl ode mě pokyn, pokud by dr. chtěla Marušku poslat na rehabilitaci, aby nám vysvětlila proč je to nutné. Jestli jen kvůli tomu, aby se vešla do tabulky, chtěli jsme cvičení odmítnout. Zaprvé mi nepřijde nutné, aby se děti do tabulky vlezly, vždyť malá v té době byla pozadu o dva týdny, navíc měla za sebou velkou operaci, kdy téměř dva měsíce s vývojem stagnovala (ono taky s velkými bolestmi se svaly trénují těžko). Největším důvodem ale byla Maruščina šílená reakce na bílý plášť - jen při běžné prohlídce byla schopná se tak vyděsit, že napřed hystericky ječela a pak upadla do jakési apatie, předvedla hadrového panáka a kdyby se dr. snažila jak chtěla, neukázala by jí stejně nic, ani kdyby to nakrásně uměla. A dítě v tomhle stavu jsem prostě nechtěla vystavovat dalším kontaktům s nemocnicemi, doktory a cizím prostředím, pokud to nebude nutné.

Zaujala jsem tedy ohledně cvičení přístup Andrejky Láskové - pokud jde vývoj tam, kam má, ale jen pomaleji, není třeba to popohánět. Cvičit začneme, pokud by šel vývoj nějakým špatným směrem. Byla jsem přesvědčená, že zatím to je v pořádku, Maruška kopírovala vývoj Bětušky, jen se zpožděwním 1-2 měsíce, což měla v podstatě od narození, jen se jí ta propast po operaci zvětšila.

Nic odmítat ani řešit s doktorkou nakonec potřeba ale nebylo, po dvou týdnech se prý Maruška úžasně zlepšila a lezení je na spadnutí. Tomu jsem také věřila, protože Maruška začala sama opatrně zkoušet na všechny čtyři. U Bětušky od fáze "opatrně sama zkouším na všechny čtyři" do fáze "lezu jako drak" uplynuly asi dva týdny. Zdálo se mi tedy, že na kontrole v roce už nebude co řešit. Marušku jsem občas dávala na všechny čtyři, ale nijak intenzivně ani systematicky, protože u toho nešťastně řvala a nechtěla jsem jí ten pohyb ještě nějak znechutit. Zdálo se mi, že vývoj půjde přirozeně sám tak, jak má.

Jenže Maruška lézt nezačala, respektive začala se plazit po břiše, kde bylo časem patrné, že upřednostňuje odrážení jednou nohou a protilehlou rukou a druhou stranou těla to jen vyrovnává, aby nelezla šikmo. V 11 měsících se posadila, ale ne z kleku, nýbrž z leže na břiše šíleným rozštěpem nohou a odručkováním do sedu. A k lezení po čtyřech se pořád neměla. Na kontrole v jednom roce jsem slyšela to samé - měla by lézt, ale neleze, možná by to chtělo cvičení, ale když s ní budete trénovat teď přes léto na trávě, tak můžeme ještě počkat. Nakonec jsem ale žádanku na dětskou rehabilitaci dostala, nabývala jsem totiž nepříjemného pocitu, že už se pohybujeme ve vývoji špatným směrem.

No a na rehabilitaci mi sestřička potvrdila, že Maruška získala špatné návyky, které už půjde těžko změnit, a že už měla cvičit dávno. Tak masivní nevyvinutí břišních svalů muselo být patrné už dávno, např. v půl roce, kdy už to chtělo odborně cvičit. Já to ale nepoznala, myslela jsem si, že je prostě Maruška hubená. Její propadlé břicho a vystouplá žebra ale měla upozornit doktorku, že něco není v pořádku. Soukromně mi také sestřička sdělila, že naše lékařka k nim bohužel všechna miminka posílá moc pozdě.Vzhledem k tomu, že má poradnu pro rizikové kojence, je to dost překvapující.

Takže teď cvičíme, Maruška u toho brečí, někdy u toho brečím taky. Už ale vidíme první pokroky. Samozřejmě si kladu otázku, jestli jsem to nezanedbala já, jestli jsem neměla něco začít řešit dřív, jestli nejsem příšerná matka a tak dál. Připadá mi ale, že vzhledem k situaci jsem nejednala nerozumně, kdybych od dr. kdykoli (Marušku viděla v 6, 7, 8, 10 a 12 měsících) slyšela, že má malá špatně vyvinuté svaly, nebudu o ničem diskutovat a začneme cvičit hned. To se ale nestalo. Možná vy, zkušené matky, byste problém poznaly dřív. Nebo byste možná na rehabilitaci spěchaly hned, jak se dítě začne zpožďovat za tabulkou, ať už dětská lékařka řekne cokoli. Já si ale od Maruščiných 7 týdnů připadám spíš trvale v pozici, že ji musím před doktory a zdravotníky vůbec chránit, musím si vydupávat, aby ji viděl odborník, aby nedostávala zbytečně několik narkóz po sobě, abych mohla být s ní při vyšetřešní, při odběru krve, v nemocnici, aby nebyla o hladu déle, než je nutné, ani před operací, ani po ní, aby, aby, aby...

Nevěřit doktorům je strašně únavné. A já už teď naší dětské nevěřím. Chtěla bych pro svoje holky obvoďáka, který respektuje moje preference (nedávat zbytečně brzo léky, zvlášť antibiotika, neočkovat zbytečné vakcíny), ale který zároveň pohlídá, aby se nic nezanedbalo a řekne mi narovinu, kdy už je potřeba léčbu nasadit. Nejsem zavilá odpůrkyně očkování, přírodní doma rodící žena, která dítě hodlá kojit nejméně do šesti let a zdravotní potíže řeší pálením bylin v indiánské sauně a kyvadlem. Mám magisterský titul z biologie a je se mnou, troufám si říct, rozumná řeč, sakra. Tak přece nemůže být tak těžký najít normálního doktora!