Běhání

Ještě před třemi měsíci bych nevěřila, že budu psát článek na toto téma. Kdo neprošel traumatem nejtlustějšího dítěte ve třídě, které ctihodná (rozuměj psychotická) paní učitelka O. nutila běhat patnáctistovku zcela bez přípravy stylem "doběhni nebo zemři", nedokáže si dostatečně barvitě představit můj  celoživotní odpor k běhání. Popravdě řečeno mi nikdy nebylo dost jasné, že někdo může tuhle torturu (pozdrav panu doktoru Rathovi do vazby!) podstupovat dobrovolně. Já měla běhání spojené pouze s naprostým vyčerpáním, pocity na zvracení, kyslíkovým deficitem směřujícím k omdlení, ostrým bodáním v boku a několik dní přetrvávající bolestí průdušek, které dělaly co mohly, aby do těla ten chybějící kyslík nějak dostaly.

Téměř rok po porodu holek jsem ale musela uznat, že kondička pořád nic moc, tlačením dvojkočáru se dost zadýchávám a pokud chci být dostatečně fit k honění Bětušky (což bych ještě pár let chtěla), budu se sebou muset něco udělat. A běhání má v tomto směru řadu výhod. Zaprvé, je pro mě dostupné bez cestování (popravdě vyběhnu brankou do lese a můži začít). Zadruhé je to jedno z nejintenzivnějíšch cvičení, takže se vynaložený čas nejrychleji vrátí v podobě lepší kondičky a zpevněné postavy (a doba, na kterou musím opustit holky, se minimalizuje). No a taky to nestojí skoro nic a podívám se přitom sama do lesa...

Nic by z toho ale nebylo, kdybych nenarazila na program C25k (Couch-to-5-km, Z gauče k pěti kilometrům). Ten je určený  pro gaučové povaleče, kterým tak jako mě jednoho dne přeskočí a zatouží stát se běžci. Ke značně volnému začátku (střídání minuty běhu s minutou a půl chůze) během devíti týdnů velmi postupně přidává zátěž tak, že na konci je člověk schopen uběhnout pět kilometrů nebo běžet bez přestávky 30 minut. Osobně mi bylo jedno, kterého z cílů dosáhnu, oba se mi zdály náležet do oblasti fantastické literatury, ale zkusit jsem to chtěla.

No - a je to super. Normálně, fakt skvělý. V týdnu 7 jsem teď už podruhé běžela v kuse čtyři kilometry. Neříkám, že rychle, to opravdu ne - ale běžela a bavilo mě to. Najednou nacházím na nohách svaly, které tam nikdy nebyly, vystačím s dechem při rychlé chůzi do kopce a ještě si můžu s někým povídat - ale hlavně, běhám. Jen já, les, hudba v uších a pod nohama ubíhající metry (a kilometry).

Psychoterapie k nezaplacení a adrenalin po doběhu je opravdu návykový.

Zatím tedy nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se dopracuju k těm pěti kilometrům (nebo ještě dál). Tuším, že v zimě to s běháním po venku nebude tak žhavé a běhání v posilovně na pásu se děsím, tuším, že bych dopadla asi nějak takto:

Zima je ale daleko. Teď je ale léto a já chodím třikrát týdně běhat. Neskutečné, co se vám všechno může v životě přihodit :)