A jak jsme se měli, aneb X/52 - 25/52

Od dubna sbírám fotky zásadních okamžiků s holkama, ale nestíhám je průběžně zveřejňovat. Takže tady aspoň stručný průřez posledními měsíci.

V dubnu mě naprosto nadchlo, že už holky chtějí pomáhat s pečením perníků, chvíli u toho vydrží a dokonce i cíleně mydlí formičkami do těsta. V této souvislosti jsem na jaře začala prožívat, že nastává doba mateřství, na kterou jsem se opravdu těšila: doba společných výtvorů, společné činnosti, společné kreativity, věcí, u kterých se můžeme bavit všechny tři. Že je cílové skóre 10 dobrých perníčků a 25 zmetků na plech je mi šumák. Hlavně, že nás to baví.

.

Jaro, které nepřišlo, jsme využily k otužování a vycházkám v dešti. Holky jsou na ně vybavené dokonale, mě nepromokavý overal trochu chybí, ale co bych neudělala pro tu radost v kalužích.

Obzvlášť šarmantní byl výlet do deštivého a opuštěného westernového městečka. Zkraje náměstí obrovská hromada písku, kam se hrabe nějaké pískovišťátko před naším domem. V hromadě zely hluboké díry, sem tam zakopané hračky, bylo co objevovat a holky vypadaly trochu jako objevitelé Marsu ve skafandrech.

Ne že bychom se doma nudily. S Bětuškou to ani nejde, té nápady na různé nové a ještě nevyzkoušené kulišárny tryskají v hlavě jako islandské gejzíry. Tady například experiment hodnotící objem boxu na hračky a skladnost dvouletého dítěte. Závěrem lze konstatovat, že jsou navzájem kompatibilní. Ale ty hračky je předem nutné rozmetat po pokoji.

První nesmělé náznaky léta v polovině května jsme oslavily čachtáním v potoce. Docela mě překvapilo, jak dlouho holky v té ledárně vydržely. Určitě déle než já. 

Jak se máme a jak jsme slavili (část první)

Holčičkám se blíží druhé narozeniny. Protože tu babičku příští víkend nemáme, naplánovali jsme malou rodinnou oslavu už tento víkend. Příští týden bude velká garden party s přáteli, o které poreferuji odděleně (pokud ještě budu schopna!)

Poslední týdny byly náročné ve všech směrech. Úrazy a nemoci se u nás střídaly tak pravidelně a spravedlivě, že už za dobrý považujeme den, kdy je aspoň jedna z holek jakž takž v pohodě a koloběh uspávání-řvaní-braní léků-uspávání pořádáme jen v mono provedení. Protože se nerada nudím, měla jsem k tomu mimořádný pracovní zátah, překládala knížku a dělala na dalších projektech, takže nebyl čas na podřadné věci typu úklid, spánek, jídlo či blog. Na oslavu jsem se ale moc těšila a naplánovala si výrobu hned dvou dortů - vláčků z Bebe sušenek: pro každou z holek jeden. Bětuška vláčky miluje (ještě víc miluje bagry, ale moje téměř bezmezná mateřská láska lepení bagrů ze sušenek nepokrývá) a Maruška miluje, když má totéž, co Bětuška. Prostý plán poslepovat dva vláčky se začal komplikovat už v obchodě: mají kakaové a mléčné Bebe sušenky. A v hlavě se roztáčí kreativní soukolí. To znamená, že část by mohla z kakaových a část z bílých...a pokud možno u obou vláčků opačně...mašinka by mohla být z rolády, jedna ze světlé, jedna z tmavé...kolečka z piškotů, u světlých vagonků tmavých, u tmavých naopak ze světlých. Prostě jsem nakonec vyprojektovala dva inverzně provedené vláčky včetně cisterniček a potahu z bílé, respektive tmavé čokolády. Jak se mi to občas stává, nezdravě jsem se na ně upla. Když jsme v noci před oslavou ještě v 11 s mou obětavou sestrou plácaly rolády, začínala jsem mít strach, že se to nestihne a oslava tím pádem nebude stát za nic. V průběhu celé akce jsem rovněž učinila důležité zjištění: z bílé čokolády se nedá udělat poleva tím, že ji rozpustíte s tukem. Tuk se vyseparuje nahoře a "poleva" se srazí. A nezáleží to na teplotě. Věřte mi, zničila jsem tři stogramové tabulky, než jsem si tento fyzikální jev empiricky ověřila.

Nakonec jsem se tedy smířila s tím, že obě mašinky budou hnědé, hodinu před naplánovanou oslavou jsme polily poslední díly a vláčky zkompletovaly. Hurá, cítila jsem se (deset minut) jako kreativní matka a šla se trochu namalovat, aby se slavnostní hosté nevyděsili z kruhů pod očima, které mě ty vlaky stály. V tu chvíli zasáhl osud v podobě psa, který byl vláčky také nadšen. A to až do té míry, že se vplížil do pracovny, kde dílo tuhlo, vyhlédl si jednu z cisterniček (láskyplně potřenou čokoládou, ozdobenou barevným sypáním, vybavenou nárazníky z piškotů a ventily z lentilek) a velmi opatrně ji z vláčku vypreparoval a požil. Nezanechal u toho ani drobek. Cisterna se prostě vypařila a jeden z vláčků byl o vagónek kratší. 

Kupodivu mě taková rána do mého dokonalého plánu vrátila na zem, uvědomila jsem si, že o vlaky jde až ve druhé řadě, psa jsem po krátké meditaci nechala naživu, vagónky ožraného vlaku srazila k sobě a pevně věřila, že holky budou tak uchvácené z nákladu, že si nepoměru v počtu přívěsů ani nevšimnou. Což se také stalo.

Největší atrakce byly stejně svíčky. A gumoví medvídci, které holky dostaly poprvé. 

Mizerná fotka vláčku, který přežil

Mizerná fotka psem zkráceného vlaku

Bětuška si své dvě hodiny slávy užila, co to šlo.

Holky, kousek babičky, kousek prababičky a magnetické skládačky od Grimms, které sklidily velký úspěch.

Kočárky jsou hit. Bětuška s ním chtěla jít i spát. 

Vydařilo se skoro všechno, počasí, dort (alespoň torzo, které zbylo), dárky, ale hlavně mohly přijet obě prababičky, které holky mají. Na své narozeniny tak holky mohly dělat to, co jsem si pro ně přála - radovat se z dárků, obklopené milující rodinou. A vo tom to je...

O hodných doktorech

Minule jsem se tu radovala, že se nám při Maruščině úrazu na zubní pohotovosti v Brně chovali moc hezky. Tedy chovalY, byla tam mladá paní doktorka a starší sestřičky a všechny byly moc milé.

A taky bohužel byly úplně k ničemu.

V podstatě od nás vyfasovaly 90 korun za pohotovostní ošetření, Marušce mrkly do pusy, řekly, že se s tím nedá nic dělat a ať počkáme, až jí splaskne otok dásní (cca 14 dní) a pak vyhledáme dětského stomatologa, který bude poškozené zoubky sledovat. Jsem děvče dobře vychované a když mi autorita řekne, ať čekám, tak čekám.

Tak čekáme, čekáme a dásně nesplaskávají. Zoubky vpředu moc nečistíme, protože hodně krvácejí. Potom začnou krvácet i při spaní a otok se zhoršuje. To už mi přišlo divné, tak jsem 10 dní po úraze zašli k dospělácké zubařce, která nás okamžitě poslala do Brna na dětskou stomatologickou kliniku. V puse měla Maruška velký zánět, navíc bylo potřeba udělat rentgen a zhodnotit stav zubů. Ukázalo se, že na pohotovosti

- neudělali rentgen (což měli, bylo potřeba zhodnotit stav poškozených zoubků a zjistit, zda nebyly poškozeny také zárodky zubů trvalých
- nám neřekli, že má Maruška mít kašovitou stravu
- nás neinformovali o tom, že jí hrozí zánět a musíme zoubky velmi důkladně čistit. Od věci by bývalo nebylo ani preventivní nasazení antibiotik.

Nebo nám, kurník šopa, mohli aspoň říct: "My na to teď kašleme (nemáme čas, prostor, peníze, chuť), ale akutně si zajděte na dětskou stomatologii, ať jí ten rentgen zítra udělají a podle toho ji léčí. Navalte devadesát penízů a nazdar bazar".

Na dětské stomatologii u Sv. Anny jí udělaly rentgen. Zoubky prý jsou v pořádku, ale v puse velký zánět. Po troše handlování (obě jedničky a dvojky? Jen jedničky? Jednu jedničku a obě dvojky?) se přítomné lékařky rozhodly, že je okamžitě potřeba vytrhnout obě jedničky a jednu dvojku. Představovaly si to tak, že Marušku budu držet, oni jí opíchají dáseň a pak jí ty zoubky vytáhnou. Jinak se prý zánět nemá šanci zahojit.

Zazněla také moje oblíbená věta: "Je ještě malá, nebude si to pamatovat". Takovým blbostem, prosím vás, nikdy nevěřte. Moje šestiměsíční miminko si doktory a sestřičky pamatovalo jako strůjce bolesti přes půl roku. Samotu a opuštění z JIP (a matku, která mu nepomohla, ačkoli u toho byla) si v sobě neslo ještě mnohem déle.

Naštěstí a díky Bohu už mám z Maruščina raného dětství bolestnou zkušenost nevěřit lékařům a nenechat jí ubližovat, dokud si nejsem 100% jistá, že je to nutné. Zákrok jsem na místě odmítla, podepsala revers a v autě se potom sesypala, protože zpochybňovat autority a být problémová matka, to prostě není moje silná stránka.

Chápala jsem, že zoubky se budou muset vytáhnout (a že mi pak dítě bude šišlat, nebude moct jíst a ve třech letech bude muset dostat protézku). Jen jsem chtěla, aby jí to udělali někde, kde jsou vybavení na děti. Rajský plyn. Částečná narkóza. Barevné zdi. Hračky. Milé chování. Minimalizace traumatu. Možná vás to překvapí, ale na dětské stomatologické klinice nic takového nenabídli.

Kromě doktorů, kterým je jedno, kolik zubů vašemu dítěti vytáhnou, a jak to na ně bude působit, naštěstí existují i jiní. Doktoři, kterým jde o co nejlepší a nejšetrnější léčbu. Kteří dokážou natáhnout svůj už tak nabitý rozvrh a do telefonu zcela neznámým vyděšeným rodičům se dvěma řvoucími dětmi říct: "Přijeďte hned. Rád se na ni podívám". Kteří vyděšené dítě pohladí, ukážou mu obří plyšovou opici, velkým kartáčkem mu na opici ukáží, co budou dělat....Ten náš se jmenoval Pavel Lukl. A rozhodně doporučil zoubky zatím netrhat.

Po čtrnácti dnech užívání antibiotik a pečlivého čištění velmi zanedbaného zánětu je jisté, že dvojky i jedna jednička jsou v pořádku. O druhé jedničce to zatím nevíme jistě, ale i kdyby se nakonec musela trhat, aspoň nemáme strach ze zákroku a víme, že bude tak šetrný, jak to jde.

Některé věci, kterými si projdete, začnou dávat smysl až o mnoho let později. Mě teď začalo dávat smysl, proč jsem se těsně po narození Marušky musela naučit nedůvěřovat slepě doktorům a tvrdě vyžadovat odpovědi i čas na rozmyšlenou. Nebýt toho, je dnes Maruška o tři přední zuby chudší a velké trauma "bohatší".

Takže závěr...pokud se v ordinaci lékaře se svým dítětem dostanete do situace, která vás zaskočí, bojujte o čas. Pokud to není extra akutní, odmítněte. Požádejte o druhý názor. Nebo o třetí. I kdybyste se nakonec smyčkou dostali k první variantě, alespoň budete vědět, že to jinak nešlo. A v nejlepším případě můžete dítěti (i sobě) ušetřit hodně bolesti.

Na prvního máje...

...jsme si naplánovali pěkný den. Měla jsem trochu práce, plánovala si pracovní dopoledne a odpolední rodinný výlet do arboreta, pohodu a klid.

A takhle to nakonec dopadlo:

Zatím poslední a nejhorší z mnoha Maruščiných pádů a úrazů. Je to náš otloukánek, na pohotovosti jsme vypadali jako tyrani, protože jsme nevěděli jistě, jestli tu bouli na čele má z dneška, nebo je to jedna ze starších. Ne že by snad byla nějaký kaskadér...jen se pokouší napodobovat Bětušku, která všude leze, všude běhá a na odrážedle řádí jako šílenec. Jenže Bětuška na to má svaly....a Maruška ne. Takže i když toho Maruška nakonec nepředvede ani polovinu toho, co její sestřička, často skončí s úrazem (Bětuli se nestane nikdy nic).

Tentokrát to opravdu stálo za to - narazila při jízdě na odrážedle na terénní nerovnost, přední kolo se zastavilo a Maruška držící řídítka přeletěla obličejem přímo na asfalt. Tržná rána na bradě (spravila ji naštěstí mašlička), boule na čele...a čtyři přední zuby zaražené zpátky do dásně. Ten krvavý úsměv bez zubů si budu pamatovat dlouho.

Takže místo arboreta jsme si udělali kolečko v okresním špitále: pohotovost, RTG, chirurgie...potom hurá domů pro Bětušku (zatím ji hlídala babička) a směr Brno, zubní pohotovost. Kdybyste ji někdy nedej Bůh potřebovali, je na Ponávce v úrazovce. Průchod dvorem a vzhled budovy zvenku poměrně přesně vystihují východoevropskou nemocnici, jak si ji asi představují turisté ze západu v noční můře: všechno oprýskané, špinavé, šedivé, chybí už jen houfy krys prohánějící se v popelnicích (ty zase mají v Motole, kdybyste o ně moc stáli)... Uvnitř ale andělská doktorka (proč už se dostávám do věku, kdy i doktorky začínají být mladší než moje bývalé "holčičky" ze skautu?) a úžasné babičkovské sestřičky. Jednak mě uklidnily tím, že se s tím dnes nebude nic dělat (není totiž co), jednak i na Marušku byly moc hodné, takže jsme to zvládly bez dalšího hysterického pláče, kterého už ten den bylo opravdu dost.

Nezbývá, než čekat, jestli zoubky přežijí - je možné, že zase vyrostou a bude vše v pořádku. Možné (a asi pravděpodobnější) je i to, že zčernají nebo se budou drolit a budou je muset vytrhnout. To se uvidí. Zatím jsme rádi, že se nestalo nic horšího, a přehodnocujeme náš plán nadělit holkám v červnu cykloodrážedla...

Maruška potom dostala naordinovanou zmrzlinu, nikdy nic takového neměla (protože jsme rodiče drsňáci a podobné radosti holkám zatím odpíráme), a když už jsme byli všichni neplánovaně v Brně, zajeli jsme do Olympie pro sandálky a holky tam povozily houpacím autobusem (z toho zase spadla Bětuška, aby to bylo spravedlivé). Takže i ten výlet nakonec byl, i když trochu jiný, než jsme si původně představovali.

Teď máme doma holčičku, která šišlá, bojí ji pusa, má potíže pít mlíko z flašky a dudlík nemůže dudat vůbec. Díky Bohu, že je to "jen" tohle. Pusa se zahojí a pokud budou muset zoubky ven, bude z ní tak roztomilá upírka, že s ní budou muset natočit nový díl Twilight ságy (fujtajkls).

Milá Bětuško,

už od vánoc ti dlužím dopis. Já vím, je to dlouho, jenže o tobě se toho dá napsat tolik a já si tolik chtěla nechat dostatek času na tvůj dopis, až jsem zjistila, že tolik času prostě nemám, a jestli ti chci něco naspat, musím začít hend. Zkusím ti napsat aspoň něco o tom, jaká jsi, a

Hlavně ses naučila chodit. Podnikla jsi to stejně, jako děláš všechno ostatní -.naplno. Ve třinácti měsících ses naučila sama si stoupnout v prostoru, o týden později jsi udělala první krůčky a za další týden ses rozhodla, že už budeš jenom chodit. Nešlo ti to, pořád jsi padala, ale vždycky sis zase stoupla, nevrátila ses k lezení po čtyřech. Až jsi to dokázala. Kdybych měla tvou vytrvalost, už jsem se dávno naučila pět cizích jazyků nebo běhat maraton.

Zároveň ses naučila sama vylézt na skluzavku, sednout si tam a sjet dolů. To tě tak okouzlilo, že ses nového způsobu pohybu nemohla nabažit. Ten den jsi běhala kolem skluzavky, lezla nahoru a sjížděla dolů jako malé perpetuum mobile. K neutahání!

Poslední dobou jsi přišla i na chuť knížkám, ovšem jejich prohlížení pojímáš s vervou sobě vlastní. Najdeš si svou oblíbenou knížku (před Vánoci to byl Lada dětem), vyšplháš se mě nebo tátovi na klín a potom začneš rychlostí blesku listovat (na prohlédnutí obrázku si necháváš asi tak dvě nanosekundy) a zase rychle (škub sem, škub tam) listuješ dál, dokud není kniha u konce. Pak se ještě pokusíš rozlepit poslední stránku, jestli se v ní náhodou neskrývá poklad, a jedeš zase od začátku. Řeknu ti, že to docela stresující záležitost!

A jaká ještě jsi? Samozřejmě - úžasná! Smíšek a extrovert, všude je tě plno a všem a všude dáváš najevo, jak se zrovna cítíš. Ráno vstáváš brzy a hned jsi připravená k nějaké lotrovině, vymýšlíš neuvěřitelné věci. Jezdíš po domě se židličkou, nočník nosíš na hlavě, zkoušíš, kam všude se dají strčit prsty (a občas toho potom lituješ). Jsi prostě odvážný objevitel - ovšem jenom ve svých pevně stanovených hranicích. Na cizí prostředí si musíš napřed zvyknout. V bazénu ses poprvé bála, táta tě musel celou dobu chovat. Na zem jsi nechtěla ani za nic a do vody už vůbec ne. Pak jsme to zkusili ještě párkrát a dneska už (i díky kurzu) potápíš. Stejně jsi reagovala i na solnou jeskyni nebo na hernu. Napřed se potřebuješ ubezpečit, že ti v neznámém prostředí nehrozí žádné nebezpečí, že jsem tam s tebou - a pak to rozehraješ naplno. Když tě vezmu k někomu na kratší návštěvu, vyvoláváš v nich mylný dojem, že jsi klidná maminčina holčička, protože zatímco se Maruška plazí okolo, ty visíš celou dobu na mě. To by se návštěvy divily, kdyby tě pak viděly večer v pokojíčku běhat dokolečka, hop na skluzavku, hop dolů, za postel, před postel, pod stůl, a u toho slyšely bojové skřeky, kterými svoje akrobacie provázíš.

Vždycky mě dokážeš rozesmát, být s tebou je prostě radost. Jsi prostě naše číslo,  náš smíšek, náš objevitel. Naše Bětuška. A my tě moc, moc milujeme.

Pusu

máma

Tady chvíle velkého soustředění, kdy přemýšlíš, jak nejlíp bez pomoci sjet z velké skluzavky u mateřské školky.

Velikonoce

Když jsem byla malá, Velikonoce jsme moc neslavili. Socialistické dětství na sídlišti tomuto svátku příliš nepřálo. Tady na vesnici, kde už 6 let žijeme, mají ale Velikonoce zakořeněnou křesťanskou tradici, ke které se teď s radostí hlásíme i my (nikoli tedy pečením desítek druhů cukroví, spíše jaksi, ehm, v duchu a v Duchu).

Letos jsme si počasí navzdory užili i výlety. V sobotu jsme vyrazili na Bouzov, náš oblíbený hrad. Prohlídka holky moc nebavila, ale jinak si výlet užily náramně, včetně ježdění po prázdném parkovišti na odrážedlech. Není divu, že je pak při četbě v autě přemohl spánek. Stalo by se mi to taky, kdybych neřídila.

V neděli sněžilo, jako by se nechumelilo, tak jsme využili toho, že jsme po třech měsících všichni zdraví, a zašli do lázní. Nebyli jsme tam od natáčecí lekce našeho plaveckého kurzu někdy na podzim. Marušce ta třímesíční pauza pomohla, mám dojem, že byla ve vodě uvolněnější a klidnější. Bětušku jako vždycky trápilo cizí prostředí a trvalo jí déle, než se uklidnila a začala si vodu užívat, nakonec ale v brouzdališti taky pěkně řádila. Doma usnuly už v šest večer, jako když je do vody...tedy...z vody vyloví.

V pondělí jsme natruc sněhu vyrazili do ZOO. Není tam sice k vidění moc zvířat, ale holky jsou ještě ve věku, kdy jim k obrovskému zážitku stačí vidět za plotem psa, takže úspěch by byl zaručen, i kdyby v ZOO nechali otevřený jen jeden pavilón. Počasí bylo vskutku velikonoční, k autu, které bylo zaparkované dole ve vsi, jsme holky odvezli na bobech. V Brně (k Bětuščinu velkému smutku) tolik sněhu nebylo, takže místo bobů nastoupily golfky. Akci jsme zahájili obědem takřka v tygřím výběhu, holky byly uchvácené. Mít doma za oknem tygra, možná bych tu a tam měla i deset minut klidu, když by ho sledovaly a dávaly mu přes sklo pusinky. Bětuška pak měla celoživotní zážitek z jízdy elektrovláčkem. Vlaky poslední dobou miluje, až se trochu oteplí, chci jí dopřát jízdu opravdovým exemplářem. Takhle asi chudák moc nepobrala, proč jí tvrdíme, že ten tichý nehlučný elektrovlak dělá "š-š-š-hů". Unešená ale byla i tak.

8-11/52

8/52 Kešky
Na konci února se vrátila zima a s ní otázka co podniknout s dětmi. Bobování nás baví jen chvíli a odpoledne bez pořádného vyvenčení jsou dlouhá. Odlovili jsme tedy aspoň při odpoledních výletech několik keší. Holky z toho ještě nemají rozum, pro ně je vycházka jako vycházka, ale pro nás je to aspoň nějaké zpestření a navíc se vypravíme na cíle, kam bych se jinak nepodívali. M. ze začátku trochu brblal, že ho to moc nebaví, ale když obě první keše našel dřív než já, probudila se v něm soutěživost a přišel lovení na chuť. Zde dokumentační snímek odlovu keše u větrného mlýna na Kořenci za stížených terénních podmínek.

9/52 Stoleček
Holky rostou. Nevyužívanou ohrádku v přízemí nahradil o vánocích stromeček a uprázdněný prostor po stromečku jsme postupně zabydleli prvním holčičím stolečkem se dvěma židlemi. Mám v plánu postupné zútulňování tohoto koutku, fotky budou následovat, až bude hotovo - zatím jen holky u stolku, jak si šťastně malují (rozuměj: žvýkají voskovky, hází je na zem, lámou a čmárají s nimi po zdech. Idyla.).

10/52 Synchronizovaně
Ve dvou prostě lépe chutná - a v 5.15 se prostě ideálně vstává.

11/52 Obecní karneval
Jak jsme se jednou rozkarnevalovali, nevíme, kdy přestat. Obecní karneval se vyznačoval velmi narvaným sálem (bohužel) a nafukovacími balonky (bohudík). S těmi se Maruška poté, co většina účastníků už odešla domů, na parketu hodně vyřádila. Bětuška nakonec taky překonala svůj odpor k neznámému prostředí a pomáhala Marušce lovit balonky po čtyřech - aby to byla větší zábava. Vědět to dopředu, přišli jsme rovnou jen na ten konec.