Jak bylo na táboře

No jak - jak může být na táboře? Úžasně!!!

Ale postupně - poprvé od svých asi 8 let jsem teď měla několikaletou táborovou pauzu - od starého oddílu jsme se odstěhovali, nový jsme už neměli časovou kapacitu hledat. Věnovali jsme se Betánii a na skautování už nějak nezbýval čas. Pak byla Amerika a další léto se narodily holky - no a letos už jsem od zimy tvrdila, že pojedeme na tábor s betánským dorostem. Nikdo mi to moc nevěřil a taky měli proč - je pravda, že sama bych to tam s holkama letos nedala. Přes den ano, ale Maruščiny noční běsy vyžadují mou plnou pozornost a když probudí i Bětušku, najednou je jedna maminka na obě plačící děti málo. Nakonec Bětuška stejně chytla jakousi rýmu, náš samostatný odjezd na tábor se zdržoval až jsme nakonec jeli jen na posledních 5 dní, zato ale všichni čtyři.

A moc jsme si to užili. Dokud jsem si první večer nesedla v týpku k ohni, ani jsem si neuvědomila, jak moc mi to všechno chybělo - vůně kouře, noční obloha, otevřený obzor, ranní rosa, zpívání večerky...A tak jsme si vychutnávali co se dalo a co nám holčičky dovolily.

Máme to skautování, vandrování a táborničení prostě zaryté pod kůži a už se toho nezbavíme. Snad ani nebudeme muset - příští rok už budou holky chodit a mohly by si to užít daleko víc. A třeba budou i různé drobnější výletové akce během roku, jeví se totiž možnost, že tak docela bez oddílu nezůstaneme - ale nebudeme předbíhat, všechno se teprve řeší...

Moderní rodičovský pětiboj

Zjistila jsem, že se ze mě stává mistr v několika velmi neobvyklých disciplínách. Na Olympiádu se s tím asi nedostanu (ta v Londýně, která by mě zajímala, už je stejně pasé), ale rodičovský pětiboj by mohl například sloužit jako dokonalá příprava na péči o batole (součást speciálních hyperalternativních přípravných kurzů pro těhotné a jejich partnery. Jakmile zvládnete tohle, můžete směle nafasovat dítě (nebo dvě)).

Disciplíny rodičovského pětiboje, kategorie A (roční batole).

Kradmý poklad: uložení v náručí uspaného dítěte to postýlky tak, aby se nevzbudilo a nezačalo ječet. Komu se vzbudí, dostává trestné minuty uspávání navíc. Komu svým ječením vzbudí i spící dvojče, je automaticky diskvalifikován.

Časovaný přebal: přebalení brutálně pokakané plíny na čas. Jedna trestná minuta, pokud si dítě stihne sáhnout na špinavý zadek. Tři trestné minuty, když stihne i ochutnat.

 Tajnohlt: cílem je sníst něco (cokoli) z běžné stravy dospělého tak, aby si toho děti nevšimly a nemohly vyžadovat svůj podíl. Rodiče přistiženého při jídle hlásí bystří rozhodčí dvouhlasnými výkřiky "HAM! HAM!"

Oděvní aport: závodí se při vycházce s kočárem. Úkolem soutěžícího je pochytat a pečlivě uskladnit všechny ponožky, capáčky, šátečky a sponečky, které jsou v nepravidelných intervalech bez jakéhokoli upozornění vyhazovány z kočáru obloukem. Přitom nesmí přerušit tlačení kočárku ani ohrozit bezpečnost dětí náhlými změnami směru jízdy.

Krocení chobotnice:  soutěžními pomůckami jsou jedno hyperaktivní batole a nůžky na nehty. Soutěžící musí dítěte ostříhat nehty na rukou a nohou, aniž by odkudkoli začala komukoli téct krev. Na konci každého kola se batoleti přepočítají oči, pokud dojde ke ztrátě jednoho z nich, je rodič vyloučen nejen ze soutěže, ale z celé slušné společnosti, a to trvale. Užití hrubé síly je povoleno pouze pokud u vás momentálně není na návštěvě sociální pracovnice.

A když se ti nechce spát...

A když se ti nechce spát,

budem ovce počítat,

šly přes lávku,

pod ní kámen,

v dlouhé řadě za beranem.

Pasáček na břehu stál,

on ty ovce počítal,

a když nepřišlo k nám spaní,

pomůžem mu v počítání...

....

                                            (Jan Skácel, Uspávanka s počítáním ovcí)

A že jsme jich dnes v noci (zase) napočítali...

Přes den je to s holkama čím dál lepší. Maruška je samostatnější, krásně si hrají, zkoumají, učí se každý den něco nového a je legrace si s nimi hrát.

No a noci....ty jsou snad čím dál tím horší.

Maruška se od operace budí v noci s křikem klidně každou hodinu. Půl roku jsem ji kojila pětkrát, šestkrát za noc. Teprve minulý týden jsem zjistila, že když jí nedám napít, vyjde to úplně nastejno, chvíli křičí a pak usne (nošená v náručí). A spí (respektive nespí) úplně stejně dlouho.

Když ji kojím, napřed se napije, pak křičí a pak usne.Takže prašť jako uhoď.

Tak chodíme, nosíme, mazlíme, čteme uspávanky a modlíme se, aby - až ji položíme - nezačala nanovo ječet, ale usnula. Některé dny se to dá, jiné, jako včera v noci, je to masakr. Pracovní krize, překládála (respektive opravovala) jsem do půl druhé, pak jsem si šla lehnout a do čtyř ráno jsem nosila, ššššala a básničkovala čtyřikrát. Ve čtyři se Maruška rozhodla, že bude spát jedině v mé náruči a za předpokladu, že s ní budu pochodovat. Vstala rovnou i Bětuška, kterou Maruščin jekot budí i přes dvoje zavřené dveře. Ta vydržela vzhůru asi tři čtvrtě hodiny. A M. chudák vstává do práce v 5.15.

V noci jsem při tom poponášení chvílemi usínala vestoje s Maruškou v náručí, což už začíná být nebezpečné. Nepraktické na tom je taky to, že nemůžeme jet nikam, kde bychom měli spát všichni 4 v jednom pokoji (= jakákoli dovolená), protože pak se nevyspíme nikdo. Doma to zvládáme, protože se střídáme ve spaní. Prostě, je to záběr...

Ale neberu to tragicky. Jestli jsem se za ten rok s holkama něco naučila, tak že nemá cenu nic lámat přes koleno a složitě řešit. Všechny fáze přejdou a nakonec si na ně ani nevzpomenu. 

Budeme se prostě snažit vytrvat, chovat, milovat a ona se jí duše zahojí a bude zase spát v klidu. S Boží pomocí.A snad dřív, než mi spánková deprivace natrvalo poškodí mozek.

Protože - jak asi víte - "Nedostatkem spánku mučila izraelská tajná služba Mosad zajatý Palestince!!!" (Vieweg, Pohádky pro unavené rodiče).

Naděje

V dlouhém boji, ve kterém se perete o každý centimetr, je někdy těžké poznat, jestli už máte vyhráno, nebo musíte dál zatínat zuby a dřít.

Některá vítězství nepřichází otevřenou bránou s triumfálním pokřikem, ale vkrádají se centimetr po centimetru do pootevřených dveří, až jednoho dne zjistíte, že už jsou tu. UŽ. Konečně! Snad...

Kdy se dá říct, že už vaše dítě leze po čtyřech? Když poprvé zkusí třicet centimetrů, než se rozplácne na zem? Když to poprvé zkusí samo od sebe, aniž byste ho vy dávali na kolínka a mocně povzbuzovali? Až samo urazí tři metry? Pět metrů? Deset?

Dnes je první den, kdy Maruška strávila víc času lezením po čtyřech než lezením po břiše. Sama jde na všechny čtyři a uleze asi dva metry, sama si vybírá pohyb po čtyřech na kratší vzdálenost. A už jí to jde i na hladkém povrchu v kalhotách, ne jen na koberci nebo s holýma nohama.

A tak mám "naději pevnou jako kotva duše", že vývoj jde v pořádku dál. Že nakonec poleze a pak se postaví a bude normálně chodit a nečekají nás další kolečka po neurologiích a další vyčerpávající boje.

Snad, snad...




Edit: Dnes, den poté, opět poctivě celý den na břiše. No jo. Pořád se něco děje.

Pečení pro děti I

Holkám už je sice rok, ale protože ještě nedávám vaječný bílek a nechci je úplně naučit na sladké chutě, mám docela omezený repertoár v tom, co jim péct. Peču ale moc ráda a ještě radši se koukám, jak jim chutná, takže pár receptů točím pořád dokola. Tyto dva jsou naše oblíbené:

Mrkovové sušenky (recept upravený podle Apetitu)

• 250 g mrkve nastrouhané na jemno, nejlepší je karotka
• 200 g změklého másla
• 400 g mouky, dávám napůl špaldovou a žitnou, ale hodí se i polohrubá
• 1 sáček prášku do pečiva
• 1 kelímek bílého jogurtu
• 1 sáček vanilkového cukr

Do tohoto těsta vůbec nedávám cukr, protože je to pro holky a těm to chutná i tak, ale pokud mají jíst i dospělí, je přeci jen lepší to malinko přisladit. Stačí 50 g třtinového cukru nebo odpovídající množství jiného sladidla (dobrý je javorový sirup). Nebo je možné udělat půl dávky bez cukru a na půlku určenou pro dopsělé nasypat cukr tesně před pečením.

Zpracuje se z toho normální těsto, je dost vláčné až tekuté, takže se s ním malinko hůř pracuje (a vykrájené tvary jsou kvůli mrkvi trochu střapaté), ale vykrajovat to obvykle jde. Vykrajuju tvary silnější než třeba klasické linecké a peču cca 15 minut na 200 stupňů. Výhodou těchto sušenek je, že nejsou křehké a nedrobí se, takže ideální svačina pro děti do ruky :)



Banana bread bez vajec (recept upravený podle http://www.thefreshloaf.com

• 1/2 hrnku másla (nebo jiného tuku), dá se prý minimálně z poloviny nahradit jablečným džusem, ale to jsem ještě nezkoušela
• 1/2 hrnku třtinového cukru nebo jiné osvědčené sladidlo (gold syrup, javorový sirup apod.)
• 1 1/2 hrnku hladké mouky (lze i polohrubou)
• 1lžička sody na pečení
• 1 lžička soli
• 3 hodně zralé banány (s úspěchem lze použít banány s hnědými tečkami, které už u nás nikdo nechce jíst)
• 1-2lžičky vanilkového extraktu, nebo trochu vanilkového lusku

1. Troubu předehřát na 165 stupňů. Vymastit formu na srnčí hřbet, nebo lze péct jako banánové muffiny.
2. V míse smíchat máslo s cukrem, přidat vanilku. Prosít mouku, sodu a sůl a vmíchat banány rozmačkané vidličkou. Nalít do formy.
3. Péct až 60 minut, nebo dokud není hotovo podle vpichu párátkem.

Tenhle banánový chlebíček úžasně voní a je neuvěřitelně vláčný ještě i druhý den (pokud zbyde).

Běhání

Ještě před třemi měsíci bych nevěřila, že budu psát článek na toto téma. Kdo neprošel traumatem nejtlustějšího dítěte ve třídě, které ctihodná (rozuměj psychotická) paní učitelka O. nutila běhat patnáctistovku zcela bez přípravy stylem "doběhni nebo zemři", nedokáže si dostatečně barvitě představit můj  celoživotní odpor k běhání. Popravdě řečeno mi nikdy nebylo dost jasné, že někdo může tuhle torturu (pozdrav panu doktoru Rathovi do vazby!) podstupovat dobrovolně. Já měla běhání spojené pouze s naprostým vyčerpáním, pocity na zvracení, kyslíkovým deficitem směřujícím k omdlení, ostrým bodáním v boku a několik dní přetrvávající bolestí průdušek, které dělaly co mohly, aby do těla ten chybějící kyslík nějak dostaly.

Téměř rok po porodu holek jsem ale musela uznat, že kondička pořád nic moc, tlačením dvojkočáru se dost zadýchávám a pokud chci být dostatečně fit k honění Bětušky (což bych ještě pár let chtěla), budu se sebou muset něco udělat. A běhání má v tomto směru řadu výhod. Zaprvé, je pro mě dostupné bez cestování (popravdě vyběhnu brankou do lese a můži začít). Zadruhé je to jedno z nejintenzivnějíšch cvičení, takže se vynaložený čas nejrychleji vrátí v podobě lepší kondičky a zpevněné postavy (a doba, na kterou musím opustit holky, se minimalizuje). No a taky to nestojí skoro nic a podívám se přitom sama do lesa...

Nic by z toho ale nebylo, kdybych nenarazila na program C25k (Couch-to-5-km, Z gauče k pěti kilometrům). Ten je určený  pro gaučové povaleče, kterým tak jako mě jednoho dne přeskočí a zatouží stát se běžci. Ke značně volnému začátku (střídání minuty běhu s minutou a půl chůze) během devíti týdnů velmi postupně přidává zátěž tak, že na konci je člověk schopen uběhnout pět kilometrů nebo běžet bez přestávky 30 minut. Osobně mi bylo jedno, kterého z cílů dosáhnu, oba se mi zdály náležet do oblasti fantastické literatury, ale zkusit jsem to chtěla.

No - a je to super. Normálně, fakt skvělý. V týdnu 7 jsem teď už podruhé běžela v kuse čtyři kilometry. Neříkám, že rychle, to opravdu ne - ale běžela a bavilo mě to. Najednou nacházím na nohách svaly, které tam nikdy nebyly, vystačím s dechem při rychlé chůzi do kopce a ještě si můžu s někým povídat - ale hlavně, běhám. Jen já, les, hudba v uších a pod nohama ubíhající metry (a kilometry).

Psychoterapie k nezaplacení a adrenalin po doběhu je opravdu návykový.

Zatím tedy nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se dopracuju k těm pěti kilometrům (nebo ještě dál). Tuším, že v zimě to s běháním po venku nebude tak žhavé a běhání v posilovně na pásu se děsím, tuším, že bych dopadla asi nějak takto:

Zima je ale daleko. Teď je ale léto a já chodím třikrát týdně běhat. Neskutečné, co se vám všechno může v životě přihodit :)

24-26/52

No jo, no, nestíhám. Ale fotky a zážitky shromažďuju, takže průběžný fotodeník za tento rok je poněkud nárazový, ale zatím kompletní - a to už je červenec!

24/52 Pokojíček
Nejprve tedy návrat do června. Po příletu z Londýna jsme měli na vzpamatování jen chvíli, před oslavou naroznein jsme chtěli dát dohromady dětský pokoj. Holky mají pro sebe útolný podkrovní pokoj s velkou podlahovou plochou, jenže do jejich narození (i po něm) sloužil jako kombinace pracovny a odkladiště. Gauče a staré matrace jsme nekompromisně vyházeli, vymalovali odvážnou barvou, nalepili samolepky s motivy od Beatrix Potter, doplnili šitými závěsy a mantinely...práce je zatím asi v polovině, ale už se z toho začíná rýsovat hezké místo, kam se intuitivně stahují všechny naše návštěvy.

25/52 Narozeninová party s kamarády
Neměla jsem v úmyslu pořádat na holčičí narozeniny nějakou velkou oslavu, koneckonců ani s dárky se to u nás nepřehání - každá dostala dvě (pečlivě vybrané) hračky.První rok života holek byl ale doslova jako jízda na horské dráze - v žilách adrenalin, hlavu chvíli v oblacích, pak zase sešup dolů a než člověk našel svůj žaludek, už se zase frčí do kopce. A tak jsem cítila potřebu sejít se s těmi, kdo jsou holkám nejbližší a kdo i nás jak v těhotenství, tak po porodu podrželi, modlili se za nás a drželi nám palce, zkrátka nám pomohli ten rok přežít. Díky Bohu, že takových lidí bylo dost. Zahradní party byla příjemná, společnost úžasná, na fotce holky těsně před likvidací dortu (rozvařená jablka s polentou, po tom se můžou utlouct).

26/52 Dortový pokus
Na oficiální rodinnou oslavu se dostavili i děda H. s Alenkou,  prababička a jiní vzácní hosté. Holky dostaly tříkolky a překvapily mě tím, jak bravurně se na nich dokázaly udržet - a jak je to bavilo a pořád baví. A já se odhodlala uplácat svůj první opravdový narozeninový dort včetně marcipánového potahu. Pravda, holky ho ani neochutnaly (kvůli Maruščině ekzému dávám hodně pozor na to, co jí), ovšem mohly se pokochat pestrými barvami (haha) a dospělí si dort celkem chválili. Dost mě překvapilo, že se povedl jak piškot, tak krém a dokonce i doma dělaná potahová hmota. Na estetice do příště ještě zapracuju :)