Vánoční lekce

Na Štědrý den dopoledne jsem starší holky vyhnala na zahradu, aby si chvíli hrály ve své chatičce (zahradním domku, který jsme jim zřídili letos v létě). Chvíli byl klid, ale asi za 10 minut přišla domů Marjánka s velkým pláčem. Protože obvykle není zbytečně lítostivá a většinu konfliktů řeší spíš sveřepě než pláčem, překvapilo mě to.
"Bětuška je na mě zlá. Hraje si, že je chatička jenom její a já tam nemůžu".
"Maruško, chatička je vás obou. A taky Amálky s Rozárkou. Řekni Bětušce, že takhle si hrát nebudete, že platí, že si hrajeme všichni společně."
"Já už tam nepůjdu. Když je na mě tak zlá, tak ať si tam hraje sama. Já budu s tebou doma."

Ach jo, tak to není přesně ten klid, který jsem chvíli potřebovala. Je pravda, že Maruška doma v lecčems pomůže, baví ji to, nevymýšlí si pitomosti a v podstatě je schopná mi účinně pomoct s vařením i úklidem, ale stejně to ve mě vře.

Bětuška je často dominantní, ale Maruška mívá svoje cesty, jak se s tím vyrovnat, teď je ale vyloženě nešťastná a vzlyká, ještě když se svléká v chodbě. Mám vztek. Chtěla jsem chvíli klid, místo toho tu mám rozhozené dítě, které škytá žalem, navíc vím, že Bětuška sama venku moc dlouho nevydrží. Z plánu něco ještě v klidu dodělat teda nebude nic.

"Tak víš co, zahrajeme si spolu Zajíce a lišku." Oblíbená stolní hra, kterou hráváme jen zřídka, ve vzácných chvílích, kdy Malenky spí, nebo nejsou doma. Obě holky ji milují. Maruška se rozzáří jako vánoční stromeček a běží hru nachystat. Soukromá hra jen s maminkou je pro ni takový malý dárek sám o sobě. Říkám si, že jí aspoň tu křivdu vynahradím, ale pořád se v duchu na Bětku zlobím a připravuju si proslov, který jí řeknu, jen co se zjeví doma.

Maruška rozkládá herní plán, figurky a kostku. Hrajeme snad 3 minuty, když slyším na schodech dupot a do místnosti svým obvyklým tryskem vpadne Bětuška.

"Jé, vy hrajete Lišku a zajíce! Já chci taky!!"

"No, ale to nejde Bětuško. Teď si hrajeme my s Maruškou samy." Vpálím jí pomstychtivě do obličeje první věc, která mě napadne. Ať vidí, jaké to je! Účinek je okamžitý, Bětušce se nakrabatí pusa a začne nabírat.

Maruška loví z pytlíku další figurku, ale já pokračuju ve výchovné lekci.

"Vidíš Bětuško, nelíbí se ti to. Marušce se taky nelíbilo, když jsi..."

"Ale mami!" Vpadne mi do toho Maruška. "Já už jsem to Bětušce odpustila. Běty, chceš zelený, nebo modrý?" A bez řečí přidává další figurky.

Chci ještě něco namítnout, ale sklapne mi pusa. Bětuška hraje s námi, výborně se bavíme, když vyhraje, skáče radostí a Maruška jí ještě poblahopřeje. Nakonec je z toho milá rodinná chvilka - a zařídilo ji čtyřleté dítě, které umí odpouštět.

Představuju si variantu, ve které by šel scénář podle mě. Bětuška pláče, že se k nám nemůže připojit, Maruška a já jí říkáme, že si za to může sama. Je to výchovné a správné! Jen ať pocítí následky svých činů, tak se to přece dělá, ne? Bětuška je nešťastná a ani my s Maruškou si hru neužijeme, když nám do toho Bětka řve.

Pomsta zraňuje. Odpuštění léčí.

A já jsem si znovu uvědomila, že děti toho o bezpodmínečné lásce a odpuštění vědí často mnohem víc, než my. A že mě často vychovávají daleko lépe, než já vychovávám je.

Maruška

Moji milí, 

přejeme Vám všem krásné Vánoce

a plnou náruč štěstí v novém roce.

33 důvodů, proč Amálka vyvádí

Amálka je naprosto klidné dítě. K zuřivému jekotu, válení se po zemi a bušení hlavou do podlahy ji vyprovokuje jen následujících přibližně 33 situací:

1. Nenašla jsme jí body se žábou.

2. Našla jsem jí body se žábou, ale jen jedno.

3. Našla jsem jí obě body se žábou, ale ne kapesník se zajícem.

4. Našla jsem jí obě body se žábou i kapesník se zajícem, ale nedovolila jsem ji vzít si to všechno do jídelní židličky a používat to jako ubrousek k utření úst a hadr k utření pultu a podlahy pod židlí.

5. Našla jsem jí obě body se žábou i kapesník se zajícem, ale nedovolila jsem jí vláčet je za sebou venku v blátě.

6. Při uspávání jsem jí odebrala obě body se žábou i kapesník se zajícem, protože jimi mává ve vzduchu, mluví na ně, nabízí jim dudlík a nesnaží se spát.

7. Svlékla jsem jí růžové tepláky, abych jí mohla obléknout fialové oteplováky na procházku ven.

8. Po návratu domů jsem jí vysvlékla fialové oteplováky a vrátila jí růžové tepláky.

9. Neví, kam si před odchodem ven schovala body se žábou (druhé body se žábou, kapesník se zajícem...)

10. Dala jsem jedno body se žábou, druhé body se žábou nebo kapesník se zajícem do pračky.

11. Dala jsem obě vypraná body se žábou nebo kapesník se zajícem do sušičky.

12. Viděla, že si její starší sestry dávají do vlasů sponky.

13. Sponky jí nedrží ve vlasech.

14. Nedovolím ji sníst sponky, které jí padají z vlasů.

15. Nedovolím jí, aby si do kostela oblékla ani jedno body se žábou (které včera vláčela venku v blátě). 

16. Rozárka našla tužkové baterie a nechce jí je půjčit k olízání.

17. Zabavila jsem jí tužkové baterie, které ukradla Rozárce a lízala je.

18. Snědla maso a na talíři už jí zůstaly jen knedlíky a zelí. 

19. Odmítám jí vzít na klín a nechat ji, aby snědla všechno maso i z mého talíře.

20. Zase si nesměla utřít pusu mastnou od masa do body se žábou.

21. Nechci si s ní číst.

22. Chci si s ní číst, ale jinou knížku, než chce ona.

23. Jsem ochotná číst jí knížku, kterou chce ona, ale na druhém koleni u toho mám Rozárku.

24. Plácla jsem ji přes ruku, protože při přetahování se o prostor na mém klíně kousla Rozárku do ramene (zase).

25. Nenechám ji čmárat pastelkou po zemi.

26. Nedovolím jí koupat se ve vaně, když se  vykaká do vody.

27. Při přebalování jí otírám zadek.

28. Než jí nasadím plínu, zapomenu jí ukázat, že je na ní žába. 

29. Snažím se ji učesat. 

30. Snažím se jí vyčistit zuby. 

31. Na procházku do blátivého lesa jí neobléknu růžový kabátek s bílým kožíškem.

32. Po návratu z blátivého lesa se jí snažím odebrat zabahněný růžový kabátek s bílým kožíškem, abych je mohla vyprat.

33. Když mě obědě přistihne, jak ze sklenice velkou lžící hltám Nutellu, abych si obalila nervy cukrem (jinak toho nerváka mrňavýho zabiju), odmítnu jí dát ochutnat.

Milá (roční) Rozárko,

přišla jsi k nám jako čtvrtá, přesto mám pocit, že s tebou je mé mateřství nejintenzivnější. Když tě nic netrápí, jsi neskutečně milá a pozitivní, aktivní, všude vlezeš, všechno prozkoumáš, všechno tě zajímá, všechno chceš zkusit, umíš být dokonalé batole, ze kterého je každý úplně naměkko. Šíříš kolem sebe štěstí.

 Když máš ale trápení (což jsi za posledního půl roku měla často), hodně málo spíš, moc si stěžuješ a je toho jen málo, co pro tebe dokážu udělat - kromě kojení, kojení a zase kojení. Spaní ve společné posteli ale pomáhá i s tím pláčem a poslední dobou se mi daří uklidnit tě držením za ruku a zpíváním, z čehož mám vážně radost. Mám pocit, že spolu navazujeme nové vnitřní pouto, když vedle tebe ležím, zpívám ti a cítím, jak se tvoje napětí uklidňuje a ty usínáš.

Jinak jsi úžasně komunikativní. Sama se snažíš mluvit, ukazuješ, miluješ prohlížení obrázků v knížkách, taky se moc ráda necháváš nosit a ukazuješ na fotky na stěnách, keramické ozdoby, kytky, ptáčky - o všem ti musíme povídat. Když zjistíš, že mě něco potěšilo, opravdu se snažíš to dělat. Například ses takhle naučila smrkat, což mě u ročního dítěte nepřestává udivovat, ale děláš to na pokyn spolehlivě.

Miluješ zvířata. Jedno z tvých prvních slov bylo "ki-ki", označení pro kočku. Teď už poznáš i koně a psa a když někde vidíš živé zvíře, spolehlivě tě to nadchne a snažíš se k nim hned doplazit a pohladit si je.

Moc obdivuju tvoje nasazení, co se týká tělesného rozvoje. I když nemáš úplně vrozenou tělesnou obratnost, všechno vynahrazuješ nesmírnou pílí. Jakmile přijdeš na novou věc, kterou můžeš udělat, zkoušíš ji tak dlouho, dokud se ji spolehlivě nenaučíš. Sedla sis v devíti měsících, lézt po čtyřech jsi začala o měsíc později a zároveň sis i stoupla. Teď, ve 14. měsíci, obcházíš krásně nábytek a umíš si i stoupnout v prostoru a udělat dva krůčky. Moc tě to baví a já jsem z tebe úplně nadšená, jako bys byla první dítě, které se kdy naučilo chodit. Možná nejsi první, ale pro mě jsi jedinečná a dokonalá. S tatínkem tě moc milujeme.

Pusu

Máma

Milá (roční) Amálko,

utíká to neskutečně, že je ti rok - už dokonce rok a měsíc. 400 dní s Tebou, díky Bohu za ně! Jsi úžasná.

Chci ti napsat všechno o tom, jaká jsi: okatá, štíhlá, pevná, tělesně zdatná, usměvavý rošťák, ale taky velice cílevědomá a tvrdohlavá. Všechno zkusíš a když ti něco nejde, pořádně se vztekáš. To ti ostatně jde moc dobře, umíš si prosadit svou (nic jiného ti ani v naší rodinné konstelaci nezbývá).

Napřed ale o tom, jak ses vyvíjela. Jsi jediné naše dítě, které umělo dřív stát, než sedět. Taky sis stoupla docela brzo, někdy v 8 měsících. Teprve ze stoje ses naučila si sednout a když už jsem skoro nedoufala, začala si v 10 měsících lézt i po čtyřech. A od té doby samostatně zkoumáš. Miluješ knížky, líbí se ti, jak obracíš stránky. A druhá tvoje nejoblíbenější věc je lahvička na pití. Když se k ní dostaneš, hned ji do sebe obracíš. Hodně toho vypiješ a když už nemůžeš pít, tak nasáváš vodu do pusy a pak ji pliveš ven. Docela se tomu nasměješ, smysl pro humor máš vůbec dost velký na roční dítě. Neomylně vyhmátneš každou rošťárnu, která by mě mohla rozesmát, a hned se jí s velkou vervou věnuje.

Celkově je s tebou jednoduché pořízení, když ti člověk dopřeje to, co potřebuješ: hodně mazlení (a hodně jídla). Pořád miluješ nošení v nosítku i noční tulení, když ti není dobře, spíš celou noc na mě, je vidět, že tě tlukot mého srdce uklidňuje. A já si tě užívám, co to jde.

Co se týče mluvení, omezuješ se na pár slov, která jsou pro tebe důležitá: "mam-mam" (nakrmte mě), "hopa hopa" (pohoupejte mě) a "p!! pee! p!!!" (nakojte mě). Naučila ses taky krásně chrochtat a používáš to jako označená pro všechna zvířata od koňů až po žirafy.

Posledním tvým kouskem teď je, že si umíš stoupnout bez opory v prostoru. Stojíš zeširoka jako kovboj, křeníš se a tleskáš si, jak jsi šikovná. No jsi - šikovná a úžasná. S tatínkem tě moc milujeme!

Pusu

Máma

Prázdniny, část I: u móře

Květen byl, mírně řečeno, hektický, s hromadou nakupené práce, oslavou narozenin Malenek (už jim FAKT je rok!) a potom spěšným balením na odjezd do Chorvatska.

Představa týdne u moře mě držela na živu celou zimu. Ne snad, že bych vyznávala válení na pláži (ono s dětmi v sestavě 1, 1, 4 a 4 roky toho vůbec moc nepoválím, ani na pláži, ani jinde), ale pro zachování alespoň zdání zdravého rozumu potřebuju čas od času někam odjet. Zdědila jsem z maminčiny strany toulavé boty a duši dobrodruha, zejména to druhé je k takové automobilové výpravě se čtyřmi malými dětmi skutečně potřeba. Obzvláště, když jedno z nich je Bětuška, která nemůže vzrušením usnout a vyžaduje stále nové a nové bonbóny a stále dokola z přehrávače Děti z Bullerbynu. (Nic proti paní Lindgrenové, ale jestli ještě jednou uslyším Libušku Šafránkovou nadšeně vyprávět, jak dostala nový pokoj, asi si utrhnu obě uši) A když další v řadě je Rozárka, která občas dostává hysterické záchvaty z jakékoli cesty trvající déle než dvacet minut.

A tak jsme vyrazili, vybavení řízky, Fenistilem, kolou (pro nekojící část řidičů) a navigací v mobilu. S modlitbou na rtu, protože naše auto...jak to podat pěkně - naše auto nás udržuje neustále v pozoru a moje Chorvatština stačí sotva na pozdravení a poděkování v obchodě - věty jako "To zatracené auto už se zase porouchalo, potřebujeme rychle vyměnit turbo" bych dávala dohromady jen stěží. Díky Bohu to nebylo potřeba. Dobro došli.

A stálo to za to!

Mohla bych vám psát o tom, jak M. dostal hned první dny úžeh, následující tři dny prozvracel a po zbytek pobytu odmítal vylézt na slunce. Nebo o tom, jak jsem na úzkém molu vyděšeně zacouvala před protijedoucím vozidlem do lampy veřejného osvětlení. Nebo o tom, jak si všechny děti vystřídaly jakousi únavovou virózu a zpestřily nám tak téměř celý pobyt. Ale...ale radši Vám napíšu, že M+B byly strašně kouzelný, jak moc se těšily a jak si to moře užily. Jak se plácaly v mělké vodě písčité zátoky, pozorovaly raky poustevníky, sbíraly mušle a stavěly megahrady z písku. Jak moc mě bavilo ukazovat jim svět za hranicí všedních dnů: bílé kamenné chorvatské stavby, ostrovy, přístavy, trajekty, ryby, různé druhy mušlí, fíkovníky, pistácie a mořské kraby. Jak Rozárka s úžasem zjistila, že umí spát celou noc. Jak se Amálka naučila užívat si radosti z vody. Jak jsme se vyblbli na šlapadlech a užili si chorvatské zmrzliny. Jak nám prostě bylo dobře, všemu navzdory.

Jsme v poločase

A Malenky - už ne miminka - vyhrávají na celé čáře. Naše srdce, náš čas, naši lásku no a taky naše peníze, co si budeme namlouvat.

Dnes večer je to přesně rok, co jsem se (oteklá, zničená, s pálící žáhou, obřím břichem, neschopná si zavázat tkaničky ani ostříhat nehty na nohou) svalila v porodnici na připravenou postel a těšila se, že zítra ráno UŽ. A co si můj milý muž v klidu sedl vedle ke stolu a místo masírování mých zad vytáhl notebook a obří hromadu papírů a začal řešit žádost o změnu územního plánu, povolení, výjimky, další žádosti a potvrzení, všechno, co bylo potřeba, abychom mohli začít stavět dům.

Je to přesně rok. O třicet kilo lehčí si tu sedím u počítače.  Dvě krásné, zdravé, skoro-roční holčičky mi tu chrupají za zády. A pod balkonem buší (ještě teď, po deváté hodině) buchar zahlazující stopy po výkopech připojujících už stojící nový dům k veřejným rozvodům elektřiny a vody. Symbolicky razantně tak uzavírá ten první rok, zdaleka nejvíc vyčerpávající rok našich životů.

Dívám se zpět a vidím obrovskou hromadu práce, kterou jsme odvedli, a ještě větší hromadu požehnání, které jsme dostali. Jsem zároveň vděčná a pyšná. Vděčná, že je máme, a že ten první rok máme za sebou. Pyšná na ně, jak jsou skvělé, a na nás, že jsme to zvládli. Ne vždycky mi připadalo, že to půjde. Víc než párkrát jsem za ten rok brečela únavou a jednou jsem se složila tak, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Tisíce vyměněných plen, stovky nočních kojících seancí v době, kdy všichni normální lidé spí. A stovky objetí, pohlazení, pus, lechtání, tisíce úsměvů a nefalšovaných pocitů čirého štěstí.

Mám trochu podezření, že jsem lepší máma starších dětí, než novorozenců. Jsem ochotná kojit, přebalovat a ňuchňat i novorozence, ale vyloženě mě baví děti, se kterými už se dá pracovat, povídat, výchovně je ovlivňovat a učit se z jejich pohledu na svět. Taky mi víc vyhovuje dítě, které už si alespoň většinou dojde na záchod a zvládne samo sníst aspoň polovinu jídla, které dostane na talíř. Zkrátka kdyby se děti rodily asi tak dvouleté, šla bych si do fronty stoupnout ještě jednou (nebo v mém případě spíš dvakrát, nebudeme si nic nalhávat). Když jsem si loni přivezla domů ty dva vyhublé králíčky, co se ještě ani nakojit neuměli, připadala mi ta meta nesmírně daleko: dvouleté dítě, mluvící, na záchod chodící, knížky čtoucí, básničky se ochotné učit, připadalo mi to jako něco, čeho se dočkám za tísíc světelných let. A už jsme v půlce, máme první poločas. Nepochybuju o tom, že druhý uběhne ještě rychleji.

A tak si tu sedím a místo práce děkuju. Za každé nové ráno, za každý nový den (a za všechno, co už je za mnou, Tobě, Bože, jen). A zároveň si s Nohavicou říkám - Aby hůř nebylo, to by nám stačilo. Protože to, jak je to teď, je parádní. Hustý, náročný, ale skvělý. Jednu o tom napíšu knížku. Ale napřed se musím vyspat, Hodně, hodně vyspat.

Květen 2014

o

Duben 2015