Milá (roční) Amálko,

utíká to neskutečně, že je ti rok - už dokonce rok a měsíc. 400 dní s Tebou, díky Bohu za ně! Jsi úžasná.

Chci ti napsat všechno o tom, jaká jsi: okatá, štíhlá, pevná, tělesně zdatná, usměvavý rošťák, ale taky velice cílevědomá a tvrdohlavá. Všechno zkusíš a když ti něco nejde, pořádně se vztekáš. To ti ostatně jde moc dobře, umíš si prosadit svou (nic jiného ti ani v naší rodinné konstelaci nezbývá).

Napřed ale o tom, jak ses vyvíjela. Jsi jediné naše dítě, které umělo dřív stát, než sedět. Taky sis stoupla docela brzo, někdy v 8 měsících. Teprve ze stoje ses naučila si sednout a když už jsem skoro nedoufala, začala si v 10 měsících lézt i po čtyřech. A od té doby samostatně zkoumáš. Miluješ knížky, líbí se ti, jak obracíš stránky. A druhá tvoje nejoblíbenější věc je lahvička na pití. Když se k ní dostaneš, hned ji do sebe obracíš. Hodně toho vypiješ a když už nemůžeš pít, tak nasáváš vodu do pusy a pak ji pliveš ven. Docela se tomu nasměješ, smysl pro humor máš vůbec dost velký na roční dítě. Neomylně vyhmátneš každou rošťárnu, která by mě mohla rozesmát, a hned se jí s velkou vervou věnuje.

Celkově je s tebou jednoduché pořízení, když ti člověk dopřeje to, co potřebuješ: hodně mazlení (a hodně jídla). Pořád miluješ nošení v nosítku i noční tulení, když ti není dobře, spíš celou noc na mě, je vidět, že tě tlukot mého srdce uklidňuje. A já si tě užívám, co to jde.

Co se týče mluvení, omezuješ se na pár slov, která jsou pro tebe důležitá: "mam-mam" (nakrmte mě), "hopa hopa" (pohoupejte mě) a "p!! pee! p!!!" (nakojte mě). Naučila ses taky krásně chrochtat a používáš to jako označená pro všechna zvířata od koňů až po žirafy.

Posledním tvým kouskem teď je, že si umíš stoupnout bez opory v prostoru. Stojíš zeširoka jako kovboj, křeníš se a tleskáš si, jak jsi šikovná. No jsi - šikovná a úžasná. S tatínkem tě moc milujeme!

Pusu

Máma

Prázdniny, část I: u móře

Květen byl, mírně řečeno, hektický, s hromadou nakupené práce, oslavou narozenin Malenek (už jim FAKT je rok!) a potom spěšným balením na odjezd do Chorvatska.

Představa týdne u moře mě držela na živu celou zimu. Ne snad, že bych vyznávala válení na pláži (ono s dětmi v sestavě 1, 1, 4 a 4 roky toho vůbec moc nepoválím, ani na pláži, ani jinde), ale pro zachování alespoň zdání zdravého rozumu potřebuju čas od času někam odjet. Zdědila jsem z maminčiny strany toulavé boty a duši dobrodruha, zejména to druhé je k takové automobilové výpravě se čtyřmi malými dětmi skutečně potřeba. Obzvláště, když jedno z nich je Bětuška, která nemůže vzrušením usnout a vyžaduje stále nové a nové bonbóny a stále dokola z přehrávače Děti z Bullerbynu. (Nic proti paní Lindgrenové, ale jestli ještě jednou uslyším Libušku Šafránkovou nadšeně vyprávět, jak dostala nový pokoj, asi si utrhnu obě uši) A když další v řadě je Rozárka, která občas dostává hysterické záchvaty z jakékoli cesty trvající déle než dvacet minut.

A tak jsme vyrazili, vybavení řízky, Fenistilem, kolou (pro nekojící část řidičů) a navigací v mobilu. S modlitbou na rtu, protože naše auto...jak to podat pěkně - naše auto nás udržuje neustále v pozoru a moje Chorvatština stačí sotva na pozdravení a poděkování v obchodě - věty jako "To zatracené auto už se zase porouchalo, potřebujeme rychle vyměnit turbo" bych dávala dohromady jen stěží. Díky Bohu to nebylo potřeba. Dobro došli.

A stálo to za to!

Mohla bych vám psát o tom, jak M. dostal hned první dny úžeh, následující tři dny prozvracel a po zbytek pobytu odmítal vylézt na slunce. Nebo o tom, jak jsem na úzkém molu vyděšeně zacouvala před protijedoucím vozidlem do lampy veřejného osvětlení. Nebo o tom, jak si všechny děti vystřídaly jakousi únavovou virózu a zpestřily nám tak téměř celý pobyt. Ale...ale radši Vám napíšu, že M+B byly strašně kouzelný, jak moc se těšily a jak si to moře užily. Jak se plácaly v mělké vodě písčité zátoky, pozorovaly raky poustevníky, sbíraly mušle a stavěly megahrady z písku. Jak moc mě bavilo ukazovat jim svět za hranicí všedních dnů: bílé kamenné chorvatské stavby, ostrovy, přístavy, trajekty, ryby, různé druhy mušlí, fíkovníky, pistácie a mořské kraby. Jak Rozárka s úžasem zjistila, že umí spát celou noc. Jak se Amálka naučila užívat si radosti z vody. Jak jsme se vyblbli na šlapadlech a užili si chorvatské zmrzliny. Jak nám prostě bylo dobře, všemu navzdory.

Jsme v poločase

A Malenky - už ne miminka - vyhrávají na celé čáře. Naše srdce, náš čas, naši lásku no a taky naše peníze, co si budeme namlouvat.

Dnes večer je to přesně rok, co jsem se (oteklá, zničená, s pálící žáhou, obřím břichem, neschopná si zavázat tkaničky ani ostříhat nehty na nohou) svalila v porodnici na připravenou postel a těšila se, že zítra ráno UŽ. A co si můj milý muž v klidu sedl vedle ke stolu a místo masírování mých zad vytáhl notebook a obří hromadu papírů a začal řešit žádost o změnu územního plánu, povolení, výjimky, další žádosti a potvrzení, všechno, co bylo potřeba, abychom mohli začít stavět dům.

Je to přesně rok. O třicet kilo lehčí si tu sedím u počítače.  Dvě krásné, zdravé, skoro-roční holčičky mi tu chrupají za zády. A pod balkonem buší (ještě teď, po deváté hodině) buchar zahlazující stopy po výkopech připojujících už stojící nový dům k veřejným rozvodům elektřiny a vody. Symbolicky razantně tak uzavírá ten první rok, zdaleka nejvíc vyčerpávající rok našich životů.

Dívám se zpět a vidím obrovskou hromadu práce, kterou jsme odvedli, a ještě větší hromadu požehnání, které jsme dostali. Jsem zároveň vděčná a pyšná. Vděčná, že je máme, a že ten první rok máme za sebou. Pyšná na ně, jak jsou skvělé, a na nás, že jsme to zvládli. Ne vždycky mi připadalo, že to půjde. Víc než párkrát jsem za ten rok brečela únavou a jednou jsem se složila tak, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Tisíce vyměněných plen, stovky nočních kojících seancí v době, kdy všichni normální lidé spí. A stovky objetí, pohlazení, pus, lechtání, tisíce úsměvů a nefalšovaných pocitů čirého štěstí.

Mám trochu podezření, že jsem lepší máma starších dětí, než novorozenců. Jsem ochotná kojit, přebalovat a ňuchňat i novorozence, ale vyloženě mě baví děti, se kterými už se dá pracovat, povídat, výchovně je ovlivňovat a učit se z jejich pohledu na svět. Taky mi víc vyhovuje dítě, které už si alespoň většinou dojde na záchod a zvládne samo sníst aspoň polovinu jídla, které dostane na talíř. Zkrátka kdyby se děti rodily asi tak dvouleté, šla bych si do fronty stoupnout ještě jednou (nebo v mém případě spíš dvakrát, nebudeme si nic nalhávat). Když jsem si loni přivezla domů ty dva vyhublé králíčky, co se ještě ani nakojit neuměli, připadala mi ta meta nesmírně daleko: dvouleté dítě, mluvící, na záchod chodící, knížky čtoucí, básničky se ochotné učit, připadalo mi to jako něco, čeho se dočkám za tísíc světelných let. A už jsme v půlce, máme první poločas. Nepochybuju o tom, že druhý uběhne ještě rychleji.

A tak si tu sedím a místo práce děkuju. Za každé nové ráno, za každý nový den (a za všechno, co už je za mnou, Tobě, Bože, jen). A zároveň si s Nohavicou říkám - Aby hůř nebylo, to by nám stačilo. Protože to, jak je to teď, je parádní. Hustý, náročný, ale skvělý. Jednu o tom napíšu knížku. Ale napřed se musím vyspat, Hodně, hodně vyspat.

Květen 2014

o

Duben 2015

Bětuščino jazykové okénko

Asi jí zavedu samostatnou rubriku, protože Bětuščina kreativní práce s jazykem prostě nutně musí být zaznamenána pro příští generace.

Po večeři si Bětuška s babičkou dávají plátek sekané, Bětuška si ještě přidává.
Babička: Bětuško, že nám to bodlo?
Bětuška: Bodlo, jako Šípková Růženka!

Tak jsem včera nezabila dítě

A co vy, taky jste měli klidný prodloužený víkend?

Frčíme si to takhle z  polo-výletu domů (místo výpravy na hrad jsme kvůli dešti skončili v obchodě a následně v parku). Řídím já, ač můj muž je neporovnatelně zkušenější řidič, ale snažím se cvičit, když to jde. A cesta k nám domů, 8 km vesnicemi, co se může stát, že?

Vzorně padesátkou projíždím okrajem obce, už se vidím, jak na to za cedulí šlápnu, ať jsme brzo doma a uvaříme kaše, vykoupeme ty naše jesle a máme chvíli klid na práci. Koutkem oka vidím, že na parkovišti, které po pravé ruce míjím, nakládá nějaká rodina s dětmi věci do kufru auta. Nevěnuju jim pozornost, proč taky, svých dětí a svým krámů v kufru mám dost. Tedy, oprava, nevěnuju jim pozornost, dokud z té skupiny doslova nevypadne asi desetiletý kluk na silnici přímo přede mnou.

PŘÍMO PŘEDE MNOU.

Musel tam nějak blbnout na rantlu chodníku, nebo se s někým pošťuchovat. Vidím, že se snaží zvednout, ale nemá šanci, už se na něj ten náš sedmimístný kolos řídí povolenou padesátkou, která ale bude klukovi houby platná, jestli to nafasuje karosérií do hlavy.

Manžel řve, já přestávám dýchat a všechno vidím zvláštně zpomaleně. Strhávám volant do protisměru, kde v tu chvíli taky projíždí auto (doprdele práce!). Jedno škubnutí volantem, abych se vyhnula klukovi (neslyším žádnou ránu, znamená to, že jsem mu vyhla? Bože, prosím, ať to znamená, že jsem se mu vyhla), Druhé škubnutí volantem, abych uhnula před protijedoucím chudákem, který taky netuší, jak k tomu přišel, že se mu do cesty cpe nějaká blbka v Citroenu.

Žádný tříštění skel a mačkání plechů se nekoná, už jsem zpátky ve svém pruhu, zastavuju u krajnice a dýchám. Prostě jen dýchám. V zrcátku vidím, že kluk se v pořádku zvedl, chvíli tam probíhala nějaká vzrušená diskuze, pak si všimli, že jsem zastavila, dívají se k našemu autu v obavách, co bude. Možná mají strach, že vylezu, vezmu železnou tyč a půjdu je povzdělat o pravidlech bezpečného chování na krajnici. Ale nemůžu, za A nemám železnou tyč, za B se mi třesou nohy tak, že bych spíš potřebovala berle. Rozdejchávám to, klidným hlasem vysvětluju holkám, co se stalo, v čem chlapec udělal chybu a co nesmějí nikdy dělat ony.

Jedu domů. Jasný, dobrý, nic se nestalo. Ale je docela drsný představit si, že ve tři odpoledne vyjedete z domu jako poměrně spokojená máma čtyř dětí, která momentálně řeší hlavně barvu dortu a balení k moři, a v šest se můžete vrátit jako ta, co zabila-zmrzačila-sešrotovala něčí dítě, ať už v tom byla jakkoli nevině. Díky Bohu, že ty centimetry tam tentokrát byly.Nedej Bůh stát se mi někdy, že tam nebudou.

Co všechno se nedá dělat s dvojčaty

Při rozechvělém očekávání narození prvních dvojčat mě do stavů zmatení a lehkého strachu uváděly různá tvrzení o tom. co všechno s dvojčaty nejde dělat, a co všechno je obrovský problém.

Donosit je do termínu. Přirozeně porodit. Kojit. Látkovat. Nosit v šátku. Vařit jim domácí stravu. Stíhat u péče o ně ještě pracovat. Cestovat. Brát je na nákupy. Tedy vše, co jsem v mateřství chtěla aspoň vyzkoušet, když už ne rovnou aplikovat.

To u druhých holek už jsem v tomto ohledu byla dosti klidná, vědouc, že o tom, co všechno budeme dělat, rozhoduju jen já podle svých aktuálních sil, ne žádný škarohlíd v čekárně u doktora nebo anonymní uživatelka internetové diskuze.

Samozřejmě donošení do termínu, způsob porodu a částečně i kojení jsou okolnosti, které lze ovlivnit jen do určité míry a někdy vůbec ne. V tomto ohledu si nepřičítám žádnou zásluhu za donošení všech čtyř dětí, ani si nevyčítám jejich "nepřirozený" příchod na svět, nebo oboje bylo jaksi v rukou Někoho jiného a zkrátka díky Jemu, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Látkování, vaření domácí stravy, kontaktní rodičovství, prodloužení úspěšného kojení za hranici jednoho roku, práce "na mateřské", to je jiná kapitola. To jsou povětšinou záležitosti volby a priorit. Když o ně opravdu stojíte, nějak se to obvykle provést dá. Možná ne dokonale, ale dá.

Znám i maminku, která s dvojčaty aplikuje bezplenkovou metodu. To už je pro mě za hranicí toho, co jsem ochotná dělat, ale jen to ukazuje, že když se chce, nejde sice všechno, ale jde toho opravdu hodně.

A tak tedy u nás doma látkujeme, nosíme, kojíme, vaříme (povětšinou) domácí jídla, pracujeme, cestujeme a vůbec se chováme tak, jako by nám nikdy nikdo neřekl, že to nejde. Nejsme žádní supermani a chce se mi říct - když to zvládáme my, zvládnete to i vy. Jen je potřeba si vybrat priority a jet si po tom, na čem vám opravdu záleží.

Ten, kdo tvrdí, že něco nejde udělat, by neměl zaclánět lidem, kteří už to mezitím dělat začali.

A jestli chcete něco negativního na závěr (protože lidé milují hlavně špatné zprávy), tak v sestavě jeden rodič a dvě nechodící dvojčata nejde:

- chodit na plavání miminek (pokud vám druhé dítě "neodplave" instruktorka)
- cestovat vlakem s kočárem (a i bez kočáru jen velmi těžko)
- a dost riskantní je chodit naslepo k dálkovým autobusům a doufat, že se s kočárem vlezete. Tam je úspěšnost tak půl napůl.

Jinak, nastávající maminky dvojčat, vězte, že zvládnete všechno, co budete opravdu chtít. Ostatně tak, jako tomu obvykle v životě je.

P.S, Vím, vím, vím, že jsou výjimky. Děti, které se kojit odmítají, děti, které se z látkovek oprudí a šátek nesnášejí. Cílem toho příspěvku není uvádět jejich maminky do deprese, ale povzbudit nastávající matky dvojčat, které jsou okolím bombardovány negativními připomínkami a předpověďmi.

A bylo jaro...

...vtrhlo k nám téměř nečekaně, pořád se tvářilo nesměle, předjarně, a najednou ho je všude plno, už tu bydlí, už si nás přivlastnilo a nikdo nám ho neodpáře. Juch!

Loni touhle dobou jsem měla dva týdny do porodu, dvě děti mě kopaly zevnitř, dvě na mě visely zvenku a žaludek pořád ne a ne vzít v úvahu, že těhotenské nevolnosti mají přejít po prvním trimestru. Více a loňských jarních strastech zde

Není tedy divu, že mi srdce neplesalo tolik nad pampeliškami, jako nad představou, že už konečně budu moct zase dýchat. Až porodím. Jestli tedy vůbec porodím!

O to mileji a živelněji si užíváme letos. Malenky nám povyrostly, najednou si lezou, vstávají, zkoumají, mluví a jsou nedílnou součástí naší letošní jarní radosti, ke které ostatně mláďata neodmyslitelně patří. A tak běháme po dvoře a na zahradě bosí (nebo téměř bosí), zkoumáme první lesní kytky, pářící se žáby, pučící stromy, jíme venku, hrajeme si venku, mazlíme se venku a nejraději bychom tam i spaly, jen noci ještě nejsou dostatečně teplé. Je to radost, jeto požehnání, je to jaro, jak má být. Díky Bohu za ně.