pátek 11. dubna 2014

Třiatřicet

Podle lehce nadsazené písně Jarka Nohavici je třiatřicítka věk, kdy "penze je daleko, mládí v čudu" a začínají se ozývat různé tělesné neduhy. Tohoto požehnaného věku jsem ještě nedosáhla, takže nemohu soudit, ale přesto mi text písně rezonuje v hlavě už několik dní. Dnes, když jsem se marně snažila ohnout a zavázat si tkaničku, aniž bych se přitom potupně překotila dopředu, a nenápadně jsem se pokoušela posunout ten obří lavór alespoň kousek na stranu, abych si viděla na chodidla, mi konečně došlo, proč se mi chce řvát "umíraj mi buňky, to jsem dopad, nemůžu pít truňky, kurník šopa".

Třiatřicátý týden.

Je to neuvěřitelné, ale přes nekonečné čtyři měsíce nevolností a další dva měsíce paniky, co jako budeme s těmi všemi dětmi dělat, jsme to nějak doklepali do zlomového třiatřicátého týdne. Zlomový je především v pozitivním slova smyslu. Obě mimina už mají po dvou kilech, zásadní orgány jsou vyvinuté a i když se klidně ještě mohou dopékat tam, kde jsou, nebyl by už předčasný porod takové drama. Věřím tomu zejména proto, jak spokojeně (poprvé za celé těhotenství) se můj gynekolog na pondělní kontrole usmíval a liboval si, že zapisovat do těhotenské průkazky třicátý třetí týden u dvojčat je vždycky příjemné.

Na druhé straně mám pocit, že zatímco ještě minulý týden jsem v celkové pohodě trávila dopoledne s holkama v lesní školce a v pátek dopoledne (i přes trvající laryngitidu a ucpané dutiny) sbalila sebe i obě děti na celý víkend, hodila je (a sto šedesát tašek, odrážedla, helmy, batůžky a jiné propriety) do auta a řídila dvě hodiny do Žďáru nad Sázavou na víkendový sraz s kamarádkami, teď už mi břicho zaclání tak, že některých pohybů (například toho šněrování tkaniček) téměř nejsem schopna. K tomu samozřejmě přetrvávající únava a marná snaha v noci naspat víc než hodinu v kuse.  Jako by tělo dosáhlo nějakého pomyslného fyzického limitu a řeklo: "tak dost, do teď to nějak šlo, ale teď už končíme, paní!"

Je to v podstatě logické, v této fázi už jednočetné matky mívají po porodu, prostě na moc víc než čtyři kila dětí není lidské tělo stavěné.

Čeká nás tedy pár posledních týdnů, které bych nejraději strávila hibernací, prostě zalezlá v posteli, dobře vypolstrovaná, s přiměřeným přísunem jídla a pití. Nic nemuset, nic neřešit, nikam ten bachor netahat, jen si lebedit a pěstovat mrňata.

Někdo ale musí ještě do konce dubna přeložit dva patenty, vystavit asi 10 faktur, vyprat a vyžehlit hromadu oblečení pro mimina, pořídit komodu, ať je to prádlo kam dát, zkompletovat látkovací výbavu, vyřešit postýlky pro mimina, vzpomenout si, kam jsme zaseli kojící polštář pro dvojčata, nechat ušít dva ringslingy, sehnat přebalovací pult, nechat svařit zlomenou konstrukci kočáru, koupit novou přebalovací tašku a sbalit tašku do porodnice. A mám neodbytný pocit, že ten někdo budu (pro nedostatek jiného personálu) já.

Miminům je to fuk, ta si tam lebedí. Jedno se placatí hlavou dolů a podle snímku z UTZ má dost podobné rysy v obličeji jako naše Maruška:


Druhé prozatím zaujalo polohu tak obskurní, že můj doktor ani nevěděl, jak přesně ji do průkazky popsat. Hlavu pod mou levou paží, nohy pod žaludkem a při tom všem ještě otočené obličejem do mého těla, takže teď nešlo ani vyfotit, ani pořádně zkontrolovat - ale asi je mu tam dobře a kdo jsem já, abych mu vykládala, že jsou i lepší a přirozenější polohy, ve kterých mají miminka očekávat příchod na svět.

A tak všichni čekáme na den D a mezitím se snažíme stihnout, co se dá. Miminka přibrat a posílit plíce, tatínek vyřídit hypotéku (která musí být do porodu schválená), já hlavně přežít v co nejlepším fyzickém stavu a taky sem tam něco nachystat. Třiatřicátý týden. Moc času už nemáme!



neděle 6. dubna 2014

Jedna čtecí a jedna dívací

Dvě fotky z tohoto víkendu na Vysočině.
Příběhy o zvířátkách od Beatrix Potter holky milují...v tomto vydání jsou to navíc knížky svým rozměrem jako stvořené do malých ručiček před spaním. Čtení je třeba u dětí podporovat...



Když je ovšem potřeba holky někam odložit tak, aby zaručeně neškodily při urychleném balení věcí a mohli jsme všichni zavčas opustit penzion, pomůže spíš Little Red Tractor nebo jiná typicky dívčí pohádka :)






čtvrtek 3. dubna 2014

Milá starší paní,

která jste se na mě dnes u Kauflandu dívala, jak stojím, za každou ruku držím jedno dítě a metr přede mnou ční moje obrovské břicho - a velmi důrazně a nesouhlasně jste u toho vrtěla hlavou. Pohled vám neustále sjížděl z jedné holčičky na druhou a zpět, pak zase na moje břicho, pak zase nechápavé a nesouhlasné vrtění hlavou. I jste si něco mumlala, ale díky své nedoslýchavosti bývám polohlasem šeptaných invektiv ušetřená - a to jste ani netušila, že si v tom břiše táhnu rovnou další dva poklady, zatím aspoň prakticky uskladněné a nic nevyžadující.

Něco jsem vám chtěla říct. Moc vám děkuju!

Dnes mě poprvé díky vám napadlo, že ty čtyři děti nemusí být konečná. Že bych jich možná chtěla pět. Anebo šest! Kvůli vám a vám podobným. Prostě tak. Aby vám prdla žluč!




neděle 30. března 2014

U doktora

Já: (při vstupu do ordinace šeptem zdravím): "Dobrý den"
Dr: (bez pozdravu): "Tak co vás trápí?"
Já: (šeptám): "Už týden nemůžu mluvit, bolí mě v krku, stupňuje se to, dnes v noci jsem nemohla dýchat, jak jsem měla krk oteklý. Tak jsem se přišla ukázat, jestli už to náhodou není na antibiotika."
Dr: (píše do papírů): Dnes chrapot. "Horečky máte?"
Já: "Ne, jen teploty, tak 37,6".
Dr: (píše do papírů): "36,6, to je v pohodě. Mrknem na to. Krk v pořádku, angína to není, antibiotika ve vašem stavu určitě brát nechcete, to nemyslíte vážně, ne? Navíc je to viróza, na tu se antibiotika nedávají. Vždyť nemáte ani teploty."
Já: "To je dobře, že to není angína, ale já to doma nepoznám, když jsem nemohla dýchat, myslela jsem, že už to třeba na antibiotika bude."
Dr.: "Ale na udušení to není, ne? Tak vidíte. Já vám ty antibiotika opravdu nedám, vždyť jsme těhotná! Kupte si Paralen a berte si Paralen."
Já: "Ale tu už dělám týden."
Dr.: "To nevadí, tak to dělejte dál. Jezte vitaminy C a hodně pijte. Nejdůležitější je hlasový klid a odpočinek na lůžku."
(Ó díky! Do teď jsem každý den běhala půlmaraton a do toho si zpívala operní árie).
Dr.: "Nic jiného vám není?"
Já: "Mám ucpané dutiny, bolí mě hlava."
Dr.: "Na to stačí inhalovat Vincentku. Kašel nemáte?"
Já. "Nemůžu odkašlávat, bolí mě na průduškách."
Dr.: (mávne rukou): "Tak vidíte, ani kašel nemáte". ( K sestře: "Těhotná a chtěla by antibiotika!!!" )


https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhwfJaiSmP8-JuLMUhJxD3GCrNhDzm6VTIHSLqnAHIGH73xwkAHt1GN_JtI6JyVExWrmNEIDpjrgTIAy1GKGvW79hsZDFkwMLzlAc2oVrIYoXBXCr4N6bq7zWmrBWJLx6oZYBXrhAh1tLgt/s400/doctor_cartoon-13174.jpg

úterý 18. března 2014

V lese, jó v lese...

...a trochu taky na louce.

S přihlédnutím ke svému odporu k masovým výchovným institucím jsem původně neměla vůbec v úmyslu holky do nějaké školky posílat, pokud si o to (jednou) neřeknou samy. Díky svému svobodnému povolání a určité míře psychické odolnosti jsem měla v plánu být s nimi doma a piplat si je, dokud by to mě nebo je nepřestalo bavit (nebo dokud na dveře nezabuší škola).

Vzhledem k nastávající zásadní změně rodinných poměrů jsem se ale začala poohlížet po tom, jestli by holky opravdu nemohly někam (aspoň občas) chodit. Pro moje i jejich dobro - až budu hodinu kojit, přebalovat a převlíkat poblinkaný mrňata (a za hodinu znovu, a tak pořád dokola), nebudu se holkám doma moct věnovat ani zdaleka tak, jak bych chtěla.

Volba padla na místní lesní školku neboli klub. Filosofie lesních školek je zcela v souladu s mým přesvědčením, že špatné počasí a snížené hygienické podmínky nejsou překážkou blbnutí pod širým nebem. Nastal můj několikatýdenní stres, jestli máme dostatečně outdoorovou výbavu, kupování batůžků, pohorčiček, pláštěnek a tak dál. (Jako obvykle jsem to moc řešila, dnes jsme byly v porovnání s ostatními dětmi spíš převybavené než cokoli jiného).

Dnes jsme si tedy poprvé zkusily, jestli:

  • se zvládneme ráno vyhrabat, vyčůrat, převlíct a naložit do auta tak, abychom stihly sraz v 8.00 (zvládneme, sice se snídaní v autě, ale šlo to!)
  • se nám bude líbit "paní učitelka", alias teta Gabča, která má celou tu bandu na starosti (líbí se nám všem třem! Je úžasná.)
  • dopolední lesní program zvládnou fyzicky nejen holky, ale i já (tak tak, ale jo, porod se zatím nekonal.)
Teď už zbývá jen zjistit, jestli to tak holky zvládnou i bez mého nebo tatínkova doprovodu. To hodláme testovat až za pár týdnů...trochu z toho mám obavy, ale snad se holky otrkají. S paní na hlídání taky chodí radostně ven na celé odpoledne. Školka v tomto provedení je vlastně dost podobná, jen je tam víc dětí. (Děti jako takové bohužel nejsou pro holky žádné velké lákadlo - v necelých třech letech ještě nikdy žádnou závratnou touhu po kolektivu neprojevily. Suplují si jej navzájem báječně a vypadá to, že nikoho třetího do svého sevřeného vztahu zatím pouštět nechtějí.)

Tak nám držte palce!





neděle 16. března 2014

Na břehu řeky Svratky

Minulou sobotu jsme využili k rodinnému výletu. Sešlo se nám totiž několik vzácných faktorů zároveň - bylo krásně (i když v dnešním větru se na to skoro zdráhám vzpomínat), mě bylo dobře, všichni jsme byli zdraví a navíc jsme dostali pozvání od kamarádů, bychom přijeli shlédnout jejich pasivní domek.

Holkám jsme po zimě konečně vytáhli odrážedla, která dostaly loni v červnu k druhým narozeninám. Letos už na nich jezdí podstatně sebevědoměji (a já mám podstatně větší problém je dohonit, ale to je i změnou těžiště - zkuste vyvinout něco, co alespoň vzdáleně připomíná běh, když máte na břiše zavěšený desetikilový pytel).

Nejprve jsme se tedy byli podívat, jak se bydlí v dřevostavbě, a poté jsme vyrazili do Bítýšky na nenáročnou vycházku podél řeky.


Holky drandily docela zvesela...


..největší atrakce ale byla řeka, tou doma nedisponujeme. Hlavně je na ní skvělé, že se do ní dají beztrestně házet klacky a kameny - v místním lesním rybníčku holkám dovolím jen pár šišek a i tak trpím pocitem, že znečišťujeme hladinu. Do řeky se dalo házet zblízka a beztrestně. Paráda!



                              

Bětuška cestou domů tradičně kolo vzdala. Je spíš sprintér než vytrvalec...to Maruška jezdí pomalu, ale jistě a odrážedlo nemá ve zvyku odkládat, dokud nedosáhne cíle.









neděle 9. března 2014

Třetí trimestr...

Já: Tak dneska začínám třetí trimestr.
Manžel: Třetí třetina? A na kolik se to hraje? (Chvíli přemýšlí)....Prodloužení asi nebude, co? Spíš pak to bude rovnou POWER PLAY!