Třiatřicet

Podle lehce nadsazené písně Jarka Nohavici je třiatřicítka věk, kdy "penze je daleko, mládí v čudu" a začínají se ozývat různé tělesné neduhy. Tohoto požehnaného věku jsem ještě nedosáhla, takže nemohu soudit, ale přesto mi text písně rezonuje v hlavě už několik dní. Dnes, když jsem se marně snažila ohnout a zavázat si tkaničku, aniž bych se přitom potupně překotila dopředu, a nenápadně jsem se pokoušela posunout ten obří lavór alespoň kousek na stranu, abych si viděla na chodidla, mi konečně došlo, proč se mi chce řvát "umíraj mi buňky, to jsem dopad, nemůžu pít truňky, kurník šopa".

Třiatřicátý týden.

Je to neuvěřitelné, ale přes nekonečné čtyři měsíce nevolností a další dva měsíce paniky, co jako budeme s těmi všemi dětmi dělat, jsme to nějak doklepali do zlomového třiatřicátého týdne. Zlomový je především v pozitivním slova smyslu. Obě mimina už mají po dvou kilech, zásadní orgány jsou vyvinuté a i když se klidně ještě mohou dopékat tam, kde jsou, nebyl by už předčasný porod takové drama. Věřím tomu zejména proto, jak spokojeně (poprvé za celé těhotenství) se můj gynekolog na pondělní kontrole usmíval a liboval si, že zapisovat do těhotenské průkazky třicátý třetí týden u dvojčat je vždycky příjemné.

Na druhé straně mám pocit, že zatímco ještě minulý týden jsem v celkové pohodě trávila dopoledne s holkama v lesní školce a v pátek dopoledne (i přes trvající laryngitidu a ucpané dutiny) sbalila sebe i obě děti na celý víkend, hodila je (a sto šedesát tašek, odrážedla, helmy, batůžky a jiné propriety) do auta a řídila dvě hodiny do Žďáru nad Sázavou na víkendový sraz s kamarádkami, teď už mi břicho zaclání tak, že některých pohybů (například toho šněrování tkaniček) téměř nejsem schopna. K tomu samozřejmě přetrvávající únava a marná snaha v noci naspat víc než hodinu v kuse.  Jako by tělo dosáhlo nějakého pomyslného fyzického limitu a řeklo: "tak dost, do teď to nějak šlo, ale teď už končíme, paní!"

Je to v podstatě logické, v této fázi už jednočetné matky mívají po porodu, prostě na moc víc než čtyři kila dětí není lidské tělo stavěné.

Čeká nás tedy pár posledních týdnů, které bych nejraději strávila hibernací, prostě zalezlá v posteli, dobře vypolstrovaná, s přiměřeným přísunem jídla a pití. Nic nemuset, nic neřešit, nikam ten bachor netahat, jen si lebedit a pěstovat mrňata.

Někdo ale musí ještě do konce dubna přeložit dva patenty, vystavit asi 10 faktur, vyprat a vyžehlit hromadu oblečení pro mimina, pořídit komodu, ať je to prádlo kam dát, zkompletovat látkovací výbavu, vyřešit postýlky pro mimina, vzpomenout si, kam jsme zaseli kojící polštář pro dvojčata, nechat ušít dva ringslingy, sehnat přebalovací pult, nechat svařit zlomenou konstrukci kočáru, koupit novou přebalovací tašku a sbalit tašku do porodnice. A mám neodbytný pocit, že ten někdo budu (pro nedostatek jiného personálu) já.

Miminům je to fuk, ta si tam lebedí. Jedno se placatí hlavou dolů a podle snímku z UTZ má dost podobné rysy v obličeji jako naše Maruška:

Druhé prozatím zaujalo polohu tak obskurní, že můj doktor ani nevěděl, jak přesně ji do průkazky popsat. Hlavu pod mou levou paží, nohy pod žaludkem a při tom všem ještě otočené obličejem do mého těla, takže teď nešlo ani vyfotit, ani pořádně zkontrolovat - ale asi je mu tam dobře a kdo jsem já, abych mu vykládala, že jsou i lepší a přirozenější polohy, ve kterých mají miminka očekávat příchod na svět.

A tak všichni čekáme na den D a mezitím se snažíme stihnout, co se dá. Miminka přibrat a posílit plíce, tatínek vyřídit hypotéku (která musí být do porodu schválená), já hlavně přežít v co nejlepším fyzickém stavu a taky sem tam něco nachystat. Třiatřicátý týden. Moc času už nemáme!