Ve středu byly poprvé samy ve školce. Jako tradičně ve všem, čeho jsme se dopředu báli a měli pocit, že to nepůjde (odstavení, odnaučování od dudlíku, přesun do postýlek....) nás dokonale převezly. Šlo to krásně, hladce a v klidu. Ráno mě, třesoucí se matku, váhající, zda ty svoje dva poklady vůbec můžu nechat v lesní školce samotné a nezpůsobit jim tím trauma, doslova poslaly pryč: "Máma autem pojede, papa, pusu". Tak se těšily, že tam budou samy jen s úžasnou tetou Gabčou. Máma jim dala pusu, odjela autem a samozřejmě v autě hormonálně obrečela, že už má děti, které ji nepotřebují a klidně budou celé dopoledne s "cizími" lidmi. (Ještě že si pěstuju druhou várku dětí a budu moct tu nelogickou kombinaci strachu, že se nikdy neosamostatní, a lítosti, když se konečně osamostatní, prožívat celou znovu).
Zároveň se nám podařilo vyřešit i přetrvávající nespokojenost s usínáním - holčičí uspávání začínalo trvat čím dál tím déle a bylo k němu zapotřebí asistenci obou rodičů. Teď usínají lépe (zkrátili jsme jim spaní po obědě), s jedním rodičem a v klidu.
A dnes si Maruška nechala u zubařky vyvrtat jeden z kazů, které jsme našli při preventivní prohlídce. Dopředu prohlásila, že jeden si dnes vyvrtat nechá - a taky ano. U druhého tedy prohlásila, že to už je moc, ale srdečně souhlasila s tím, že ho tedy uděláme příště. Nevíte někdo, kdy přesně se z toho slintajícího batolete plazícího se po břiše po podlaze stala mladá slečna, která chápe časovou souslednost, dokáže věci předvídat, plánovat a realizovat a ještě o nich srozumitelně komunikuje? Neskutečné. Jsem na ně na obě pyšná, jako kdyby to byly jediné odrůstající děti na světě. Však taky jsou - pro mě. Jediné a dokonalé.
Žádné komentáře:
Okomentovat