Odpočinkový den

Plán na úterý: Odpočinkový den. Na 8 zavezu holky do školky, ve 12 je vyzvednu, dám jim oběd, půjdeme spát a po spaní si pro ně přijde paní na hlídání, se kterou budou až do 6, kdy se vrací z práce muž.

Budu moct většinu dne ležet a řešit tak otoky nohou, které se v posledních dnech přesouvají z kategorie "masivní" do kategorie "lidsky stěží uvěřitelné".

Realita: 
Pondělí večer: Uvědomuju si, že budu vlastně muset ještě na kontrolu do porodnice. Nevadí, to za hodinu zmáknu a pak volně navážu na ležingový plán.
Úterý:
5:30: Děti zahajují můj odpočinkový den ještě dřívějším vstáváním, než obvykle. Oč dřív vstaly, o to víc protivné jsou celé ráno.
6:00-7:15 Oblékám obě holky, pak je znovu svlékám, protože chtějí čůrat. Chystám svačiny do školky, batůžky, hledám kyblíčky a lopatičky. Připravím snídani, kterou holky nejí. Nabízím druhou alternativu (nevyspané a ještě nenajezené je nemůžu do lesa vypustit). Konečně něco sní. Jinak ale pořád střídavě kvičí a fňukají.
7:15-7:30: Pokouším se holky obout. Jde mi to špatně. Na klín se mi už holky nevejdou, tam mám břicho. Předklonit se k nim nemůžu, to mě břicho převažuje dopředu. Mohla bych si k nim sednout na zem, ale kdo mě pak zvedne? Nakonec to nějak provedu, střídavě vkleče a vsedě na zemi. Zvedám se s pomocí schodů a dobré vůle. Pak se pokouším sama obléct. Dělá mi problém trefit se do nohavic u kalhot, ale vytrvám.
7:30-7:40: Shromažďuju svůj mobil, peněženku, těhotenskou průkazku, propouštěcí zprávu od gynekologa, zprávu z porodnice z minulého týdne, zkumavku s močí, bundu. Vyžaduje to asi 7 cest po schodech nahoru a dolů. Začínám se potit. Oblékám si obří kalhoty, místo trička cirkusový stan. Množství látky spotřebované na můj dnešní outfit by stačilo na každodenní oděv pro průměrnou africkou vesnici. Ještě že nemusím řešit, jaké si vezmu boty, vejdu už se jen do maximálně povolených trekingových sandálů. Pekelnice Ada by nade mnou zaplesala.
7:45 Poutám obě děti do autosedaček. Řeším, proč mají mokré a špinavé kyblíčky. Utírám kyblíčky, lopatičky, nesu do auta batůžky a svou kabelku. Bětuška chce čůrat. Odpoutávám Bětušku, dávám ji čůrat na trávu, u toho mi lupne v břiše. Nadávám si, že příště ji musím dát na nočník. Ona mi nadává, že chtěla čůrat sama. Maruška nadává, kde jsme. Poutám Bětušku zpět do auta.
7:55 Vyjíždíme směr školka.
8:10 Předávám děti, batůžky, kyblíčky a lopatičky tetě Gabče a odjíždím na kontrolu do porodnice. Docela se těším, že si v čekárně v klidu sednu. Bolí mě břicho a záda. Taky se mi dnes nějak špatně chodí. Ještě že mám ten odpočinkový den.

8:20: Na parkovišti u porodnice není místo. Na vedlejším parkovišti taky ne. O dalších 200 m dál je místo, kam by normální řidič zaparkoval. Já ale nejsem normální řidič. Nakonec parkuju mezi paneláky. Zdálky vidím budovu porodnice, tak to ani není tak daleko. Vyrážím kachní chůzí k cíli.
8:45 Se třemi pauzami dorážím do čekárny gynekologické ambulance. Původně bílé tričko typu šapitó je na prsou špinavé od písku, vzadu propocené, na břiše nacházím zbytky Maruščiny snídaně. Pozitivní je, že v čekárně skoro nikdo není. Půjde to rychle.
9:15 Z ambulance vychází milá sestřička a sděluje mi, že napřed musím na porodní sál nechat si natočit monitor.
9:45 Na sále se uvolňuje monitor pro dvojčata. Velmi milá porodní asistentka se pokouší lokalizovat obě děti. Další hodinu trávíme střídavým lovením jednoho nebo druhého dítěte, nakonec získáme cca 15 minut použitelného záznamu. Během hodiny sezení na lůžku mi otekla chodidla tak, že mi nejdou zout erární pantofle. Nakonec je strhávám násilím.
10:55 Stojí to trochu úsilí, ale nakonec se mi podaří dojít zpátky do čekárny gynekologické ambulance, která je našlapaná k prasknutí.
11:30 Vysvětluji sestřičce, že ve 12 musím vyzvednout děti ze školky. Soucitně mi sdělí, že to tedy nestíhám. Přednostně mě vzít nemůže. V čekárně čekají ještě asi 4 maminky (žádná z nich nevypadá, jako by měla dva týdny před porodem dvojčat a rozhodně žádná z nich nemá na tričku cornflaky s mlékem, ale to asi nehraje roli). Mám prý přijít v 1, to mě vezmou "okamžitě bez jakéhokoli čekání".
11:50 Nacházím svoje auto mezi paneláky. Dělá mi problém do něj nastoupit. Bolí mě kyčle, bederní páteř, podbřišek a kostrč. Chvíli sedím s jednou nohou autě a jednou nohou venku. Pak se mi podaří přitáhnout si nehybnou nohu do auta rukama. SMSkou ruším odpolední hlídání holek. Kdo ví, kdy se dostaneme domů, navíc nebudou po obědě (poprvé) spát.

12:05 Vyzvedávám holky ve školce. Jsou veselé a spokojené. Slibuju jim oběd a návštěvu paní doktorky, která jim ukáže miminka. Nadšeně souhlasí. Děsím se, co s nimi udělá to nespaní. Modlím se, aby odpadly až po návštěvě ambulance a Bětuška tam nepředvedla jednu ze svých velkých scén typu "chce se mi spát a je to problém vás všech".
12:20 Další pokus o parkování u nemocnice. Tentokrát se mi podaří zaparkovat asi o 100 m blíž.Pomáhám holkám z auta, beru tašku, za každou ruku jednu holčičku a jako zaoceánský parník (pomalu, kolébavě a s jistě vytyčeným směrem) vyplouvám k nemocnici. Každé větší tvrdnutí břicha, kdy nemůžu jít, využíváme s holkama k okouknutí macešek, mravenců, odpadků na zemi a jiných atrakcí.
12:40 Dorážíme do nemocničního bufetu. Kupuju holkám řízek a džus. Rozložím talíře, nakrájím řízek a rohlík. Maruška okamžitě vylévá džus na zem. Bětušce se chce čůrat. Sbalím talíře, džus, svoje věci a obě holky a jdeme na záchod. Zjišťuju, že mi otoky kotníku už nedovolí ani klečet. Bětuška naštěstí s malou dopomocí vyleze na mísu sama. Marušce se čůrat nechce.
12:55 Vracíme se do bufetu. Rozložím talíře, naliju džus. Maruška ho okamžitě vylévá na zem, kterou po nás mezitím stačili utřít. Zatímco se to pokouším utřít vlhčenými ubrousky, oznámí mi, že se jí chce čůrat. Vzdávám oběd, každé holčičce nacpu do pusy kus řízku, u pokladny koupím dvě lízátka (aby si holky udržely přívětivou hladinu cukru v krvi a nemohly v ordinaci moc mluvit) a jdeme znovu na záchod.
13:10 Dorážíme do čekárny gynekologie. Doufám, že moc nevadí, že jdeme pozdě. Přeci jen nás měli vzít přesně v jednu. Dávám holkám lízátka, stejně už budeme za chvíli v ordinaci, tak ať to tam nemusím rozbalovat.
13:15-13:45 Nic se neděje. Holky lížou lízátka a hlasitě se dožadují toho, abych jim ukázala břicho a prsa.
13:45 Volným krokem přikráčí paní doktorka, v ruce hrnek s kafem. Aha.
13:50 Volají nás do ambulance. Sestřička se pokouší holky zabavit chrastítkem a je očividně překvapená, když to na moc dlouho nezabere. Myslela jsem, že je pohlídá, než mě doktorka prohlédne, ale očividně se bojí s nimi zůstat sama. Jdou tedy se mnou do kabinky i do vedlejší ordinace k doktorce. Následujících dvacet minut se odehrává ve znamení áchání a óchání nad tím, jak jsou holky krásné (moc), hodné (úžasně), jaké mají oči (jedna zelené a druhá modré) a jak je to vzácné, čekat podruhé dvojčata (velmi vzácné. Mám to ale štěstí). Pak doktorka bleskově mrkne na záznam z monitoru, vyšetří mě, všechno v pořádku, papapá holčičky, jé, no vy jste tak krásný, to je úžasný. O otocích, bolestech ani tlaku se nějak nestihneme pobavit. Ultrazvuk se nedělá, průtoky se neměří, váhy se neodhadují. Celkově mám pocit, že jsem absolvovala velmi plodnou a důležitou kontrolu.
14:30 Dorážíme k autu. Holky chtějí ještě na hřiště. Proč ne, nějak se musíme zabavit, než přijede M. z práce.
15:00 Dorážíme na hřiště. Hroutím se na lavičku. Přemýšlím, že bych si na ni lehla, z toho sezení jsem dnes už dost hotová. Pak si uvědomím, že na záda si lehnout nemůžu (dusím se) a na bok už se na průměrnou hřišťovou lavičku nevejdu, břicho by mi viselo dolů a táhlo mě k zemi. 
Něco mě svědí na kotníku. Mám tam přisáté klíště, ještě ráno tam určitě nebylo! Jak jsem mohla v nemocnici chytnout klíště mi opravdu není jasné. Zatímco o tom přemýšlím, rozhodne se Maruška jít sama na záchod. Využívá k tomu samý střed hřiště. Krásně se vyčůrá - a rovnou i vykaká. Přítomné maminky se na mě dívají, jako bych ji k tomu navedla. Pokouším se stoupnout a řešit to, ale nejde to. Nakonec se rozhýbu. Lituju, že s sebou nenosím odpadkové sáčky na psí exkrementy. Hodily by se.
16:30 Jedeme domů. Cestou třikrát zastavuju kvůli tvrdnutí břicha. Pod oteklýma nohama skoro necítím pedály, takže jízda je poněkud neplynulá. Holky usínají v sedačkách. Zastavím před domem, opřu si hlavu o volant a chce se mi nebýt, aspoň chvíli. Ještě jeden takový odpočinkový den a porodím obě děti svépomocí v příkopu u cesty - mám matný pocit, že by to nebylo o moc náročnější než to, co mám dnes za sebou!