Irské požehnání

May all the blessings of our Lord touch your life today.
May He send His little angels to protect you on your way.
Such a miraculous gift, sent from above.
Someone so precious to cherish and love.
May sunshine and moonbeams dance over your head.
As you quietly slumber in your bed.
May good luck be with you wherever you go.
And your blessings outnumber the shamrocks that grow.

Ať se tě dnes dotkne Boží požehnání,
ať pošle anděli, nechť na cestě tě chrání.
Drahocenný dárek nám byl zhůry dán,
poklad, jenž má být opatrován a milován.
Ať ti nad hlavou tančí paprsky měsíce,
ať tě hladí slunce, když spíš ve své postýlce.
Kamkoli půjdeš, ať štěstí tě provází,
ať je tvých požehnání více než nesnází. 

Zlom

Když jsem holky čekala, četla jsem výbornou knihu o dvojčetném mateřství - Double Trouble . Autorka, matka dvojčat, v ní píše, že první tři měsíce s dvojčaty se prostě musí přežít. Pak se to všechno nějak zaběhá, sedne si to, děti jsou venku z nejhoršího - zkrátka po třech měsících prý přijde den, kdy se maminka dvojčat zahledí z okna a řekne si: jé, dneska se vlastně cítím docela normálně.

Ke mě tyhle "normální" dny začaly přicházet poté, co holčičky oslavily dva měsíce. Fyzicky jsem se konečně zotavila z porodu a hlavně složitého těhotenství, holky už se nekojí tři čtvrtě hodiny, ale patnáct minut, už celkem vím, jak na ně a co od nich čekat... Ne že by ty první dva měsíce byly k nepřečkání, ale kromě kojení a přebalování jsem prostě nic jiného nějak nedávala. Holky žily v celopropínacích overalech, oblékat cokoli jiného prostě bylo moc práce navíc. Poslední dny jsou daleko víc v poklidu, ráno hodím holky do kočárku, zajedu si na koupaliště zaplavat, zvládám nejen věšet pleny, ale i olejovat kuchyňskou linku a vyrábět holkám papírové hračky, a místo toho, abych holky šoupla v kočárku na balkon a skácela se do postele s nimi už hezky drandím po vesnici. Taky si je - jen tak pro radost - každý den nastrojím do pěkných oblečků a prostě si je užívám. Mateřství je krásný a děti jsou malé jen chvíli - to si musím připomínat, hlavně když se mi v noci budí co hodina a dožadují se chování, dudlíku, kojení, přebalení a velkoryse přehlíží fakt, že i matky potřebují spát.

Technická k blogu 2

Zaprvé se chci omluvit všem, kteří posílali komentáře - teprve nedávno jsem zjistila, že je musím napřed ručně schválit, než se pod příspěvkem objeví. Doufám, že vás to neodradí, za každý komentář jsem ráda. Tedy - za každý slušný :) Takže klidně komentujte!

Za druhé jsem se dívala na statistiku a mám čtenáře ze Švýcarska, UK, Bulharska i Ruska. Předpokládám, že se jedná o krajany rozeseté různě po světě. Pokud mě čtete ze zahraničí, ozvěte se, ráda se s vámi seznámím. To samozřejmě platí i pokud čtete z ČR, jsem docela zvědavá, kdo všechno sem nahlíží :)

Za třetí, tento blog není a asi nikdy nebude blogem, kde se objeví každý den aspoň jeden příspěvek. Píšu jen když mám o čem a vyjde chvilka. Takže pokud chcete, můžete si nechat zasílat na mail upozornění, že vyšel nový článek. Ikonu najedte vlevo, zadejte svůj email a stiskněte Submit. Asi to na vás bude mluvit anglicky, ale nelekněte se - dole v políčku prostě opište text z obrázku a odešlete, přijde vám email s odkazem, na který musíte kliknout. Tím aktivujete odběr mých příspěvků přes email.

Kdyby byly nějaké potíže, postěžujte si v komentářích. Už je umím najít a schválit, tak máte dobrou šnaci, že vám pomůžu, budu-li vědět jak :)

Domácí máslo

Moc ráda peču a vařím nová jídla, tedy v rámci časových možností, které bývaly dost omezené mým velkým pracovním vytížením a teď jsou zase trochu omezené péčí o dvouměsíční dvojčata. Přesto tu a tam něco zkusím, obzvlášť se mi líbí být schopná doma vyrobit něco, co jsem do té doby jen kupovala. Chleba a rohlíky z domácí pekárny, domácí jogurt - k těm se musím vrátit, líbí se mi to mnohem víc než nákupy v supermarketu. Nedávno jsme tedy vyzkoušeli domácí máslo podle tohoto článku na iDnes:

Domácí máslo za deset minut

Neuvěřitelné, ale šlo to! Použila jsem dvě smetany ke šlehání De Luxe (40 %), začala jsem šlehat v mixéru, s metlami na šlehačku, potom jsem přelila do nádoby ponorného mixéru a pokračovala pomocí sekacího nástavce (třeba na sekání ořechů). Myslím, že by se to v pohodě ušlehalo rovnou s tou sekací nádobou a ušetřila bych nádobí.

Másla z toho byla tipuju tak asi polovina běžně kupované "čtvrtky", takže cca 125 g - levná legrace to tedy není, ale chuť skvělá, opravdu čerstvé máslo, bez pachutí z chladicího boxu v obchodě apod. Nehodlám rodinu zásobovat domácím máslem, ale bude to určitě elegantní doplněk když přijde návštěva a budu servírovat rohlíky z domácí pekárny nebo podobnou dobrotu.

Dva měsíce

Předevčírem to byly dva měsíce, co se poměrně rutinní pátek s kontrolou v těhotenské poradně trochu nečekaně změnil v den, který navždy změnil naše životy. Sedmnáct a osmnáct minut po šesté hodině večer přišly  na svět naše holčičky: nejprve vlasatá Maruška a potom Bětuška, už na sále si hlasitě stěžující na to, jak násilně byla vytržena z tepla a pohodlí mého bříška.

Něuvěřitelné, kolik se toho za dva měsíce může odehrát.

Naučila jsem se kojit, přebalovat, chovat, podávat dudlíky, oblékat a koupat miminka. Taky se budit při prvním zakňourání a nenechat děti rozeřvat se v noci. V polospánku přebalit látkovou plenu a přitom stát mimo dostřel, protože když kaká Maruška, je v ohrožení půl pokoje. Naučila jsem se, že i půl hodina spánku stojí za to a ranní hodinka pití čaje a surfování po internetu je luxus, který si už nemůžu dovolit. Poznám hladový pláč od pláče při bolení bříška a nespletu si jej s pláčem volajícím po pozornosti a pochování. Zhubla jsem o 30 kilo a postupně si vzpomněla, jaké to je být schopná chodit, ohýbat se, jíst a spát.

Znovu jsem se zamilovala do svého muže, protože to,  jak chová holčičky, mazlí se s nimi a užívá si je - to je asi nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděla.

Snad jsem se naučila být aspoň trochu dobrá máma. Moje holčičky jsou ty nejlepší učitelky a každý den mi lépe než kdokoli jiný umožňují trénovat trpělivost, laskavost a vytrvalost, vlastnosti, kterých se mi skutečně v potřebné míře nedostávalo. Občas to trochu zaskřípe, ale fakt se snažím, holčičky moje. To, jaká doopravdy jsem, ostatně poznám brzo - až mě začnete napodobovat. Modlím se a doufám, že to, co uvidím, se mi  bude líbit.

O umění neptat se

Ve vědě často platí, že správně položit otázku je klíčem k řešení problému. Troufám si tvrdit, že v mezilidských vztazích je nezřídka klíčové umět otázku nepoložit.

V osmnácti letech jsem onemocněla Crohnovou nemocí, nevyléčitelným zánětlivým onemocněním postihujícím trávicí soustavu, především střeva, způsobeným špatnou imunitní reakcí na vlastní tkáň. Mezi její příznaky patří průjmy, hlen či krev ve stolici a plynatost. Chorobu takovýchto rozměrů před okolím neutajíte, jednak je na vás vidět, že je vám zle, jednak musíte vysvětlit dlouhodobé absence ve škole, obrovské možství léků, které užíváte, nebo dočasnou indispozici, která vás může postihnout kdekoli. A tady jsem poprvé narazila na trapnou otázku, zda a jak se s více či méně cizími lidmi bavit o svém vylučování. V osmnácti letech by pro mě snad bývalo bylo přijatelnější onemocnět něčím "elegantním", třeba těžkou chudokrevností. Zpočátku mi dělalo potíže i jen vyslovit slovo "střevo". Časem jsem částěčně otupěla, částečně dospěla a částečně si zvykla, přesto ale nejsem typ, který by na potkání s druhými řešil konzistenci a četnost své stolice. Proto narážím často na problém, jak odpovědět na otázku "A co vám/ti vlastně je?". Tu většina lidí totiž nevyhnutelně položí, jakmile přijde řeč na to, že jsem ležela v nemocnici, že užívám léky nebo že nemůžu jíst některé potraviny. Časem jsem zjistila, že nejlepší je své onemocnění neurčitě popsat jako "potíže s imunitou", člověk se tím vyhne vysvětlování, trapnému tichu i dobře míněným, ale většinou dost rozčilujícím radám..

Stejný problém teď zažíváme s Maruškou. Maruška má vrozenou rekto-vaginální píštěl, to znamená, že nemá úplně zacelenou přepážku oddělující konečník a pochvu. Na obligátní otázku "A co jí přesně je?" teď s manželem narážíme několikrát denně, od kolegů v práci, od známých, rodiny. Chápu je, ale nejsem připravená s cizími lidmi probírat pohlavní a trávicí ústrojí své dcery, natož příznaky této vady. Navíc ani netuším, jak bych detaily této vady měla vysvětlovat např. babičce mého muže, elegantní paní, která by mohla jen při vyslovení slova "pochva" omdlít. (Naše venkovská babička, bodrá to žena, to naopak vzala pragmaticky. Prohlásila, že "to prasata mívají běžně". :) )

Stále více proto oceňuju ty, kteří se umí nezeptat. K tomu, abyste nám drželi palce, modlili se za nás nebo nám posílali pozitivní vibrace (podle vlastního přesvědčení a uvážení) totiž žádné podrobnosti vědět nepotřebujete než to, že je nemocná. Přiznejme si, že hlavní pohnutkou při otázce "A co vám/jí vlastně je?" je vaše vlastní zvědavost.  Pochopitelná, běžná, ale někdy dost zraňující. Jen málo lidí umí vyjádřit soucit a podporu bez loudění dalších podrobností. Otevřeně se přiznám, že sama bych k nim také nepatřila, nebýt mé zkušenosti s vlastní diagnozou. Nezeptat se přímo, vyjádřit zájem a nechat druhého, ať sám řekne tolik, kolik je pro něj příjemné a pohodlné říct, to je prostě vysoká škola mezilidských vztahů - a mnozí z nás stěží absolvovali základku.

Poučení z krizového vývoje

Jak vidno z obrázku, pobyt na dětské chirurgii v Brně pro nás byl dost stresující. Pomalu se doma vzpamatovávám a sbírám síly do dalšího boje.Aby z toho vzešlo aspoň něco užitečného, sepíšu si, co jsem se naučila a čeho se chci pro příště držet.

1. Důvěřovat svým instinktům: tak dlouho ze mě lékaři dělali nesvéprávnou matku, která nepozná, kde má dítě konečník a jak vypadá stolice, až jsem jim sama začala věřit, že jsem si ten Maruščin problém asi vymyslela. Paradoxně se mi ulevilo, když na gynekologii tu píštěl našli. Příště se nenechám zviklat, jako její matka musím vědět nejlíp, že se něco děje, a stát si za svým.

2. Nepodepisovat prázdné formuláře, ať mi slíbí co chtějí, ať se klidně naštvou. "Souhlas s celkovou anestézií" jsem dostala domů na podepsání ještě před příjmem. Vyplnila jsem ho a nepodepsala, v ambulanci při příjmu mi ho sestra šoupla s tím, ať ho podepíšu. Když jsem řekla, že budu chtít s anesteziologem mluvit, slíbila mi, že to určitě budu - rozhovor se nakonec nekonal a mě štvalo, že jsem ten souhlas podepsala. Mimo jiné jsem podepsala, že mi byla vysvětlena rizika anestézie a možné následky - bez toho, aby se kdokoli obtěžoval se mnou cokoli probrat. Moje chyba, příště už to neudělám. "Souhlas se zákrokem" jsem při příjmu podepsat odmítla, dokud mi nebude vysvětleno, jaký zákrok malá podstoupí a jak bude probíhat. To mi ale nikdo nevysvětlil za celou dobu pobytu - zpětně je mi jasné, že ani nemohli, když sami netušili, co s tím. A to měla 30 minut pořed operací, nechápu, že ji chtěli operovat bez mého souhlasu. K tomu jsem vůbec neměla svolit, měla jsem už den před tím jasně říct, že malou k té operaci nepustím, pokud si se mnou nepromluví anesteziolog A operatér. Snahou nedělat problémy jsem mohla malou vážně poškodit, kdyby se k té operaci nakonec odhodlali a dělali na ní nějaké hokus pokusy.

3. Přestat si dělat hlavu z toho, abych byla slušná, nedělala problémy a hlavně někoho nenaštvala. Jsem matka a když se za svoje děti nepostavím já, tak kdo? Příště si nebudu dělat hlavu z toho, když mi nějaká nedovzdělaná sestra nakáže nechat miminko samotné v postýlce a ještě ho zamřížovat, když jdu s druhým na vyšetření. Jsem ráda, že jsem ji neposlechla a navzdory jejímu nesouhlasu dala malou do kočárku a odvezla na pohlídání jiné mamince, stálo mě to ale zbytečně moc přemáhání neposlechnout a udělat si to po svém. Musím si uvědomit, že je mi 30, jsem matka dvou dětí a ne nesvéprávný pacient. Když se mi příště nebude líbit, co po mě sestra chce, nechám si zavolat staniční nebo rovnou ošetřujícího lékaře.