Ježíšci

Minulou neděli jsme v kostele před kázáním četla příběh o Marii a Alžbětě (náš nový kazatel má smysl pro humor - nebo pro symboliku, ještě si nejsem jistá). Příběh dvou sestřenic, které obě počaly dítě nanejvýš podivuhodným způsobem. Marie zásahem shůry, Alžběta po dlouhých letech neplodnosti v době, kdy už těhotenství biologicky nepřicházelo v úvahu. Díky Bohu jsem tenhle příběh mohla přijít na kazatelnu přečíst s naší Maruškou sladce spící na břiše v Manduce (Alžbětu hlídal tatínek vzadu) a vizuálně tak Vánoční zázrak poněkud dokreslit.

Předloni mi o Vánocích moc veselo nebylo: po dvou potratech jsem v sobě slavnostní náladu dolovala jen těžko. Loňské Vánoce jsem proležela v nemocnici a modlila se, aby se to "podezření na potrat" napsané v mé kartě ukázalo lichým. Hladila jsem si břicho s dvojitou dvoucentimetrovou nadějí na zázrak a doufala jsem, že si ji budu moct v létě pochovat. Pesimistické řeči doktorů jsem zaháněla z domu přineseným cukrovím a k Vánočnímu zázraku jsem se upínala ze všech sil.

A letos ho tu máme, Vánoční zázrak ve dvojím provedení. Pidi holčičky, které si samozřejmě přisvojily naši lásku, energii, životní prostor i spánek. Navzdory únavě tu tak poletuju, peču cukroví, zpívám koledy a jsem do Vánoc ponořená jako do soukromé oslavy nekonečné milosti, která se nás dotkla. Tenkrát v Betlémě, když se věčnost protnula s přítomností, i u nás doma, kde nám naši Ježíšci každý den připomínají, že zázraky jsou nedílnou součástí života.