Koncept smutného kontinua

Mezi maminkami (a agilními tatínky) už několik let letí kniha Koncept kontinua. Autorka v ní sugestivním způsobem líčí, jak je dítě vyvrženo z tepla a bezpečí mámina lůna do zlého, studeného, tvrdého okolního světa a jaké to v něm způsobuje strašlivé pocity, které je mohou poznamenat na celý život. Jako recept pak navrhuje mimo jiné  následovat příkladu přírodních národů a dítě nepřetržitě nosit a kontaktem s matčiným tělem mu tak usnadnit adaptaci.
Což o to, základní myšlenka, byť podaná až zbytečně sugestivně, není od věci. Pro dítě je adaptace na tento svět skutečně náročná a zejména v prvních třech měsících si zaslouží, aby mu byly podmínky prostředí co nejvíce upraveny tak, aby se podobaly zkušenosti před porodem (například ležení na tvrdé rovné matraci je myslím zbytečné, nošení v klubíčku či v "kolébce" v šátku dítěti zase krásně připomíná dělohu a má - alespoň většinou - až neuvěřitelně uklidňující účinky). Jak praktikovat obecná doporučení knihy - např. celodenní nošení - na dvojčata mi není úplně jasné, ale hlavně je stejně nepovažuji za nutné. Mám-li v postýlce spokojené dítě, které si tam brouká a rozhlíží se okolo, nebudu se k němu vrhat se šátkem, aby snad - nedej Bože - netrpělo strašlivými podmínkami tohoto světa. Naopak plačící dítě, které se neuklidní ani po přebalení, nakrmení a pochování se snažím uvázat do šátku, protože je to (tedy v příapadě naší Alžbětky určitě) naprosto spolehlivě uklidní.Některé maminky knihu ale opravdu berou doslova a mají problém dítě pustit z náruče („Dneska jsem s ní šla i kakat“),

Určitě jsou horší rodičovské „úchylky“ a správným nošením se, myslím, nic nezkazí - tedy pokud má dítě příležitost se přeci jen občas pohybově rozvíjet na dece a zkoumat okolí, které ze šátku vidí jen velmi zprostředkovaně. Zaujalo mě ale, kolik z těchto zarputilých maminek „nosiček“, které se bojí dítě položit, aby ho nedej Bože na celý život nepoznamenaly, v klidu a bohorově přehlíží jiné nepopiratelné skutečnosti: že totiž dítě, jak roste, spolehlivě imituje své rodiče a přijímá od nich vzory, a to snad především právě vzory partnerského života. S těmi pak vykročí do světa a někdy se nestačí divit. Starostlivé maminky tak sice děťátko nosí a hýčkají, aby ani nezaplakalo, na budování vztahu s manželem už ale jaksi nezbývá čas ani chuť a atmosféra doma houstne, což dítě velmi brzy vycítí. Připadalo by mi rozumné věnovat minimálně stejně tolik energie také rozvoji vlastní osobnosti, trpělivost a tolerance a přeneseně také partnerského vztahu, protože poskytnout dítěti správný vzor v téhle oblasti mi připadá pro další život podstatně důležitější než to nejúžasnější nošení a za-všech-okolností správné a téměř nepřetržité držení v náruči.

Je mi jasné, že to, jak před dětmi mluvím se svým mužem, od nich velmi záhy uslyším zpět. Moc ráda bych, aby se od nás naše holčičky naučily laskavým, milujícím slovům, klidnému přijetí a lásce a aby takový vztah jednou byly schopné samy budovat. Jak to uvidí u nás, tak v tom totiž budou jednou pokračovat samy. Nerada bych, aby ve smutném řetězci předávaly dál neschopnost vyjádřit city, nepřijetí, ironii, rádoby vtipné zesměšňování jeden druhého či citový chlad. Bylo by to smutné kontinuum, které kolem sebe vidím až příliš často.