Pro některé matky není nošení dítěte pouze praktickým způsobem, jak se vyhnout tahání kočárku do prostředků hromadné dopravy či kodrcání po nerovných cestách. Nošení se stává životním stylem a volné chvíle se vyplňují brouzdáním po síti a sháněním nových a nových šátků za bratru nekřesťanský peníz, diskutováním nových "limitek", nošením šátků, které se již okoukaly, na poštu a posíláním dalším podobně postiženým "nosnicím".Vrcholem štěstí je pak obdržet z ciziny balíček s šátkem u nás nevídaným.
Proti gustu... Určitě je to koníček neškodný a správné nošení je pro dítě fajn. Nosicí mánie se neúčastním, jednak mi není blízké hromadit věci "jen tak" (mám i trapně málo kabelek a bot, šátek mi zatím stačí jeden, další přibyde časem z ryze praktických důvodů - a to ten první zase pošlu dál), jednak s dvojčaty to přeci jen nejde tak snadno. Pokus umístit do šátku obě holčičky podle návodu na Youtube dopadl tristně, takže nosím po jednom - a tedy především tehdy, mám-li u sebe někoho, kdo nosí druhou dceru. Kromě šátku mám i Manducu, praktické nosítko, kterým zaryté šátkařky mírně opovrhují, ale které je pro tatínky, příbuzné a vlastně kohokoli, kdo neváže děti do šátku pětkrát denně, jednodušším způsobem jak dosáhnout téhož: blízkého kontaktu s dítětem, klidu a jednoduchého přemisťování.
První "hromadné" nošení jsme podnikly se sestrou když bylo holkám asi 6 týdnů: vyrazily jsme na houby ve složení: sestra s Maruškou uvázanou v šátku v "kolébce" (umí vázat líp než já), já s Bětuškou v Manduce - už celkem držela hlavičku, takže pro ni byla Manduca lepší než pro Marušku, které by se tam hlava klátila. Všeobecná spokojenost, holčičky spaly jako zařezané, jen mě přeci jen po hodině začala bolet jizva po císaři, navíc každé ohýbání pro hřiby Bětuška nespokojeně komentovala, takže jsem pak už jen plnila roli hledač-hlásič, zatímco sestra se šátkem převzala roli hledač-sběrač. Jediný, koho toto nosicí schéma nenadchlo, tak byla naše Anička, která už holt musela capat po svých, protože na ni nevybyl nositel.
Druhé úspěšné nošení jsme podnikli s M. tento víkend v Jeseníkách: na Praděd jsme ještě holky vytlačili v kočárku, ale na nedělní vycházce z Červenohorského sedla už se obě holčičky pěkně nesly v Manducách. Opět panovala všeobecná spokojenost, Maruška to celé prospala, Bětuška chvíli koukala a pak to taky zabořila. Cca pětikilové holčičky jsme nesli asi 6 km, poslední kilometr už nás oba bolela záda, přeci jen nošení břemene na břiše je nezvyk. Jinak ale paráda, jednou z nesporných výhod je, že v Manduce jsou takhle malé děti dost maskované, takže jsme se narozdíl od soboty vyhnuli hlasitým komentářům "jé, dvojčata", přítulným osobám, které by si chtěli holky pohladit a přidrzlým cyklistům, kteří se s nimi chtěli fotit. A krom toho nám Manducy moc sluší :)
Žádné komentáře:
Okomentovat