Jak se rodí princezny

Tak už máme holčičky doma - a tady je stručné vyprávění, jak to všechno bylo :)

Několik týdnů před porodem jsem začala otékat, ale vzhledem k tomu, že tlak byl v pořádku a bílkovinu v moči jsem neměla (tři zásadní ukazatele preeklampsie, která je velmi nebezpečnou komplikací pro matku i dítě), nevěnovala jsem otokům žádnou větší pozornost (ani v Bohunicích, kde jsem týden ležela pro nedostatečnost čípku, se nad mými extrémními otoky nepozastavili). Pravda je, že jsem díky nim přibrala za 2 týdny 8 kilo, nemohla jsem moc chodit a začala mi praskat kůže na nohách, která už se nezvládala tak rozpínat. Brala jsem to ale tak, že to k těhotenství patří a musíme vydržet.

V pátek 24.6. jsem byla objednaná na kontrolu v poradně. S M. jsme se ráno, než mě tam vezl, rozhodli "cvičně" dobalit tašku do porodnice a vzít ji s sebou - byla jsem 36+6, podle doktorky se holčičky už klidně mohly narodit a mě už bylo tak blbě, že jsem měla podezření, že si mě tam stejně nechají. V poradně už byl tlak hraniční a bílkovina v moči od minulého týdne vzrostla trojnásobně, takže mě okamžitě hospitalizovali s tím, že v pondělí se bude rodit. Holčičky byly do poslední chvíle hlavičkami dolů, takže se očekávalo, že budu rodit přirozeně. Na to jsem se moc fyzicky necítila a nakonec si domluvila císaře. O pár hodin později se na UTZ ukázalo, že Bětuška se stejně ještě otočila napříč, takže by to byl císař tak jako tak.

Z hospitalizace jsem měla celkem radost, říkala jsem si, že přes víkend si ještě odpočinu, dodělám nějaké překlady a rozloučím se s bříškem a budu se těšit, že v pondělí už si holčičky pohladím. M. jsem poslala do Brna do práce a začala se zabydlovat na pokoji, kde ležela i moje kamarádka také čekající dvojčata. Obeslala jsem nejbližší přátele a rodinu SMSkami, že v pondělí se jde na věc. Kvůli otokům mě ještě poslali na internu, kde doporučili porod co nejdříve, protože se jim ty otoky zdály extrémní. Operatér se proto rozhodl, že se císař udělá hned v sobotu ráno (další SMS upřesňující, že rodit se bude už zítra). Pak se přišla podívat lékařka z ARA kvůli anestézii a prohlásila, že operovat se musí hned - otékala jsem po celém těle tak, že druhý den už by se nemuselo podařit mi napíchnout žádnou žílu. Takže poslední SMS rodičům a telefonát M., ať se honem vrátí z práce - bez něj jsem rodit nechtěla ani za nic.Naštěstí to stihl, protože operaci naplánovali na šestou - při příjmu jsem dostala najíst, tak přeci jen nechtěli operovat úplně hned.

Zákrok probíhal podle očekávání - monitor, převoz na sál, do žíly hned kapačka. Anestezioložky - byly tam pro jistotu dvě - se mnou neustále mluvily, chválily mě, ptaly se na miminka - myslely to dobře, ale raději bych, aby mě nechaly na pokoji a mohli jsme prohodit aspoň pár slov v klidu s M. Rozhodli jsme se pro v tzv. svodnou anestézii - do páteře mi píchli injekci, která mě umrtvila od pasu dolů. Narozdíl od epidurální anestézie ale neumrtví nic od pupíku nahoru, proto mi do jediné žíly, kterou se jim podařilo najít, pouštěli něco proti nevolnosti - při vyndávání dětí se hodně tlačí na žaludek a to už bych cítila. Po třech minutách od začátku operace byla venku Maruška, naše prvorozená. Když jsem ji slyšela křičet, začly mi téct slzy. Hned ji odnesli zvážit a zkontrolovat, M. běžel za nimi a začalo vyndávání Bětušky, která byla usídlená hodně nahoře. Za minutu byla venku i ona a opět jsem ji ani neviděla, hned ji nesli pryč, ale nahlas mě ujistili, že obě jsou krásné a v pořádku. Pak začalo čištění dělohy, které bylo dost nepříjemné, mezitím mi přinesli ukázat obě holky - vypadaly jako všechna novorozeňata, obě ještě celé bílé, mě už navíc bylo dost blbě, takže se mě okamžité mateřské city na celý život bezprostředně nezmocnily, jen jsem byla šťastná, že jsou v pořádku. Maruška vážila 2 700 g, Bětuška 2 480 g. M. mi otíral obličej mokrou žínkou, což trochu pomáhalo proti nevolnosti. Při dokončování operace jsem měla pocit, že si operatér není jistý tím, co dělá - neustále nahlas předříkával "a teď se podíváme na slepé střevo", "teď budeme šít zde" a "nesmíme zapomenout zkontrolovat reakci dělohy". M. mi později vysvětlil, že operaci byl přítomen medik, takže výklad byl pro něho. Celkem se mi ulevilo :)

Po zákroku mě převezli na pokoj, ještě jsme si dali pusu s M., teta (staniční sestra, takže jsem měla protekci) udělila poslední pokyny službu konajícím sestrám, jak o mě mají pečovat, a zůstala jsem sama. To pro mě skutečný porod v podstatě začínal - nutně jsem potřebovala dvě transfuze, protože můj krevní obraz už před operací byl mizerný - 8 měsíců zvracení a velmi výběrové stravy se na mě podepsalo. Protože ale kvůli otokům byla jediná použitelná žíla hodně zúžená, mohla mi do ní kapat buď krev, nebo analgetika - takže těch pár hodin, než dokapala krev, bylo dost nepříjemných. Potom už mi dali analgetika a bylo to dobré. V noci jsem nemohla spát, pořád jsem myslela na holčičky a byla jsem  moc šťastná, že jsou v pořádku venku a všechny jsme to zvládly. Od tatínka jsem dostala na dobrou noc krásnou SMSku, že nás má všechny moc rád a je na nás strašně pyšnej. V noci mi občas nosili Bětušku, která se krásně přisávala k prsu - zdála se mi neskutečně malinkatá, ale hrozně živá. Maruška, i když byla větší, měla horší poporodní adaptaci a musela do inkubátoru. Poprvé mi ji přinesli až druhý den večer.Měla tmavé vlásky, byla větší, ale mnohem klidnější než její sestřička. Sála hrozně opatrně, jako by mi nechtěla ublížit, a celkově mi připadala hrozně zamyšlená. Kdykoli to šlo, nechávala jsem si holčičky u sebe, i když jsem je ještě nemohla krmit (ještě jsem ani nemohla vstát), jen jsem si je položila k sobě do postele a hladila si je. Krásný, úžasný pocit.

Zotavování pro mě bylo komplikovanější, potřebovala jsem další dvě transfuze, po kterých pořád zůstal krevní obraz dost pod průměrem. Navíc mi otoky neustupovaly, takže jsem absolvovala vyšetření na interně, UTZ srdíčka a žil a neuvěřitelné množství odběrů krve. Mezitím už jsem ale chodila holky po třech hodinách kojit, před každým kojením do sprchy, aby se nahřála prsa, po kojení zvážit, dokrnit stříkačkou, na pokoji odsát mléko a odnést sestřičkám - mezitím ty infuze a vyštření, neustálé záznamy kolik která vypila, kolik jsem dokrmila, jestli kakaly a čůraly, plus jsem si sama musela psát kolik vypiju a kolik jsem vyčůrala - prostě toho bylo hodně. Obě holčičky navíc dostaly těžkou žloutenku, takže chodily každé dvě hodiny a na celou noc pod světýlko a vůbec se nechtěly budit na krmení - často jsem je měla u prsu dvacet minut a nevypily nic. Naštěstí jsem aspoň mohla být na nadstandardu, takže M. za mnou chodil každý den po práci. Společně jsem se z holčiček radovali, k úžasu sestřiček je přebaloval, koupali jsme je, vždycky se spolu navečeřeli a on ještě spěchal domů, aby to tam pro nás připravil. Byl prostě úžasný a já jsem si znova s vděčností uvědomila, jak velký dar holčičky dostaly už do kolébky - skvělého táku, který se o ně stará, zajímá, miluje je a navíc je to ten nejlepší vzor.

Každým dnem mě břicho bolelo míň, otoky alespoň částečně ustoupily, takže jsem mohla chodit, holčičky napřed mohly být bez světýlka přes den a nakonec i v noci, tak jsem je měla u sebe, udělalo se mi mlíko a ony jedly čím dál víc, takže už bylo i míň dokrmování. Po šesti dnech mohly jít holčičky domů, ale mě ještě nechtěly propustit kvůli vyššímu tlaku a špatnému krevnímu obrazu. Nakonec jsem doktora uprosila, odpřísáhla brzkou návštěvu praktika a absolování dalších vyšetření, a v sobotu jsme mohly všechny tři domů.

Na ten okamžik jsme se oba nesmírně těšili. M. přijel,. odnosil moje věci do auta, já svlékla holčičky z nemocničních hadříků a oblékla jim, co jsme jim doma pečlivě připravili. M. je naložil do autosedaček a pak jsme nad nimi stáli, fotili je, objímali se a byli jsme neskutečně šťastní, že už jedeme domů, kde od nynějška budeme čtyři - po tolika letech nadějí a bolestí nádherný sen splněný víc, než jsme si kdy troufli doufat.