První lekce, kterou získá téměř každá maminka dvojčat, je, že každé dítě je svébytná osobnost a to, že spolu devět měsíců sdílely čím dál stísněnější prostor dělohy, přijímaly stejné živiny, vnímaly stejné emoce maminky a prošly stejnou zkušenostní porodu neznamená, že jsou to dvě kopie jedné osobnosti.
Snad aby nám to bylo jasné už od začátku, nadělil nám Bůh jednu blondýnku a jednu tmavovlásku. Ačkoli jsou si z profilu podobné, jinak snad nevypadají ani jako sestry, natož dvojčata. Už od porodu se projevují úplně jinak a zcela v souladu se svými odlišnými osobnostmi. Bětuška, naše druhorozená holčička, která se narodila s menší porodní váhou, byla živel už v děloze (přetočila se ještě v den porodu). Hned při prvním přiložení sála z prsu jako divá a když byla položená na vyhřívaném lůžku nebo pod světlem kvůli žloutence, řvala, jako by ji na nože braly. Maruška byla už v břiše klidná, sotva jsem o ní věděla. Ačkoli větší než Bětka, musela po porodu do inkubátoru, protože se hůř adaptovala. Při přiložení sála hodně opatrně, jestli vůbec, a jinak spala. To jí zůstalo doteď - vysaje si trochu mlíka a usne, za tři hodiny je zase vzhůru. Zato Bětuška vytáhne klidně stovku, chvilku se nechá chovat a pak by spala klidně půl dne. Ovšem běda když se vzbudí a nemá před sebou do pěti vteřin prso: to je schopná řvát tak, že už věřím, že brečící dítě se může hlasitostí přiblížit startujícímu letadlu. Když se vzbudí hlady její sestra, začne potichu vrnět, pokud se čtvrt hodiny nic neděje, začne vrnět hlasitěji a teprve když se jí ani pak nedostane pozornosti, začne opravdu plakat.
Udělují nám ty naše dcery zdravou výchovnou lekci: narozdíl od všech maminek "Marušek" vím, že mírná povaha mé dcery není zásluhou mé klidné povahy ani toho správného rodičovského přístupu. Narozdíl od maminek "Bětušek" nemám výčitky, že nezvládám učebnicovou péči o novorozence, protože ten můj se chce pořád chovat, zatímco děti mých kamarádek spí krásně v postýlkách. A hlavně nemám iluze o tom, že bych měla univerzální recept na jakékoli problémy: protože co platí na jednu z mých dcer, na to mi druhá kašle. Je to skvělé dobrodružství a neustálé hledání a objevování, přičemž hlavní lekcí, kterou si odnášíme, je pokora a vděčnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat