Dobře vychovaný pětileťák...

...večer přijde domů a zjistí, že tatínek, maminka a dva ze tří mladších sourozenců jsou nemocní a v horečnatém stavu spolu apaticky polehávají  na gauči v obýváku.
Zajímá se, komu může dát jaký prášek, komu přinést peřinu, intuitivně vyhmátne, který prcek jeho péči potřebuje nejvíc, a nabídne, že si ho v noci vezme do postele.
Pomůže nachystat večeři, přinese ji na stůl, nemocnému sourozenci přinese ke stolu deku.
Bez řečí se převleče do pyžama vyčistí si zuby a pomůže najít pyžama i pro nemocné sourozence.

Špatně vychovaný pětileťák večer přijde domů a zjistí, že tatínek, maminka a dva ze tří mladších sourozenců jsou nemocní a v horečnatém stavu spolu leží na gauči v obýváku.
Začne po dotyčném gauči skákat, nemocnému sourozenci skočí na hlavu a osmiměsíční batole shodí na zem. V obyváku udělá nepořádek, večeři nesní, talíř po sobě odmítne odnést zpět do kuchyně. Vyžádá si pití a bonbón a když matka ve stavu blízkém omdlení odmítne vstát z gauče, aby mu vše přinesla, s hlasitým "ach jóóó" protočí oči v sloup. Rovněž vyžaduje pustit po večeři televizi. Když mu to není dovoleno, udělá scénu. Další dvě scény udělá při převlékání do pyžama a u čištění zubů. Na závěr se v posteli zhroutí, protože "se mu celý večer nikdo nevěnoval".

Rodiče dobře vychovaného pětileťáka se mohou plácat po rameni (jen něžně, vzhledem k probíhající horečce) s vědomím, že TO dělají dobře.
Rodiče špatně vychovaného pětileťáka bude kromě kašle v noci budit ze sna i otázka, KDE udělali chybu a proč se to dítě nemůže chovat aspoň trochu normálně.

Rodiče dvou pětiletých dětí, z nichž jedno patří ke vzorku A a druhé ke vzorku B, odcházejí do postele klidní jako želvy, protože vědí, že za to v podstatě nemůžou.

 Děti se prostě rodí s určitým potenciálem, se kterým můžete (ba přímo máte povinnost) pracovat, ale o jehož nastavení vůbec nerozhodujete. Je to trošku jako na hodině výtvarky: prostě máte tuhle čtvrtku a tyhle tempery, můžete s nimi malovat, jak chcete, vytvořit sofistikovanou malbu, jednoduchý náčrt nebo naprostou mazanici, ale vždycky to bude tahle čtvrtka a tyto tempery, žádné jiné, nic víc a nic míň.

A tak malujeme, jak nejlépe umíme, Někdy k radosti a jindy pro zlost, ale těším se, že snad na ty obrazy jednou bude radost pohledět.


P.S. Na Bětuščinu obhajobu musím uvést, že pak v noci měla vysokou horečku. Utěšuji se tedy představou, že alespoň část toho večerního šílenství už byla způsobená nastupující chorobou.

Výhody života ve velké rodině

• Můžete si vybrat svého oblíbeného sourozence. Když máte jen jednoho bratra nebo jednu sestru, musíte si s nimi vystačit, nebo máte smůlu. Když máte těch sourozenců víc (třeba čtyři), máte z čeho vybírat! S jedním můžete běhat po zahradě a hrát na indiány, jeden vás naučí malovat princeznám korunky a jinému zase vy ukážete, jak se zavírá lahev s pítkem, aby se voda nevylila po podlaze auta. Když se s jedním poškorpíte, máte ještě další parťáky pro stavení bunkrů nebo otevření obchodu v malinovém keři na konci zahrady.

• Když si chcete hrát na narození Ježíška, máte dost postav na Josefa, Marii i tři krále (větší rodiny obsadí i role oslíka a volka, které jsou u nás vyhrazeny mamince a tatínkovi).

• Jste mistry ve vyjednávání a hledání kompromisu. Možná nebudete plynule číst v pěti letech, protože si nikdo nenajde čas, aby to do vás nahustil, ale všemi sourozeneckými interakcemi otřískáni vylezete do života jako bytost, která umí hledat řešení konfliktu, chápe, že svět se netočí jen kolem ní a ví, jak se omluvit, když něco zvoře. (A jestli je se současným světem v nepořádku, je to proto, že takových lidí máme málo).

• Když vám nechutná oběd, skoro vždycky se najde někdo, kdo to po vás dojí.

• Nikdy si nemusíte dělat starost, zda si budete o prázdninách, na dovolené nebo o víkendu mít s kým hrát. Nemusíte vyhledávat kolektiv - žijete v něm.

• Každý den je jako malý skautský tábor, od ranní fronty na koupelnu, přes hromadnou snídani, po celodenní ruch a shon až po noční řádění v posteli po večerce.

• Tatínek a maminka jsou v klidu. Nikdo vám nevěnuje přehnanou pozornost, nikdo nezkoumá každé vaše zakašlání, nikdo vás netlačí, abyste se bleskurychle odplenkovali nebo cokoli naučili jako první ze všech. Přihlásí-li se jakákoli choroba, je velmi pravděpodobné, že si tátou s mámou budou vědět rady, protože už ji jednou (nebo víckrát) léčili.

• Můžete se oblékat, jak chcete (pokud se oblečete sami).

• Hodní sousedé vám dávají přebytky ze svých zahrádek a mrazáků, okouzlení muži ve věku vašich prarodičů vám v obchodě kupují lízátka a v celé vesnici vás znají všichni. Úplně všichni.

• Nuda neexistuje.

• Jednou na to nebudete sami. Na péči o staré a nemocné rodiče - ani na život bez nich. 

Jedna nektarinka...

...pět deka šunky, dva rohlíky, jeden banán. Zboží pečlivě zabalené do jednotlivých sáčků se krčilo v rohu obřího kauflanďáckého vozíku.

Paní si ho před sebou tlačila poměrně vyrovnaně. Mohlo jít být těsně přes šedesát, možná míň. Připadala jsem si až nepatřičně, když jsem kolem ní funěla se svou náloží kartonu mlík, proložky půlkilových jogurtů, dvou chlebů a tolika balíčků ovoce, že by se najedl průměrně velký pavilon goril. Na vrcholu pyramidy trůnila autosedačka s osmikilovým kojencem. Vícečetné mateřství není pro slabé povahy - ani postavy.

Původně jsem se v hlavě zabývala tím, že by bylo lepší nechávat na nákupy doma i tu Fanynku, aby se mi do vozíku vešel ještě meloun - nebo druhý karton mlík, když jsou v akci. Ta jedna úhledně zabalená nektarinka mě ale z mých úvah vytrhla. Znovu mi připomněla, že to, co mám teď je jen na chvíli. Je to vzácný dar, který pomine, než se otočím.

Přijde čas, kdy už zase nebudu ovoce počítat na kila, ale na kusy.
Kdy budu moct sednout do auta a jet, bez poutání pěti autosedaček, podávání spadnutých dudlíků a rozdávání bonbonů, aby aspoň chvíli, pro pána krále, bylo ticho.
Kdy na procházce nebudu mít frontu zájemců toužících držet mě za ruku.
Kdy ticho v domě nebude vzácným okamžikem nastávajícím mezi uspáním starších holčiček a prvním nočním kojením Františky.

Připomněla mi, že si ty dnešní chvíle musím užívat a nasávat je plnými doušky, abych měla z čeho čerpat, až zase budu kupovat dva rohlíky. A že v těch obřích kartonech mlík nesmím ztratit sama sebe, abych se mohla zase radostně potkat a být sama se sebou šťastná, až budu opět kupovat litr mléka na týden.

Zatím je čas. Čas mazlení, čtení, lechtání, ňuchňání, čas vykloubených loktů a rýmiček, čas svačin v batůžcích a pohádek pod peřinou. Čas být s nimi. Díky Bohu za něj.

Přirozené následky v praxi aneb Zmrzlíci

Září je za polovinou, venku 17 stupňů Celsia, svěží vítr a v opuštěné požární nádrži se koupou děti.

Moje děti.

Respektive, koupe se hlavně Bětuška. Maruška s Rozárkou si jen máčí nohy.

Samozřejmě jsem mohla 15 minut před tím celý nápad jít si ke koupališti "jen namočit nožičky, maminko" hned zatrhnout. Protože vím, že je tam zima, a protože vím, že si nikdy nenamočí jenom nožičky. Jenže - M+B na tom trvaly. Kdybych jim to zakázala, nastal by pláč a skřípění zubů. Takže jsem je varovala, nechala je, ať se oblečou podle svých představ, a vyrazily jsme. Holky v letních šatičkách a s ručníčky. Já s teplým oblečením pro Rozárku, u které ve dvou letech neočekávám rozumné a přiměřené rozhodování o míře oblékání.

U starších holek jsem se rozhodla, že je v tom nechám vykoupat. Obrazně - i doslova.

Výsledek? Mohutné drkotání zuby při oblékání šatiček, úprk domů a po cestě: „Já už se NIKDY nepůjdu koupat v takové zimě, maminko!!“ Žebrání, jestli by jim Rozárka nemohla půjčit bundu. Nemohla. A „Teď už vím, že když člověk z té vody vyleze, tak je fakt strašná zima!"

Experiment tedy považuju za úspěšný. Starší holky dostaly možnost o sobě rozhodovat (což dětem často hodně chybí) a nést následky svého rozhodnutí. Zvýšily si kompetence v oblasti přiměřeného oblékání a ve volbě aktivit vhodných vzhledem k aktuálnímu počasí. Pěkně se proběhly (hlavně cestou domů) a doma jsme následující hodinu strávily zachumlané v peřinách s knížkou.

Jako bonus - nebyla scéna, že jsem zlá, protože je nenechám jít si "jenom namočit nožičky, ale fááákt, chápeš to, mami???"

Win-win.

Zásadní informace pro úzkostlivé rodiče: z koupaliště to máme domů 80 metrů a holky jsou zdravé jako řípy. Mít děti zvyklé na přetopený byt, které soplí a kašlou od října do května, využila bych svého práva veta a koupací aktivitu zatrhla jako přečin proti zdraví a lidskosti. 

„Nezlobte se, že vás ruším...“

„...ale to jsou všechno vaše děti?“

„Ano, to jsou všechny naše“, odpovídám s trochu křečovitým úsměvem a zrychluji krok.

Ne prosím, teď ne. Nezačínejte mi zase říkat "ježišikriste, to bych nedala", "no to vás obdivuju" a "vy máte ale odvahu" s tím opatrným zkoumavým pohledem snažícím se odhadnout, jestli jsem tradiční katolička, nevzdělaná cuchta nebo na hlavu padlá, že jsem si nechala uplést tolik dětí.

Ne dneska, ne teď, když máme za sebou dvě hodiny jízdy rozpařeným autem s ječícími dětmi. Ne dneska, když jsem nevyspaná až bych brečela, ale spát nemůžu (a brečet taky ne), protože nás čekají další dvě hodiny cesty.

Ne dneska, když mě bolí záda, hlava a oči, dneska potřebuju ze zdravotních důvodů omluvenku ze společenských konverzací s neznámými lidmi řešícími velikost, věkové a genderové složení naší rodiny.

Dejte mi, prosím vás, všichni pokoj.

Paní se ale nenechá mou chladnou reakcí odradit.

„No to je nádhera!!! To je požehnání! To máte za všechny miliony, že? Dneska lidé pořád jen řeší peníze, a vy přijmete do života tolik radosti!. Takové krásné dětí. Taková radost!“

Teprve teď se zastavuju a trochu překvapeně se otáčím. Paní v důchodovém věku vede kolo a rovnává s námi krok.

„A jak s nimi krásně mluvíte. Je vidět, že se jim hodně věnujete. Já jsem bývalý pedagog a takové věci poznám. To je radost, potkat takové lidi, jako vy! Musíte mít spoustu práce, ale budou vám v životě dělat pořád radost, uvidíte!“ Ještě se za námi chvíli s úsměvem dívá a pak zatáčí jinak.

Najednou mě záda už tolik nebolí. A vedro už není tak k zbláznění. A vyhlídka na zbytek cesty už ve mě nevzbuzuje hrůzu.

Nic o té paní nevím. Jen, že jsme se potkaly ve Vysokém Mýtě, že byla kouzelná a že pro mě její slova nemohla přijít v lepší čas.

Malý zázrak všedního života.

Převratný den

Jako každý rok mám rozepsaných několik příspěvků o našich prázdninových aktivitách.
Jak jsme se ztratili v Praze.
Jak jsme měli tábor a část rodiny místo něj zůstala v nemocnici (a jak jsme se i přesto měli krásně).
Jak jsme Vysokém Mýtě potkali kouzelnou babičku.
Jak jsme si zamilovali Železný Brod.

Jenže nestíhám. Je to trapné, ale znamená to, že nežiju jen u počítače, což je vlastně dobrá zpráva.

A zatímco já nestíhám, život se řídí dál a děti se vyvíjejí rychlostí blesku.
Chvíli nedáváte pozor a už se dějí věci.

Jako třeba dnes.

Bětuška se naučila jezdit na kole.
Amálka poprvé (a hned několikrát) použila nočník k tomu, k čemu je určený.
A Fanynka si poprvé sedla.

Přiložila bych vám video Bětuščiny jízdy, ale uznávám, že sledovat, jak pětileté dítě tři minuty jezdí na kole, není žádné terno.

Tak aspoň Fanynka sedící, bdící. Naše první dítě, které se vyvíjí přesně podle tabulek. Napopáté dobrý, ne?

Tak možná přeci jen školka!

Je to už rok, co Marjánka s Bětuškou chodí do lesní třídy ve státní mateřské školce.
Ani nevím, co k tomu napsat - je to trošku jako když si vysníte něco, co ve skutečnosti nikde neexistuje - a ono se to opravdu stane. Hned v sousední vsi nám loni v září otevřeli lesní třídu při místní mateřské školce.  Úžasné paní učitelky, malý počet dětí, krásná maringotka v lese, dopolední program v lese, návrat na oběd do budovy školky a případný odpolední pobyt (který holky milují) tam.

Bonus? Skvělý přírodní areál hned vedle školky, takže ani když nejsou zrovna v lese, netrčí za pěkného počasí uvnitř.

Dvojitý bonus? Prima učitelka i v té "indoor" části.

Je to ještě málo? Prostě - školka, kde jsou holky opravdu rády, a kam je vozím s téměř tichým pocitem závisti, protože bych tam šla hned taky.

Jediná věc, která mě zklamala, že na příští školní rok nepřijaly Amálku s Rozárkou. Ne že bych sotva dvouleté děti hned chtěla odložit do školky, ale měla jsem takovou vizi, že by tam začaly pomalu chodit v zimě, seznámit se s prostředím, dokud tam mají i starší sourozence. A na rozdíl od Marušky s Bětuškou, pro které byl i velmi postupný přechod do školky ve třech letech náročný, Amálka s Rozárkou si do školky (zatím) chodit přejí. Rozárka po tom vysloveně touží. Včera mi zopakovala, že už je "vejiká, dudík nemám, pínku nemám, do škojky můžu!". U Amálky to ovšem bude trochu složitější, ta má i dudlík, i plínku a s cizími lidmi zásadně nemluví.

Takže jsem se pomalu rozhlížela po jiných možnostech, placeném hlídání, soukromě školce a tak...a dnes ráno telefon ze školky, že se prý uvolnila dvě místa a jestli ještě máme zájem A+R zapsat. No máme, máme, tak jen čekáme na písemné potvrzení, že to opravdu klapne, a pak začneme pracovat na tom oddudlíkování a odplenkování naší montérky, která je jinak většinu času ponořena do hlubin zkoumání funkce domácích spotřebičů (nedávno u známých na návštěvě přenastavila i kotel) a takové detaily, jako je bobek v plíně, unikají její pozornosti.

Tak nám držte palce, ať to klapne, Všechno, školka, odplenkování i odložení dudlíku.

I když nevím, jak na mě bude případně působit prázdný dům s pouze jedním kojencem, jsem velmi ochotná to v nejbližších několika měsících zjistit!