Přirozené následky v praxi aneb Zmrzlíci

Září je za polovinou, venku 17 stupňů Celsia, svěží vítr a v opuštěné požární nádrži se koupou děti.

Moje děti.

Respektive, koupe se hlavně Bětuška. Maruška s Rozárkou si jen máčí nohy.

Samozřejmě jsem mohla 15 minut před tím celý nápad jít si ke koupališti "jen namočit nožičky, maminko" hned zatrhnout. Protože vím, že je tam zima, a protože vím, že si nikdy nenamočí jenom nožičky. Jenže - M+B na tom trvaly. Kdybych jim to zakázala, nastal by pláč a skřípění zubů. Takže jsem je varovala, nechala je, ať se oblečou podle svých představ, a vyrazily jsme. Holky v letních šatičkách a s ručníčky. Já s teplým oblečením pro Rozárku, u které ve dvou letech neočekávám rozumné a přiměřené rozhodování o míře oblékání.

U starších holek jsem se rozhodla, že je v tom nechám vykoupat. Obrazně - i doslova.

Výsledek? Mohutné drkotání zuby při oblékání šatiček, úprk domů a po cestě: „Já už se NIKDY nepůjdu koupat v takové zimě, maminko!!“ Žebrání, jestli by jim Rozárka nemohla půjčit bundu. Nemohla. A „Teď už vím, že když člověk z té vody vyleze, tak je fakt strašná zima!"

Experiment tedy považuju za úspěšný. Starší holky dostaly možnost o sobě rozhodovat (což dětem často hodně chybí) a nést následky svého rozhodnutí. Zvýšily si kompetence v oblasti přiměřeného oblékání a ve volbě aktivit vhodných vzhledem k aktuálnímu počasí. Pěkně se proběhly (hlavně cestou domů) a doma jsme následující hodinu strávily zachumlané v peřinách s knížkou.

Jako bonus - nebyla scéna, že jsem zlá, protože je nenechám jít si "jenom namočit nožičky, ale fááákt, chápeš to, mami???"

Win-win.

Zásadní informace pro úzkostlivé rodiče: z koupaliště to máme domů 80 metrů a holky jsou zdravé jako řípy. Mít děti zvyklé na přetopený byt, které soplí a kašlou od října do května, využila bych svého práva veta a koupací aktivitu zatrhla jako přečin proti zdraví a lidskosti. 

„Nezlobte se, že vás ruším...“

„...ale to jsou všechno vaše děti?“

„Ano, to jsou všechny naše“, odpovídám s trochu křečovitým úsměvem a zrychluji krok.

Ne prosím, teď ne. Nezačínejte mi zase říkat "ježišikriste, to bych nedala", "no to vás obdivuju" a "vy máte ale odvahu" s tím opatrným zkoumavým pohledem snažícím se odhadnout, jestli jsem tradiční katolička, nevzdělaná cuchta nebo na hlavu padlá, že jsem si nechala uplést tolik dětí.

Ne dneska, ne teď, když máme za sebou dvě hodiny jízdy rozpařeným autem s ječícími dětmi. Ne dneska, když jsem nevyspaná až bych brečela, ale spát nemůžu (a brečet taky ne), protože nás čekají další dvě hodiny cesty.

Ne dneska, když mě bolí záda, hlava a oči, dneska potřebuju ze zdravotních důvodů omluvenku ze společenských konverzací s neznámými lidmi řešícími velikost, věkové a genderové složení naší rodiny.

Dejte mi, prosím vás, všichni pokoj.

Paní se ale nenechá mou chladnou reakcí odradit.

„No to je nádhera!!! To je požehnání! To máte za všechny miliony, že? Dneska lidé pořád jen řeší peníze, a vy přijmete do života tolik radosti!. Takové krásné dětí. Taková radost!“

Teprve teď se zastavuju a trochu překvapeně se otáčím. Paní v důchodovém věku vede kolo a rovnává s námi krok.

„A jak s nimi krásně mluvíte. Je vidět, že se jim hodně věnujete. Já jsem bývalý pedagog a takové věci poznám. To je radost, potkat takové lidi, jako vy! Musíte mít spoustu práce, ale budou vám v životě dělat pořád radost, uvidíte!“ Ještě se za námi chvíli s úsměvem dívá a pak zatáčí jinak.

Najednou mě záda už tolik nebolí. A vedro už není tak k zbláznění. A vyhlídka na zbytek cesty už ve mě nevzbuzuje hrůzu.

Nic o té paní nevím. Jen, že jsme se potkaly ve Vysokém Mýtě, že byla kouzelná a že pro mě její slova nemohla přijít v lepší čas.

Malý zázrak všedního života.

Převratný den

Jako každý rok mám rozepsaných několik příspěvků o našich prázdninových aktivitách.
Jak jsme se ztratili v Praze.
Jak jsme měli tábor a část rodiny místo něj zůstala v nemocnici (a jak jsme se i přesto měli krásně).
Jak jsme Vysokém Mýtě potkali kouzelnou babičku.
Jak jsme si zamilovali Železný Brod.

Jenže nestíhám. Je to trapné, ale znamená to, že nežiju jen u počítače, což je vlastně dobrá zpráva.

A zatímco já nestíhám, život se řídí dál a děti se vyvíjejí rychlostí blesku.
Chvíli nedáváte pozor a už se dějí věci.

Jako třeba dnes.

Bětuška se naučila jezdit na kole.
Amálka poprvé (a hned několikrát) použila nočník k tomu, k čemu je určený.
A Fanynka si poprvé sedla.

Přiložila bych vám video Bětuščiny jízdy, ale uznávám, že sledovat, jak pětileté dítě tři minuty jezdí na kole, není žádné terno.

Tak aspoň Fanynka sedící, bdící. Naše první dítě, které se vyvíjí přesně podle tabulek. Napopáté dobrý, ne?

Tak možná přeci jen školka!

Je to už rok, co Marjánka s Bětuškou chodí do lesní třídy ve státní mateřské školce.
Ani nevím, co k tomu napsat - je to trošku jako když si vysníte něco, co ve skutečnosti nikde neexistuje - a ono se to opravdu stane. Hned v sousední vsi nám loni v září otevřeli lesní třídu při místní mateřské školce.  Úžasné paní učitelky, malý počet dětí, krásná maringotka v lese, dopolední program v lese, návrat na oběd do budovy školky a případný odpolední pobyt (který holky milují) tam.

Bonus? Skvělý přírodní areál hned vedle školky, takže ani když nejsou zrovna v lese, netrčí za pěkného počasí uvnitř.

Dvojitý bonus? Prima učitelka i v té "indoor" části.

Je to ještě málo? Prostě - školka, kde jsou holky opravdu rády, a kam je vozím s téměř tichým pocitem závisti, protože bych tam šla hned taky.

Jediná věc, která mě zklamala, že na příští školní rok nepřijaly Amálku s Rozárkou. Ne že bych sotva dvouleté děti hned chtěla odložit do školky, ale měla jsem takovou vizi, že by tam začaly pomalu chodit v zimě, seznámit se s prostředím, dokud tam mají i starší sourozence. A na rozdíl od Marušky s Bětuškou, pro které byl i velmi postupný přechod do školky ve třech letech náročný, Amálka s Rozárkou si do školky (zatím) chodit přejí. Rozárka po tom vysloveně touží. Včera mi zopakovala, že už je "vejiká, dudík nemám, pínku nemám, do škojky můžu!". U Amálky to ovšem bude trochu složitější, ta má i dudlík, i plínku a s cizími lidmi zásadně nemluví.

Takže jsem se pomalu rozhlížela po jiných možnostech, placeném hlídání, soukromě školce a tak...a dnes ráno telefon ze školky, že se prý uvolnila dvě místa a jestli ještě máme zájem A+R zapsat. No máme, máme, tak jen čekáme na písemné potvrzení, že to opravdu klapne, a pak začneme pracovat na tom oddudlíkování a odplenkování naší montérky, která je jinak většinu času ponořena do hlubin zkoumání funkce domácích spotřebičů (nedávno u známých na návštěvě přenastavila i kotel) a takové detaily, jako je bobek v plíně, unikají její pozornosti.

Tak nám držte palce, ať to klapne, Všechno, školka, odplenkování i odložení dudlíku.

I když nevím, jak na mě bude případně působit prázdný dům s pouze jedním kojencem, jsem velmi ochotná to v nejbližších několika měsících zjistit!

A ještě jednou Rozárka

S vědomím rizika, že tu bude trošku přerozárkováno, se musím podělit o nejnovější zážitky s batoletem, jaké jsme doma ještě neměli. Vzhled anděla kombinovaný s neskutečně roztomilým projevem i dikcí, ale hlavně nesmírná vůle prosadit si svou a ve všem, úplně ve všem se vyrovnat všem ostatním dětem. Že jsou ostatní děti o pár let starší? To pro Rozárko není argument!

Prostředí: skautský tábor pro předškolní děti. Závěrečná pokladovka. Děti mají za úkol složit zkoušku odvahy spočívající ve slanění (respektive jen spuštění se) z cca osmimetrové skály. A co chce Rozárka? To co vždycky: "Taky, taky!"

A taky že jo.

Slanila. Dvouletá. Naprosto v pohodě, v klidu, ještě se dožadovala opakování atrakce. 

"Ale ty už jsi byla, Rozárko."

"Nebyla. Nebyla!!...MÁLO byla!!"

Byla jsem na ni pyšná až na půdu. No a co? Mámy můžou! 

Těžký život modelky

Je snad nejroztomilejší batole na světě, Rozárka naše. Od blond kudrlinek, přes plné tváře až k blankytně modrým očím, Marie Fischerová-Kvěchová by zaplesala.

Je ovšem taky velmi silná povaha.

Při rodinném focení tuhle nádherně pózovala a vypadalo to na sérii fotografií Rozárky se zbytkem rodiny někde decentně v pozadí. A vůbec bych se nezlobila. 

Dokud ji to asi po patnácti minutách nepřestalo bavit. Pak s ní už nehnul ani pár volů. Když se fotit nechce, tak se prostě fotit nechce.

A myslí to vážně!!!!

Taky byste chtěly být tak k sežrání, když zuříte?

Na skok na táboře

Odrostlí skauti s malými dětmi, indiánská teepee a třídenní program na začátek prázdnin.
Nádhera velká.
Úžasné být zase zpět, sledovat východ slunce nad bílými plátny indiánských stanů, brouzdat se v potoce, celý den dýchat vůni lesa. Pro Marušku s Bětuškou velká premiéra v teepee a testování nových spacáků.

Pro nás s M. návrat o mnoho let zpět a tolik vzpomínek na jiné roky a jiné tábory. A že jich bylo.

Jen trochu zkomplikováno nevyspáním způsobeným čtyřmi čerstvě očkovanými dětmi a pátým nedokojencem. Následující den samozřejmě celodenní krize krát pět (nebo sedm, počítáme-li i rodiče). Chvíli jsme i uvažovali o předčasném návratu, vidina pohodlné postele a dětí zklidněných domácím prostředím začala velmi silně vychylovat ručičku vah v neprospěch romantiky, přátel a budování rodinných vzpomínek. Naštěstí jsme se posilnili sušenkami, ochladili v potoce a rozhodli se vytrvat.

A byli jsme moc rádi.

Následující noc i den už byli o mnoho lepší a závěrečná pokladovka holky nadchla.

Cestovat s dětmi je náročné, ale stojí to za to. Na společných zážitcích, včetně překonávání nepříjemností, se budují vztahy, které - s Boží pomocí - přetrvají i pět pubert.

P.S. A z prázdninového plánu si můžeme odškrtnout: spaní ve stanu, stavění hrází v potoce, sbírání lesních jahod i hledání pokladu. To nám to pěkně začíná!