Milá Fanynko,

už ti bude skoro pět měsíců a teprve teď se dostávám k dopisu pro Tebe. Těším se, že si ho jednou budeš číst a ucítíš, s jakou radostí a láskou v srdci Ti píšu. Jsi úžasná.

Všechno, co se týká tvého život před i po narození pro nás bylo nečekaným darem. Od snadného těhotenství, přes krásný a klidný porod až po první týdny s Tebou, prožité v klidu, radosti a štěstí. Přinesla jsi do života naší rodiny nové světlo a ráda říkám, že jsme ani nevěděli, jak moc tě potřebujeme, dokud jsme tě nedostali.

Vím, že jako páté dítě v rodině to nemáš snadné. Ne vždycky tě někdo může pochovat hned, jak si začneš stěžovat. Někdy musíš čekat, než na Tebe přijde řada. Mrzívá mě to, ale tak to prostě je. Na druhou stranu máš kolem sebe neustále spoustu lidí, které můžeš pozorovat - a to miluješ. Navíc máš rodiče. kteří vědí, co dělají - nepřenášíme na Tebe svou nervozitu nebo nerozhodnost, jako to bývá u rodičů, pro které je všechno nové. Snad ten klid a otevřená náruč velké rodiny všechno vyváží.

Prvních pár týdnů jsi mívala potíže se spaním. Spávala jsem v polosedě v křesle a držela tě na rukou, tak jsi byla neklidnější. Užívaly jsme si to obě - já si tolik mazlení s dvojčaty užívat nemohla a tys spala klidně, když jsi slyšela moje srdce. Jako za odměnu jsi pak kolem třetího měsíce začala spávat celou noc. Teď je ti pět měsíců a občas se zase budíš, ale nevadí mi to. Nemám kvůli nočnímu kojení pocit, že bych byla unavená, a jsem Ti za to vděčná.

Od narození se ráda koupeš, voda je tvůj živel. Taky máš moc ráda svoje sestřičky, za kterými jsi strašně brzo začala otáčet hlavu, aby ti nic neuniklo. Vidím, že tě to naše rušné prostředí táhne dopředu. Byly ti sotva tři měsíce, když ses začala otáčet na břicho, a teď už se otáčíš jako profík. Tajím dech, abys s tím vývojem zase tak nepospíchala, chci si tě chovat, mazlit a užívat. Jsi naše sluníčko. Když se směješ nahlas, hřeje to u srdce.

Dívám se na tebe a těším se, v jakou holčičku vyrosteš - budeš klidná, čtecí a hloubací? Nebo šídlo, které chvíli neposedí? Jaké budeš mít vlasy? Co tě bude bavit? Zatím nevíme, je to jako mít narozeninový dárek, který se rozbaluje postupně a každá nově objevená krabička je ještě hezčí, než ta předchozí.

Milujeme Tě. Já, táta, Maruška, Bětuška, Amálka, Rozárka, babička a celá rodina. Je to velká hromada lásky na takového malého kojence :)

Nemůžu se dočkat, co nám ještě přineseš!

     Pusu

                                                                                                                            máma

                                                                                               

Kapička smůly

Už jsem onehdy psala, že chodíme s holkama bosky. Tak často, jak jen to jde. Když to nejde, chodíme aspoň v botách, které chůzi naboso simulují. Věřím, že chodit bosky je zdravé pro držení těla, pomáhá to správně upevňovat pohybový aparát a procvičovat různé velmi potřebné svaly, navíc je to prevence plochých nohou, vbočených palců a jiných neduhů chodidel.

Prochodily jsme bosky celé loňské léto bez větších problémů a vůbec, je to zdravé, přirozené a super.

Pokud ovšem nemáte zrovna trošku smůlu, že si bodnete do chodidla trn (z jediného pichlavého keře, který nám na dvoře roste).
A pěkně hluboko, protože zrovna nesete v náručí dítě.
A  není, kdo by vám ho vytáhl.
A když konečně o půlnoci přijede domů manžel, nepodaří se mu ten trn vyndat.
A když se v tom ráno porýpe maminka, máte v noze kráter, na jehož dně pořád trčí ten trn.
Smůla je i v tom, že je zrovna sobota, takže si musíte zajet na pohotovost, aby vám ten trn vytáhli.
Další smůla: doktorka, která slouží na chirurgii, neuvěří vašemu tvrzení, že tam máte trn, ránu vám jen vypláchne a pošle vás domů.

Pak už následuje jen logické pokračování, kdy se vám hluboko v chodidle utvoří velký absces, noha oteče a když už konečně seženete hlídání aspoň pro některé děti a dorazíte zpět do nemocnice, hurá a třikrát sláva, konečně nějaké štěstí - doktor, kterému nepřipadá stav vašeho chodidla normální. Tedy pokud se dá hovořit o štěstí, když vám někdo rozřeže chodidlo, vypreparuje třícentimetrový trn, odřeže atrofovanou kůži, přeočkuje vás proti tetanu a pošle vás domů s dovětkem, že to "muselo bolet jako prase". Já jsem mu tedy děkovala se slzou v oku.

Zítra čekejte pokračování, "Péče o pět malých dětí, když máte v domě všude příkré schody a bolestí nemůžete chodit ani s berlemi". Možná bych měla odkaz poslat té paní doktorce, která mě ujišťovala, že v ráně nic není a i kdyby, tak si s tím tělo hravě poradí.

P.S. Ne, nezačnu teď konečně nosit boty. Jen si budu víc dávat pozor. Na trny a na doktory!

Jak bylo letos u moře

Stručně řečeno - letos podstatně lépe, než loni. Na druhé straně loňská dovolená, kdy můj nejmilejší muž po deseti minutách na slunci hned první den ochořel třídenním těžkým úžehem a po zbytek pobytu odmítal chodit na slunce, nám poskytla mnoho materiálu na veselé historky vyprávěné známým za dlouhých zimních večerů. Letos se žádná krize nekonala, oproti obvyklým rituálům nikdo neonemocněl, cestu všichni přežili v rámci svých individuálních možností dobře, auto nás nezradilo a tak v zimě nebude, čím u lahve bílého bavit známé.

Ne snad, že by byla nuda. Se sedmi dětmi se člověk ani nudit nemůže a když venku lije jako z konve a vy tu smečku musíte zabavit v miniaturních mobilhomech tak, aby to přežili oni, vy i ten mobilhome, zpotíte se přesto, že je venku příjemných patnáct stupňů Celsia. Naštěstí ale pršelo jen párkrát a hlavně se pak hned dalo vyběhnout ven a užívat si vodního živlu ve sladké formě:

Když zrovna nepršelo a teplota na teploměru začínala dvojkou, trávili jsme čas na pláži. Mělká zátoka, kde máte vody po kolena ještě 100 metrů od břehu, sice není ideál žádného plavce, ale pro předškoláky (a jednu mladší školačku) je to, zejména v kombinaci s pískem, naprostý ráj. Odvázala se i Amálka, která měla dosud k vodě vztah spíše opatrný.

Letos hodně frčelo budování písečných pevností na hranici přílivové zóny a následné sázky na to, ze které strany hrad první padne, až začne stoupat voda. Velkou výhodou je, že cyklus budování-destrukce-budování-destrukce bavil i tatínka, který tak chvílemi zapomínal na to, že vzduch je moc teplý a moře zase příliš studené.

Využili jsme babiččiny dobrosrdečnosti a podnikli i jeden výlet jen se staršími dětmi a Fanynkou (rozuměj, Amálku a Rozárku jsme nechali doma a v sestavě 3 dospělí a 4 děti jsme se oddávali pocitu, že se dovolenkujeme). V zátoce s kamenitým dnem jsme se kromě sběru mušlí věnovali hlavně odlovu mořské fauny.

Podařil se nám i výlet lodí. Pravda, Amálka s Rozárkou už v podvečerních hodinách přepínají na režim "siréna", ale s pomocí babičky, zpívání, chování a hlavně bonbónů jsme to nakonec zvládli! A viděli jsme delfíny, spoustu delfínů. Nečekaná nádhera!

A nějaká kultura taky proběhla. Takže vlastně dost perfektní dovolená. Ty dovolené, kdy můžete do noci sedět na terase u vína, druhý den spát do oběda, přesouvat se, kdy se vám chce a kam se vám chce, jíst v restauracích a vůbec se chovat jako lidé na dovolené, no tak ty snad zase někdy nastanou :) Zatím takhle, a dobrý, dobrý!

7 dní a 7 dětí v Chorvatsku

V plné sestavě a posíleni o babičku, sestru mé dvě neteře.

Bylo to intenzivní a báječné.

Teď peru osmou pračku a několik jich ještě čeká. Podrobné hlášení a průběhu dovolené přijde v nejbližších dnech, společně s fotodokumentací. Zatím jen Amálka, Rozárka, mediteránní flóra a moře poblíž ostrova Rab.

Proč jsme si pořídili tolik dětí

Milá Zito, 

ve svém komentáři pod článkem Ke Dni matek se mě ptáte:

Jako groteska dobrý, ale pokud to myslíte vážně, proč jste si pořizovala tolik dětí? 

Ne že by Vám do toho něco bylo. Ne že bych měla povinnost na svém blogu obhajovat svůj životní styl, své volby a boje. Ne že bych si myslela, že Vás moje odpověď bude opravdu zajímat. Přesto, pro Vás a třeba pro jiné, které si tuto otázku kladou.

V prvé řadě bych Vám chtěla napsat, že děti "se nepořizují". Pořídit si můžete skandinávský nábytek nebo chalupu v Českém ráji.  Děti se (v lepším případě) přejí, v děti se doufá, někdo se o ně modlí, a k nám všem děti někdy přicházejí - a někdy taky ne. Ano, samozřejmě svým chováním můžeme pravděpodobnost, že nám nějaké dítě přijde, tím či oním směrem ovlivňovat, ale to je asi tak všechno.  (Až budete mít chvíli, zkuste se zamyslet na nad pravděpodobností, s jakou si lze "naplánovat" dvojčata - a hned dvoje).  Nicméně ano, přivítali jsme do našeho života pět dětí, V DNEŠNÍ DOBĚ! Proč? 

Protože je bezmezně milujeme.

Protože jsou to jedinečné, úžasné dary (a dary se přece nevracejí). 

Protože sdílet s nimi svět, provázet je na jejich cestě a učit se od nich na každém kroku považujeme za výsostné požehnání a radost, o které víme, že je mnohým odepřena. 

Protože si myslíme, že bezpodmínečně milované a správně vychované děti jsou obrovskou nadějí pro tento svět.

Protože máme srdce tak velký, že obligátní dvě děti to nespravily.

Protože těch pět let, co je máme, bylo a je nejšťastnějšími obdobím našeho života, ačkoli to (nikoli shodou okolností) byla léta nejnáročnější, nejbolestivější a nejustaranější.

Protože nevidíme smysl svého života v exotických dovolených, luxusních autech, domácí vířivce a objevování nových gurmánských pokrmů. Kdyby se nám tyto jistě příjemné věci do života připletly, brali bychom je jako třešničku na dortu - dort svého života z nich ale uplácat nechceme. 

A protože, ačkoli většinu večerů padáme do postele vyčerpaní a víme, že nás čeká jen několik hodin přerušovaného spánku, chodíme také spát se šťastným a klidným vědomím lidí, kteří celý den dělali něco bytostně důležitého a smysluplného. 

A vůbec. Dobrých lidí se hodně vejde!

Matka v akci

Dnešní poznatky z kontroly kyčlí:

- Většina maminek chodí pěkně upravená. Kromě mě tam nebyla žádná maminka neučesaná, nenamalovaná a se skvrnami od mléka na šatech.
Zřejmě to bude tím, že žádná z nich za sebou neměla ranní likvidaci roztříštěné lahve s litrem bezového sirupu, což obnášelo třikrát vydrhnout podlahu v kuchyni, v chodbě i v obýváku, vydrhnout čtyřem chodícím dětem papuče, aby se přestaly při každém kroku lepit na zem, dvakrát se osprchovat, abych se zbavila sladké břečky na rukou, obličeji a ve vlasech, Betynce vyndat střepy z prstů na nohou a zalepit rány na chodidle, Amálku celou převléct a dvacet minut ji chovat, protože do té sirupo-skelné suspenze vlítla obličejem napřed, a po tom všem ještě honem honem jedno dítě nakojit, tři děti přebalit a dvě děti uspat.

- U jiných rodin jsou kontroly kyčlí zřejmě oblíbenou rodinou zábavou. S každým dítětem tam byli minimálně oba rodiče, s některými i babička. Skutečnost, že někomu stojí za to vstávat, upravovat se a vypravovat se, abych doprovodil dítě/vnouče/vnučku na bezbolestné vyšetření trvající asi 90 vteřin mě nesmírně fascinuje.

- Matky na tato vyšetření vesměs přicházejí ozbrojeny nacpanou přebalovací taškou nebo dvěma, kabelkou a vytůněným kočárkem s oku lahodícím fusakem a barevně sladěnou kombinézou. Na rozdíl ode mne, která jsem tam přiběhla (už zase) ulepená a zpocená 5 minut po hodině, na kterou jsme byly objednané, bez bundy (je květen, co na tom, že mrzne), s dítětem v autosedačce bez deky (ať se taky otužuje), bez očkovacího průkazu (kam jsme ho zase, sakra práce, zaseli?), bez průkazky pojištěnce (ta je asi pečlivě uskladněná v tom očkováku), bez mobilu (včera se vybil a stejně nemám nabíječku), s peněženkou obsahující kromě tlustého svazku účtenek už jen oslňující částku 13 korun, která mi zbyla ze včerejšího nákupu.

Jipíjej, kyčle máme v pořádku!

Celou akci prohlašuji za úspěšnou, neboť:

1. Na kontrolu jsme se (téměř na čas!) dostavily, tj. nezapomněly jsme na ni, měla jsem ji pečlivě zapsanou v diáři a ten jsem nezapomněla zkontrolovat.
2. Dítě bylo vykoupané, přebalené, nakrmené, mělo ostříhané nehty a čisté oblečení.
3. O zbylé 4 děti bylo doma po dobu mé nepřítomnosti vzorně postaráno.

Ronja vs. všednodenní život 3:0! (A ten zbytek jsou jen takové provozní drobnosti).

Ke dni matek

Narcisy mi rostou na zahradě, čokoládu nejím, dětských obrázků dostávám každý den asi třicet (Bětuška je líná s tím chodit do koše), hrnečky na kávu nepotřebuju, protože nemám čas si kafe uvařit, natož vypít a všechny kytky v květináči u mě přežijí přesně tak dlouho, jak dlouho zvládnou žít bez zalití. Neberte to ale tak, že ke dni matek nic nechci - chci! Alespoň toto:

1. Dvanáct hodin spánku. Nepřerušovaného. Nekojit, nepodávat dudlík, nedoprovázet nikoho na záchod, neposazovat nikoho na nočník, nebalit novorozeně v noci do klubíčka, aby se konečně vykakalo a přestalo ječet. OK, tak aspoň osm hodin. S kojením, přece nenechám ňuňátko hlady.

2. Ticho. Naprosté, Aspoň hodinu. Žádné požadavky, dotazy, stížnosti, žalování, sténání, fňukání, vřeštění, ječení, úpění, skuhrání. Žádná televize ani rádio. Žádná sekačka na trávu. Sedět, poslouchat to ticho a nemluvit.

3. Výlet. Na záchod. O SAMOTĚ! Ano, byly doby, kdy jsem lítala po světě, vandrovala po Americe a přespávala ve stanu za polárním kruhem. Dnes by mi pro pocit spokojenosti stačila možnost odebrat se na toaletu a vyřídit si tam vše, co potřebuji, bez asistence 2-4 blonďatých škodíků čůrajících na nočník (nebo na podlahu), hádajících se o toaletní papír, házejících zubní kartáčky do odpadu umyvadla a svlékajících se (ten den už po padesáté), aby mi ukázaly, kam přesně je sourozenec kousl.

4. Teplé jídlo. Tedy jídlo čerstvě uvařené a ještě zatepla snězené, aniž bych od něj musela 20x vstávat a foukat horkou polévku, podávat utěrku, jiné lžičky, další maso, další maso, šťávu, džus, další maso, hadr na utření podlahy a další maso. Aby mi přitom nikdo neseděl na klíně, nešťoural se v mém talíři rukama a nelovil mi z něj - hádejte co? - maso. Abych se u toho nemusela dívat, jak si Amálka s Rozárkou dělají z krupicové kaše pleťovou masku a Maruška už dnes potřetí polévá celý stůl jablečným mostem ("Ups, ale to nevadí mami, co se utše").

5. Možnost přečíst si knížku. Celou. Aniž bych mezitím pětkrát zapomněla, o čem to vlastně bylo těch pět prvních stran, co jsem si přečetla před měsícem. Takovou knížku, ve které se nevyskytuje medvídek Pů, Lisa, Britta, Anna, Lasse, Bosse, Olle ani jiní malinkatí sajrajti z Bullerbynu, Mumínci, Ronja s Birkem, továrna na čokoládu a není v ní ani jedna princezna. Mít na tu knížku zároveň čas i sílu, přečíst si ji celou, bez přerušování, nemuset od ní vstávat ani nikomu vysvětlovat, co se tam píše.

Když na to tak koukám, stačil by mi jeden jediný den, který bych strávila v tichosti na záchodě, kde bych se napřed v klidu najedla, pak si tam přečetla celou knížku a následně na 12 hodin usnula. To snad není tak moc???

Protože však splnění výše uvedených přání následujících pět let nehrozí, budu se místo toho soustředit na to, abych příští neděli nezapomněla donést narcis, čokoládu, hrnek na kávu nebo kytku v květináči svojí mamince. Ta si to totiž opravdu zaslouží.

Utírala mi totiž zadek, než mě pracně naučila, jak si ho mám utírat sama. A to se počítá.