Jarní úklid

Po měsíci se vracím k blogu, zdá se, že delší přestávky jsou tu a tam nevyhnutelné. Posledních několik týdnů bylo, mírně řečeno, hektických, ale přineslo do našeho života několik změn, které, jak doufám, pomůžou zachovat všeobecnou spokojenost i duševní zdraví celé rodiny.

Nějakou dobu už se to totiž ve mě střádalo. Dlouho to nechtělo ven a jen to tak trochu nesměle pípalo někde v zadních mozkových lalocích a nakonec se to provalilo, až když se mi začínalo ozývat i zdraví. Musela jsem si přiznat, že nezvládám pečovat o holky, k tomu pracovat v podstatě  na plný úvazek (především po nocích), nacházet si čas na pro sebe a svůj duchovní růst, vařit a péct a ještě udržovat v pořádku domácnost. Nejvíc to tedy odnášela ta domácnost. A opravdu nemluvím o miniaturních smítkách někde pod postelí - naše "smítka" už se pomalu pod postel nevlezla a začínala se volně přelévat na balkón, za balkónu na zahradu a nechat to ještě chvíli tak, asi by na nás obec musela povolat jednotku pro boj s nebezpečnými látkami.

Základní větší úklid jsme svépomocí zvládli, ale opět jen za cenu ještě větší únavy a na úkor jiných věcí, kterým bych se věnovala raději. Chtělo to tedy dlouhodobější řešení. Trocha chladnokrevné analýzy odhalila, ve kterých rolích jsem a kde naopak nejsem (nebo nechci být) zastupitelná. Jako matku mě nikdo nenahradí a tato role je pro mě jednou z životních priorit, takže čas strávený s holkama omezovat nechci (i kdybych měla možnost). Pracovně můžu mírně ubrat, ale ne v řádu desítek hodin za týden, pokud chceme zůstat finančně jakž takž v klidu. Vnitřní čas pro sebe je pro můj duchovní, duševní i fyzický prospěch nesmírně důležitý a v současné situaci si ho potřebuju spíš nacházet, než ho omezovat. Bylo tedy nasnadě, že pokud vůbec můžu a dokážu něco ze svých povinností delegovat, bude to úklid a běžná údržba domácnosti.

Závěr sice logický, ale poněkud bolestný. Představa, že bych si měla do vlastní domácnosti pustit někoho, kdo to tady trochu pozvedne a bude vykonávat činnosti, které bych zvládla sama, kdybych byla co k čemu, mě trochu zaskočila. Kostky jsme ale vrhli a jednoho úterního dopoledne se k nám dostavila dvojčlenná úklidová četa, aby s pomocí hrubé síly, dvou parních čističů a asi tak čtyř tun čisticích prostředků umyla okna, přes která už prostě nebylo vidět ven.

Abych nemusela být přítomna jejich upřímnému děsu nad tím, jak někdo může v takové domácnosti bydlet (ne že by něco daly najevo, ale nedokážu si představit, že by se nezděsily), popadla jsem obě děti a šla na zahradu řezat vrbu na velikonoční výzdobu. A zatímco jsem Marušce odebírala nůž a zachraňovala Bětušku před pádem do studny, nějak se to ve mě zlomilo a uvědomila jsem si, že se mi to vlastně líbí. Trávím čas s dětmi, připravuju se velikonoční výzdobu a moje okna se zatím myjou! Geniální! Ještě by mohly natřít ty židle a vyčistit spáry mezi dlaždičkama v koupelně a vyžehlit tu horu prádla a....nemohly by se sem ty paní tak na měsíc přestěhovat???

Dvojčlenné družstvo zdolávalo našich 12 oken a balkón celé dopoledne, ale výsledek mě uchvátil. Sama bych to ošudlala nepochybně rychleji, ale rozhodně bych u toho neprováděla takové akce jako vyrýpávání špíny mezi sklem a rámem okna, čištění radiátoru horkou párou nebo odstraňování cákanců od laku z vnitřní části oken. Navíc tu od té doby, co jsou okna umytá, máme záhadně víc světla. Vstřícné chování obou paní byl už jen příjemný bonus, takže jsme hned jednu z nich omámila a domluvily jsme se, že mi sem bude chodit pomáhat pravidelně. A já zatím natřu ty židle. Nebo vyžehlím tu horu prádla...a nebo že bych zkusila něco, co už jsem dlouho neudělala?

7/52

7/52: Lišky podšité

Máme za sebou první karneval. Vymýšlení masek mě ohromně bavilo. Nejprve jsem prosazovala, že si pořídíme pistole, kožené kalhoty a lasa a půjdeme všechny tři za hlavní hrdiny klasického westernu "Hodný, zlý a ošklivý" - kdo je kdo ponechávám na vaší fantazii. Jenže představa Bětky s pistolí mě straší ve snech ještě dnes. Další podvratný návrh byl přestrojit holky za protagonisty americké komedie "Blbý a blbější". Jenže bych si musela vybírat, kterou přestrojím za "blbějšího", a nechci jim působit trauma přidělením takových životních rolí. Napadlo mě taky obléct se za matku vlčici a nechat holky, aby ztvárnily zakladatele Říma Romula a Rema, jenže to bych je musela obě ještě kojit a nechtělo se mi trávit celý karneval s obnaženou hrudí.

Další  návrhy, které se nechávám v záloze na příští rok:

Itchy a Scratchy

Milli Vanilli

Ben and Jerry

Superman a Lois Laneová

Laurel a Hardy

Nakonec mi ale přišlo moc složité shánět jim motorovou pilu, kožené oblečky, nejlepší americkou zmrzlinu, supermaní obleček i buřinky, a tak jsme se vydaly konformní cestou. Holkám jsem koupila jednoduché liščí overálky, které u nich slavily velký úspěch. Zejména se jim líbily ocásky. Pak už to chtělo jen tužku na obočí a šlo se na věc!

4-6/52

4/52 Domanínci

Po lednových horách jsme strávili skoro dva týdny doma. Všichni zúčastnění jsme si totiž domů jako suvenýr přivezli střevní virózu, takže napřed jsem byla na odpis já, potom M. Mezi pravidelnými exkurzemi na záchod a horečkováním probíhaly žhavé telefonáty s kamarády na toma kdo už to chytl a koho to ještě čeká ("Tak už to máme taky!!!") - nakonec se ukázalo, že kromě našich holek onemocněli některou formou virózy úplně všichni účastníci zájezdu, jak děti, tak dospělí. My jsme doma navíc nakazili i maminku a neteř, F. zase celou nadaci, byla to prostě nějaká potvora strašně nakažlivá. Soukromě mám teorii, že to byly rotaviry, protože holky jsem nechala na rotaviry očkovat, takže by to jejich záhadnou imunity vůči všeobecné zkáze vysvětlovalo...nebo jsme prostě měli štěstí!

Když jsme tedy byli doma, aspoň jsme si hráli s nočníky. Holky mají nočníky moc rády, zjevně je to příjemné posezení - jen tam nechodí na záchod, to zase ne, za tím účelem byly přece vynalezené plínky! Naštěstí nemám v tomto směru žádné ambice a narozdíl od našich maminek a babiček si nemyslím, že by "byl nejvyšší čas": víc to začneme zkoušet až v létě, holkám budou dva roky a budou lítat bez plen. Zatím jsem hlavně já líná pořád jim ty látkovky sundávat, takže trénujeme "nasucho" :)

5/52 Jaro?

Dobře, naladit se jarní náladou hned první týden v únoru není možná úplně nejchytřejší, ale sluníčko nádherně svítilo, holkám to bez boření se do sněhu taky po venku šlapalo mnohem líp a já se začala těšit, že už schováme boby a vytáhneme místo nich trojkolky... Na fotce holky pózují na jedné z krátkých vycházek do lesa, který navzdory mému přemlouvání pořád ještě spí a spí.

Neřád jeden.

6/52 Pa-pá!

Ráda pozoruju, jak si holky začínají hrát složitější hry. Už dávno to není jen mlácení do chřestících hraček nebo navlékání kroužků na tyč: dokážou stavět věže z lega, kutálet si balonem a tancovat "Kolo, kolo mlýnský". Nejvíc měla baví pozorovat, jak rozvíjí fantazijní hry - hry na "jako" . Nejraději si hrají na to, že odchází (nebo odjíždí - asi mají toulavý boty po mámě!). Hra na Pa-pá má mnoho podob: nejjednodušší varianta spočívá v tom, že holky v pokoji nasednou na odrážedla a začnou mi srdceryvně mávat, jako kdyby odjížděly na několik týdnů.

Sofistikovanější varianta spočívá v oblékání - holky někde najdou kus oblečení, hned si ho zkouší obléct a následně v něm "odchází". Na fotce odněkud vytáhly jarní bekovky, které jim nikdy na hlavách pořádně neseděly - a najednou mi přišlo, že jim děsně sluší :)

3/52 Hory!

Už to vypadalo, že se nevypravíme, nebudeme mít čím přijet, sesypeme se a vzdáme to, ale nakonec jsme si užili krásný týden na horách. Holky dostaly boby s opěrkou pro záda (nepřevrací se při každém prudším škubnutí tažným provazem) a po krátkém seznamování si je docela oblíbily. Vzhledem k velké zimě se ale většina zábavy odehrávala vevnitř. A dva menší apartmány v sestavě sedm dospělých plus šest dětí byly zárukou hromady legrace (a křiku, ječení, výskání a řevu, což jde u dětí s legrací jaksi ruku v ruce). Příště si přibalíme špunty do uší a vyšší dávky Fenistylu na noc pro holky, nebo něčeho tvrdšího pro nás.

1-2/52/2013

Nový rok, nový pokus zachytit život naší rodiny a vyrůstání holčiček v alespoň jedné fotografii týdně. Sisyfovská  práce, když uvážím, že jednu slušnou nerozmazanou fotografii Bětušky k Dopisu Bětušce už marně lovím měsíc, ale za pokus to stojí. Loni se mi podařilo zachytit o něco víc než polovinu týdnů, což není moc, ale zase je to o dost víc, než kdybych se o nic nesnažila. Uvidíme, jaké bude skóre letos.

Začneme tradičně se zpožděním, taky milujete pozdní nástupy?

1/52

První lednový týden jsme měli malé rodinné volno, byli jsme všichni spolu doma a užívali si posvátečního klidu. Dvakrát jsme využili jeden z vánočních dárků, poukaz do solné jeskyně. Při první návštěvě dostala Bětuška mírný hysterický záchvat, rozhodně odmítala šlapat do toho divného bílého sypacího čehosi, natož se toho dotknout holou rukou. Zatímco jsme ji uklidňovali, Maruška si spokojeně vytvářela solné bábovičky a slanýma ručičkama si šudlila oči, čímž zavdávala důvod k další vlně utěšování. Obě se ale rychle adaptovaly a při druhé návštěvě už i Bětuška v soli řádila jako profík. A my s M. jsme utrhli téměř deset minut nerušeného ležení v lehátku. Neberte to, za ty prachy.

2/52

Druhý lednový týden byl dost náročný, kromě šíleného pracovního vypětí se nesl v duchu shánění nového auta (více ZDE) a doufání, že bude v čem a jak vyrazit na dlouho plánované hory. O jednání brněnského autobazaru AAA mohu říci snad jen jednu pozitivní věc - v čekací hale mají dětský koutek a nevadí jim ani ratolesti pobíhající všude kolem,  výskající radostí a ošmatlávající vystavená naleštěná vozidla. Ono taky co asi tak mají ty děti dělat, když vám i přezutí auta trvá tři hodiny, pánové?

Citrónek

V prosinci jsem si tu stěžovala, jak se mi poslední dobou nedařilo, respektive dařilo přicházet o peníze a dostávat se do různých nepříjemností. To jsem ještě netušila, že nás hned po svátcích vypeče náš ford fůžn, kterého jsem měla dost v oblibě. Samozřejmě si, jak tomu tak bývá, vybral k zadření motoru deštivou noc, kterou jsme se vraceli domů s ne dvěma, ale hned třemi dětmi na palubě. Dvě z nich už měly dávno spát a vřískaly už před tím, než jsme je donutily čekat na náhradní odvoz, přesedat v dešti a tísnit se v autě, kam se tři autosedačky vešly jen systémem fyzikální komprese, který bych před jejich výrobcem demonstrovala jen nerada.

Auto nepojízdné, cena opravy přesahující prodejní cenu vozu, dvě malé děti a život na vesnici, kde jste na automobilové spojení s prací (a vlastně téměř čímkoli lékaři počínaje a obchodem konče) naprosto odkázaní. A za týden plánovaná dovolená na horách, kam jsme slíbili odvézt nejen sebe, ale i autaprosté kamarády. Podívali jsme se proto nemilosrdné pravdě do očí a rozhodli se pořídit auto větší, nepříliš ojeté, nejlépe co nejlepší a nejnovější a přitom, pochopitelně, nepříliš drahé. A to do týdne.

Následovala komedie jménem Dva intelektuálové vybírají automobil. Já do té doby rozlišovala auta na menší a větší, z nichž některá byla docela pěkná, některá ani ne, a pár jich bylo vyloženě fujtajbláckých. Tím moje rozlišovací schopnost končila (pokud nepočítám barvu karosérie, kde rozlišuji i takové odstíny, jako je "mořská šedotyrkysová" a "starorůžově bordó", které podle mého muže neexistují). M. jako muž na tom byl s technickými znalostmi přeci jen o něco líp, ale i on byl při zjišťování, kterým směrem by se měl náš výběr ubírat, odkázán na internetové diskuze, recenze, reklamy, fóra a propagační materiály. Jelikož jsme lidé, jak psává Neff, Ynteligentní, probírali jsme všechno velmi podrobně a zodpovědně, až se nám z toho zavařil mozek a zhnusil počítač. Následovala fáze divokého žonglování s převody peněz ze spoření a kont, kupení a rozdělování, hádání s autobazaram, dalšího přeskupování hotovosti, vděčného přijímání pomoci od kamarádů a posledního rozhodování, jestli do toho opravdu jít.

A výsledek, pořízený vskutku v potu tváře, nám, díky Bohu, parkuje na dvoře. V rodokmenu má sice napsáno Citroen Picasso Grand a jeho rodnou řečí je francouzština, ale říkáme mu Citrónek. A máme ho rádi, hlavně proto, že se do něj alternativně vejde buď téměř nesložený kočár na dvojčata, nebo třetí řada sedaček, kterou se promění v improvizovaný minibus.

Tady parkuje ještě v bazaru, ale u nás doma je mu mnohem líp!

(Teď jen, abych se nezapomněla a nepokusila se ho někdy nakrmit benzínem).

Prezidentské volby

Jsou jich plné noviny, sociální sítě a nepochybně i televize (jak jsem se doslechla, televizního přijímače nemajíc). Za chvíli na nás oba pánové vykouknou kdykoli si otevřeme konzervu, což je jen další dobrý důvod, proč konzervy nekupovat.

U nás doma je volba jasná.

Midichloriany na hrad!