Ačkoli mám za sebou dlouholeté členství v ekologickém kroužku, flirtování s hnutím Brontosaurus a titul magistry biologie, nejsem skalní ekolog. Žijeme v normálním domě, jezdíme autem, a i když se snažím zbytečně neplýtvat zdroji a upřednostňuju ekologicky nezatěžující potraviny, určitě by se ještě našla hromada opatření, kterými bych mohla snížit dopad našeho života na zdraví planety. Postupně ale zjišťuji, že naše rodičovství pojímáme jaksi samovolně čím dál víc ekologicky.
Protože jsem nevěděla, jak to budeme s dvojčaty zvládat, neměla jsem původně v úmyslu s nimi zkoušet látkové pleny. Když jsem si ale spočítala, kolik tun naprosto nerozložitelného odpadu by dvě děti za ty cca dva roky vyprodukovaly - a kolik bychom my utratily za jednorázové pleny - nakonec jsme se rozhodli zkusit mít děti v látkových plenách (praktické informace pro případné zájemce níže kurzívou). Zkušené matky mi radily, ať to necháme po šestinedělí, protože těch prvních šest týdnů je i tak dost náročných, navíc děti skoro pořád kakají, takže je toho praní a přebalování mnohem víc. Do porodnice jsem proto šla s balíkem jednorázovek, doma byla nachystaná látková výbava s tím, že na ní přejdeme až se na to budeme cítit. Nakonec mě už v porodnici bolelo srdce při vyhazování takového množství použitých plen, takže látkujeme od prvního dne, kdy jsme přišly domů.
Jak to máme: každá holčička má dvě pleny Flip (http://nejenprodeti.cz/denni-sada-flip-kombinovana-organicstay-dry-160), do kterých dáváme klasické látkové čtverce. Na čtverec ještě dávám flísovou vkládačku, vyrobenou rozstříháním deky z IKEI. Na flísovou vkládačku dávám separačku Popolini. Pokakané separačky vyhazuju, počůrané pereme. Použité pleny hážu do kýble s vodou, do kterého dávám pár kapek levalndulového oleje. Pereme každý den, vyprané plíny hodíme na věšák. Nežehlíme. Flipkový obal zůstane většinou čistý, takže ho jen necháme větrat, pokud je ušpiněný, hned umejeme a necháme schnout do příštího přebalování (takže obě pleny, které každá holčička má, točíme). Naprostá spokojenost, pořízení výbavičky pro dvě děti nás stálo necelé čtyři tisíce a zatím si vystačíme. Mám i pár plen AIO, ale nějak necítíme potřebu je zkoušet, tento flipkový systém nás celkem baví. Chce to prostě brát jako součást povinností okolo dětí: jednou denně hodit do pračky, pověsit a poskládat uschlé pleny. Vřele doporučuju každému rodiči, není to zas tolik práce a peněženka i planeta vám poděkují.
Místo drahých a chemií napuštěných čisticích ubrousků (zkoušely jste s tím někdy setřít lihovou fixu? Jde to moc pěkně. A tímhle že bych měla utírat prcky svým dětem???) používám celulózové ubrousky, které buď jen namočím ve vodě, nebo v čisticím oleji na dětský zadeček (ubrousky Perlička a olej Medvídek, zde http://www.branakdetem.cz/suche-ubrousky-perlicka-50ks-eone.htm). Ideální by bylo po každém kakání holky umýt v umyvadle, ale každou úplně svlíkat a nosit do koupelny, to je pro nás moc práce navíc. Meju je pod vodou jen tehdy, když mám subjektivně pocit, že je to potřeba (používám čisticí gel od Biodermy). Ubrousky se dají několikrát vyprat a pak se klidně rozloží na kompostu.
A teď už používám i pratelné vložky do podprsenky, což jsem původně neměla v úmyslu vůbec: mlíko mi ale hodně teče a denně jsem vyhazovala několik jednorázových vložek. I když to není taková ekologická pecka jako jednorázová plenka, stejně mi vadí v tak velkém množství vyhazovat něco, co se složitě vyrábí, dováží autem do obchodu a zase odváží z obchodu.. Takže mám dva páry těchto vložek http://www.baby-eshop.cz/pro-maminky/vlozky-do-podprsenky-imse-vimse-vlna-hedvabi, ty promočené hned vyperu ve vodě a pověsím, takže mám skoro pořád jeden suchý pár. V případě nouze použiju zásobní jednorázové vložky.
Určitě je to celé víc práce, než používat jednorázové výrobky, které se hned zase vyhodí. Na druhou stranu odpadá nakupování plen a ubrousků, shánění cen v akci, skladování doma atd - a navíc máme hřejivý pocit, že něco děláme určitě správně - což v této časné fázi rodičovství jinak nemáme úplně často :)
neděle 17. července 2011
neděle 10. července 2011
Jaké to je po týdnu doma?
Náročné, ale o obrovský kus jednodušší, než jsem si troufla doufat. Zvykám si na kolotoč přebalování a krmení, který mě bude doprovázet řadu měsíců. Mezi jídly ale holčičky většinou spí. Maruška je nesmírně hodná, klidná, když nespí, tak leží a kouká na svět svýma obrovskýma očima. Bětunka je větší živel, občas potřebuje pochovat a dudlík, aby spala, ale celkově je taky úžasná.
M. je se mnou doma, přebaluje, podává mi je na krmení a chová je. Vstává se mnou i v noci. Když nakrmíme a uložíme je, máme dvě až tři hodiny volna, které využíváme k práci okolo domu, k dospání, koukání na seriály a celkově máme pocit, že máme úžasnou dovolenou ve čtyřech. V noci už nám holčičky několikrát spaly přes pět hodin v kuse - jsou opravdu úžasné.
Z nově nabyté zodpovědnosti se mi občas tají dech. Pořád nemůžu uvěřit, že mi někdo svěřil do péče dvě novorozeňata a věří mi, že je nerozbiju.
A zjevně nejsem sama, koho při té představě jímá hrůza:
Tak nám držte palce, ať to dál zvládáme a nikdo u toho nepřijde k úhoně :)
M. je se mnou doma, přebaluje, podává mi je na krmení a chová je. Vstává se mnou i v noci. Když nakrmíme a uložíme je, máme dvě až tři hodiny volna, které využíváme k práci okolo domu, k dospání, koukání na seriály a celkově máme pocit, že máme úžasnou dovolenou ve čtyřech. V noci už nám holčičky několikrát spaly přes pět hodin v kuse - jsou opravdu úžasné.
Z nově nabyté zodpovědnosti se mi občas tají dech. Pořád nemůžu uvěřit, že mi někdo svěřil do péče dvě novorozeňata a věří mi, že je nerozbiju.
A zjevně nejsem sama, koho při té představě jímá hrůza:
Jak se rodí princezny
Tak už máme holčičky doma - a tady je stručné vyprávění, jak to všechno bylo :)
Několik týdnů před porodem jsem začala otékat, ale vzhledem k tomu, že tlak byl v pořádku a bílkovinu v moči jsem neměla (tři zásadní ukazatele preeklampsie, která je velmi nebezpečnou komplikací pro matku i dítě), nevěnovala jsem otokům žádnou větší pozornost (ani v Bohunicích, kde jsem týden ležela pro nedostatečnost čípku, se nad mými extrémními otoky nepozastavili). Pravda je, že jsem díky nim přibrala za 2 týdny 8 kilo, nemohla jsem moc chodit a začala mi praskat kůže na nohách, která už se nezvládala tak rozpínat. Brala jsem to ale tak, že to k těhotenství patří a musíme vydržet.
V pátek 24.6. jsem byla objednaná na kontrolu v poradně. S M. jsme se ráno, než mě tam vezl, rozhodli "cvičně" dobalit tašku do porodnice a vzít ji s sebou - byla jsem 36+6, podle doktorky se holčičky už klidně mohly narodit a mě už bylo tak blbě, že jsem měla podezření, že si mě tam stejně nechají. V poradně už byl tlak hraniční a bílkovina v moči od minulého týdne vzrostla trojnásobně, takže mě okamžitě hospitalizovali s tím, že v pondělí se bude rodit. Holčičky byly do poslední chvíle hlavičkami dolů, takže se očekávalo, že budu rodit přirozeně. Na to jsem se moc fyzicky necítila a nakonec si domluvila císaře. O pár hodin později se na UTZ ukázalo, že Bětuška se stejně ještě otočila napříč, takže by to byl císař tak jako tak.
Z hospitalizace jsem měla celkem radost, říkala jsem si, že přes víkend si ještě odpočinu, dodělám nějaké překlady a rozloučím se s bříškem a budu se těšit, že v pondělí už si holčičky pohladím. M. jsem poslala do Brna do práce a začala se zabydlovat na pokoji, kde ležela i moje kamarádka také čekající dvojčata. Obeslala jsem nejbližší přátele a rodinu SMSkami, že v pondělí se jde na věc. Kvůli otokům mě ještě poslali na internu, kde doporučili porod co nejdříve, protože se jim ty otoky zdály extrémní. Operatér se proto rozhodl, že se císař udělá hned v sobotu ráno (další SMS upřesňující, že rodit se bude už zítra). Pak se přišla podívat lékařka z ARA kvůli anestézii a prohlásila, že operovat se musí hned - otékala jsem po celém těle tak, že druhý den už by se nemuselo podařit mi napíchnout žádnou žílu. Takže poslední SMS rodičům a telefonát M., ať se honem vrátí z práce - bez něj jsem rodit nechtěla ani za nic.Naštěstí to stihl, protože operaci naplánovali na šestou - při příjmu jsem dostala najíst, tak přeci jen nechtěli operovat úplně hned.
Zákrok probíhal podle očekávání - monitor, převoz na sál, do žíly hned kapačka. Anestezioložky - byly tam pro jistotu dvě - se mnou neustále mluvily, chválily mě, ptaly se na miminka - myslely to dobře, ale raději bych, aby mě nechaly na pokoji a mohli jsme prohodit aspoň pár slov v klidu s M. Rozhodli jsme se pro v tzv. svodnou anestézii - do páteře mi píchli injekci, která mě umrtvila od pasu dolů. Narozdíl od epidurální anestézie ale neumrtví nic od pupíku nahoru, proto mi do jediné žíly, kterou se jim podařilo najít, pouštěli něco proti nevolnosti - při vyndávání dětí se hodně tlačí na žaludek a to už bych cítila. Po třech minutách od začátku operace byla venku Maruška, naše prvorozená. Když jsem ji slyšela křičet, začly mi téct slzy. Hned ji odnesli zvážit a zkontrolovat, M. běžel za nimi a začalo vyndávání Bětušky, která byla usídlená hodně nahoře. Za minutu byla venku i ona a opět jsem ji ani neviděla, hned ji nesli pryč, ale nahlas mě ujistili, že obě jsou krásné a v pořádku. Pak začalo čištění dělohy, které bylo dost nepříjemné, mezitím mi přinesli ukázat obě holky - vypadaly jako všechna novorozeňata, obě ještě celé bílé, mě už navíc bylo dost blbě, takže se mě okamžité mateřské city na celý život bezprostředně nezmocnily, jen jsem byla šťastná, že jsou v pořádku. Maruška vážila 2 700 g, Bětuška 2 480 g. M. mi otíral obličej mokrou žínkou, což trochu pomáhalo proti nevolnosti. Při dokončování operace jsem měla pocit, že si operatér není jistý tím, co dělá - neustále nahlas předříkával "a teď se podíváme na slepé střevo", "teď budeme šít zde" a "nesmíme zapomenout zkontrolovat reakci dělohy". M. mi později vysvětlil, že operaci byl přítomen medik, takže výklad byl pro něho. Celkem se mi ulevilo :)
Po zákroku mě převezli na pokoj, ještě jsme si dali pusu s M., teta (staniční sestra, takže jsem měla protekci) udělila poslední pokyny službu konajícím sestrám, jak o mě mají pečovat, a zůstala jsem sama. To pro mě skutečný porod v podstatě začínal - nutně jsem potřebovala dvě transfuze, protože můj krevní obraz už před operací byl mizerný - 8 měsíců zvracení a velmi výběrové stravy se na mě podepsalo. Protože ale kvůli otokům byla jediná použitelná žíla hodně zúžená, mohla mi do ní kapat buď krev, nebo analgetika - takže těch pár hodin, než dokapala krev, bylo dost nepříjemných. Potom už mi dali analgetika a bylo to dobré. V noci jsem nemohla spát, pořád jsem myslela na holčičky a byla jsem moc šťastná, že jsou v pořádku venku a všechny jsme to zvládly. Od tatínka jsem dostala na dobrou noc krásnou SMSku, že nás má všechny moc rád a je na nás strašně pyšnej. V noci mi občas nosili Bětušku, která se krásně přisávala k prsu - zdála se mi neskutečně malinkatá, ale hrozně živá. Maruška, i když byla větší, měla horší poporodní adaptaci a musela do inkubátoru. Poprvé mi ji přinesli až druhý den večer.Měla tmavé vlásky, byla větší, ale mnohem klidnější než její sestřička. Sála hrozně opatrně, jako by mi nechtěla ublížit, a celkově mi připadala hrozně zamyšlená. Kdykoli to šlo, nechávala jsem si holčičky u sebe, i když jsem je ještě nemohla krmit (ještě jsem ani nemohla vstát), jen jsem si je položila k sobě do postele a hladila si je. Krásný, úžasný pocit.
Zotavování pro mě bylo komplikovanější, potřebovala jsem další dvě transfuze, po kterých pořád zůstal krevní obraz dost pod průměrem. Navíc mi otoky neustupovaly, takže jsem absolvovala vyšetření na interně, UTZ srdíčka a žil a neuvěřitelné množství odběrů krve. Mezitím už jsem ale chodila holky po třech hodinách kojit, před každým kojením do sprchy, aby se nahřála prsa, po kojení zvážit, dokrnit stříkačkou, na pokoji odsát mléko a odnést sestřičkám - mezitím ty infuze a vyštření, neustálé záznamy kolik která vypila, kolik jsem dokrmila, jestli kakaly a čůraly, plus jsem si sama musela psát kolik vypiju a kolik jsem vyčůrala - prostě toho bylo hodně. Obě holčičky navíc dostaly těžkou žloutenku, takže chodily každé dvě hodiny a na celou noc pod světýlko a vůbec se nechtěly budit na krmení - často jsem je měla u prsu dvacet minut a nevypily nic. Naštěstí jsem aspoň mohla být na nadstandardu, takže M. za mnou chodil každý den po práci. Společně jsem se z holčiček radovali, k úžasu sestřiček je přebaloval, koupali jsme je, vždycky se spolu navečeřeli a on ještě spěchal domů, aby to tam pro nás připravil. Byl prostě úžasný a já jsem si znova s vděčností uvědomila, jak velký dar holčičky dostaly už do kolébky - skvělého táku, který se o ně stará, zajímá, miluje je a navíc je to ten nejlepší vzor.
Každým dnem mě břicho bolelo míň, otoky alespoň částečně ustoupily, takže jsem mohla chodit, holčičky napřed mohly být bez světýlka přes den a nakonec i v noci, tak jsem je měla u sebe, udělalo se mi mlíko a ony jedly čím dál víc, takže už bylo i míň dokrmování. Po šesti dnech mohly jít holčičky domů, ale mě ještě nechtěly propustit kvůli vyššímu tlaku a špatnému krevnímu obrazu. Nakonec jsem doktora uprosila, odpřísáhla brzkou návštěvu praktika a absolování dalších vyšetření, a v sobotu jsme mohly všechny tři domů.
Na ten okamžik jsme se oba nesmírně těšili. M. přijel,. odnosil moje věci do auta, já svlékla holčičky z nemocničních hadříků a oblékla jim, co jsme jim doma pečlivě připravili. M. je naložil do autosedaček a pak jsme nad nimi stáli, fotili je, objímali se a byli jsme neskutečně šťastní, že už jedeme domů, kde od nynějška budeme čtyři - po tolika letech nadějí a bolestí nádherný sen splněný víc, než jsme si kdy troufli doufat.
Několik týdnů před porodem jsem začala otékat, ale vzhledem k tomu, že tlak byl v pořádku a bílkovinu v moči jsem neměla (tři zásadní ukazatele preeklampsie, která je velmi nebezpečnou komplikací pro matku i dítě), nevěnovala jsem otokům žádnou větší pozornost (ani v Bohunicích, kde jsem týden ležela pro nedostatečnost čípku, se nad mými extrémními otoky nepozastavili). Pravda je, že jsem díky nim přibrala za 2 týdny 8 kilo, nemohla jsem moc chodit a začala mi praskat kůže na nohách, která už se nezvládala tak rozpínat. Brala jsem to ale tak, že to k těhotenství patří a musíme vydržet.
V pátek 24.6. jsem byla objednaná na kontrolu v poradně. S M. jsme se ráno, než mě tam vezl, rozhodli "cvičně" dobalit tašku do porodnice a vzít ji s sebou - byla jsem 36+6, podle doktorky se holčičky už klidně mohly narodit a mě už bylo tak blbě, že jsem měla podezření, že si mě tam stejně nechají. V poradně už byl tlak hraniční a bílkovina v moči od minulého týdne vzrostla trojnásobně, takže mě okamžitě hospitalizovali s tím, že v pondělí se bude rodit. Holčičky byly do poslední chvíle hlavičkami dolů, takže se očekávalo, že budu rodit přirozeně. Na to jsem se moc fyzicky necítila a nakonec si domluvila císaře. O pár hodin později se na UTZ ukázalo, že Bětuška se stejně ještě otočila napříč, takže by to byl císař tak jako tak.
Z hospitalizace jsem měla celkem radost, říkala jsem si, že přes víkend si ještě odpočinu, dodělám nějaké překlady a rozloučím se s bříškem a budu se těšit, že v pondělí už si holčičky pohladím. M. jsem poslala do Brna do práce a začala se zabydlovat na pokoji, kde ležela i moje kamarádka také čekající dvojčata. Obeslala jsem nejbližší přátele a rodinu SMSkami, že v pondělí se jde na věc. Kvůli otokům mě ještě poslali na internu, kde doporučili porod co nejdříve, protože se jim ty otoky zdály extrémní. Operatér se proto rozhodl, že se císař udělá hned v sobotu ráno (další SMS upřesňující, že rodit se bude už zítra). Pak se přišla podívat lékařka z ARA kvůli anestézii a prohlásila, že operovat se musí hned - otékala jsem po celém těle tak, že druhý den už by se nemuselo podařit mi napíchnout žádnou žílu. Takže poslední SMS rodičům a telefonát M., ať se honem vrátí z práce - bez něj jsem rodit nechtěla ani za nic.Naštěstí to stihl, protože operaci naplánovali na šestou - při příjmu jsem dostala najíst, tak přeci jen nechtěli operovat úplně hned.
Zákrok probíhal podle očekávání - monitor, převoz na sál, do žíly hned kapačka. Anestezioložky - byly tam pro jistotu dvě - se mnou neustále mluvily, chválily mě, ptaly se na miminka - myslely to dobře, ale raději bych, aby mě nechaly na pokoji a mohli jsme prohodit aspoň pár slov v klidu s M. Rozhodli jsme se pro v tzv. svodnou anestézii - do páteře mi píchli injekci, která mě umrtvila od pasu dolů. Narozdíl od epidurální anestézie ale neumrtví nic od pupíku nahoru, proto mi do jediné žíly, kterou se jim podařilo najít, pouštěli něco proti nevolnosti - při vyndávání dětí se hodně tlačí na žaludek a to už bych cítila. Po třech minutách od začátku operace byla venku Maruška, naše prvorozená. Když jsem ji slyšela křičet, začly mi téct slzy. Hned ji odnesli zvážit a zkontrolovat, M. běžel za nimi a začalo vyndávání Bětušky, která byla usídlená hodně nahoře. Za minutu byla venku i ona a opět jsem ji ani neviděla, hned ji nesli pryč, ale nahlas mě ujistili, že obě jsou krásné a v pořádku. Pak začalo čištění dělohy, které bylo dost nepříjemné, mezitím mi přinesli ukázat obě holky - vypadaly jako všechna novorozeňata, obě ještě celé bílé, mě už navíc bylo dost blbě, takže se mě okamžité mateřské city na celý život bezprostředně nezmocnily, jen jsem byla šťastná, že jsou v pořádku. Maruška vážila 2 700 g, Bětuška 2 480 g. M. mi otíral obličej mokrou žínkou, což trochu pomáhalo proti nevolnosti. Při dokončování operace jsem měla pocit, že si operatér není jistý tím, co dělá - neustále nahlas předříkával "a teď se podíváme na slepé střevo", "teď budeme šít zde" a "nesmíme zapomenout zkontrolovat reakci dělohy". M. mi později vysvětlil, že operaci byl přítomen medik, takže výklad byl pro něho. Celkem se mi ulevilo :)
Po zákroku mě převezli na pokoj, ještě jsme si dali pusu s M., teta (staniční sestra, takže jsem měla protekci) udělila poslední pokyny službu konajícím sestrám, jak o mě mají pečovat, a zůstala jsem sama. To pro mě skutečný porod v podstatě začínal - nutně jsem potřebovala dvě transfuze, protože můj krevní obraz už před operací byl mizerný - 8 měsíců zvracení a velmi výběrové stravy se na mě podepsalo. Protože ale kvůli otokům byla jediná použitelná žíla hodně zúžená, mohla mi do ní kapat buď krev, nebo analgetika - takže těch pár hodin, než dokapala krev, bylo dost nepříjemných. Potom už mi dali analgetika a bylo to dobré. V noci jsem nemohla spát, pořád jsem myslela na holčičky a byla jsem moc šťastná, že jsou v pořádku venku a všechny jsme to zvládly. Od tatínka jsem dostala na dobrou noc krásnou SMSku, že nás má všechny moc rád a je na nás strašně pyšnej. V noci mi občas nosili Bětušku, která se krásně přisávala k prsu - zdála se mi neskutečně malinkatá, ale hrozně živá. Maruška, i když byla větší, měla horší poporodní adaptaci a musela do inkubátoru. Poprvé mi ji přinesli až druhý den večer.Měla tmavé vlásky, byla větší, ale mnohem klidnější než její sestřička. Sála hrozně opatrně, jako by mi nechtěla ublížit, a celkově mi připadala hrozně zamyšlená. Kdykoli to šlo, nechávala jsem si holčičky u sebe, i když jsem je ještě nemohla krmit (ještě jsem ani nemohla vstát), jen jsem si je položila k sobě do postele a hladila si je. Krásný, úžasný pocit.
Zotavování pro mě bylo komplikovanější, potřebovala jsem další dvě transfuze, po kterých pořád zůstal krevní obraz dost pod průměrem. Navíc mi otoky neustupovaly, takže jsem absolvovala vyšetření na interně, UTZ srdíčka a žil a neuvěřitelné množství odběrů krve. Mezitím už jsem ale chodila holky po třech hodinách kojit, před každým kojením do sprchy, aby se nahřála prsa, po kojení zvážit, dokrnit stříkačkou, na pokoji odsát mléko a odnést sestřičkám - mezitím ty infuze a vyštření, neustálé záznamy kolik která vypila, kolik jsem dokrmila, jestli kakaly a čůraly, plus jsem si sama musela psát kolik vypiju a kolik jsem vyčůrala - prostě toho bylo hodně. Obě holčičky navíc dostaly těžkou žloutenku, takže chodily každé dvě hodiny a na celou noc pod světýlko a vůbec se nechtěly budit na krmení - často jsem je měla u prsu dvacet minut a nevypily nic. Naštěstí jsem aspoň mohla být na nadstandardu, takže M. za mnou chodil každý den po práci. Společně jsem se z holčiček radovali, k úžasu sestřiček je přebaloval, koupali jsme je, vždycky se spolu navečeřeli a on ještě spěchal domů, aby to tam pro nás připravil. Byl prostě úžasný a já jsem si znova s vděčností uvědomila, jak velký dar holčičky dostaly už do kolébky - skvělého táku, který se o ně stará, zajímá, miluje je a navíc je to ten nejlepší vzor.
Každým dnem mě břicho bolelo míň, otoky alespoň částečně ustoupily, takže jsem mohla chodit, holčičky napřed mohly být bez světýlka přes den a nakonec i v noci, tak jsem je měla u sebe, udělalo se mi mlíko a ony jedly čím dál víc, takže už bylo i míň dokrmování. Po šesti dnech mohly jít holčičky domů, ale mě ještě nechtěly propustit kvůli vyššímu tlaku a špatnému krevnímu obrazu. Nakonec jsem doktora uprosila, odpřísáhla brzkou návštěvu praktika a absolování dalších vyšetření, a v sobotu jsme mohly všechny tři domů.
Na ten okamžik jsme se oba nesmírně těšili. M. přijel,. odnosil moje věci do auta, já svlékla holčičky z nemocničních hadříků a oblékla jim, co jsme jim doma pečlivě připravili. M. je naložil do autosedaček a pak jsme nad nimi stáli, fotili je, objímali se a byli jsme neskutečně šťastní, že už jedeme domů, kde od nynějška budeme čtyři - po tolika letech nadějí a bolestí nádherný sen splněný víc, než jsme si kdy troufli doufat.
pondělí 20. června 2011
Čerstvé zprávy z porodnice
Tedy skoro čerstvé, v pátek jsme se byli zaregistrovat v místní porodnici, kde chceme rodit (rodinná atmosféra, status Baby Friendly, velká podpora kojení a v neposlední řadě to máme 15 minut cesty, takže lepší varianta než kterákoli velkovýrobní porodnice v Brně).
Znova mě překvapilo, jak milí všichni byli: absolvovali jsme delší čekání na monitor (mají jen jeden, který umí natáčet dvojčata, a ten byl zrovna obsazený), pak hodinu na monitoru - naše holčičky jsou prostě nadprůměrně akční a kdykoli se podařilo je obě chytit, jedna se rozhodla přesunout rezidenci o pár centimetrů jinam a sestřička ji mohla hledat znova. Netřeba zdůrazňovat, že jakmile byla znovu chycena, zakopala párkrát zase ta druhá a tak pěkně pořád dokola. Naštěstí byly sestřičky milé a usměvavé a místo aby mě poslaly někam, ještě se mi omlouvaly, že to tak dlouho trvá. Starší staniční sestra se pak se mou loučila slovy: "No jestli budou takhle živý i až se narodí, tak vás poteš Pán Bůh". (Děkujeme, už nás potěšil :) ).
Potom kontrola u lékařky, mladá, štíhlounká (napadlo mě, jestli by štíhlé doktorky neměly být vyloučeny z péče o těhotné v devátém měsíci, protože nás fakt deptají) a moc fajn, všechno bylo v pořádku, jen se jí hodně nelíbily moje otoky. V posledních pár týdnech se se mnou rozloučily moje kotníky a otoky postupně lezou nahoru, takže mám nohy rozměrů menších betonových sloupů. Poslala mě proto ještě na krev a na kontrolu moči, kde bylo naštěstí vše v pořádku, jen jsem pořád silně anemická. No holt devět měsíců zvracení se musí někde projevit, řekla bych.
Výsledek z kontroly: obě holčičky hlavou dolů ("To je ale dobře, určitě chcete rodit přirozeně, ŽE?" "Uh oh"... "No přirozeně je to určitě nejlepší!". "Aha..."). Otevřená na prst, holčičky shledány zralými pro případný příchod na svět. Mám přijít zase za týden, ale kdybych toho už měla plné zuby, můžu přijít i dřív, paní doktorka nevidí důvod, proč to protahovat, můžeme začít vyvolávat kdykoli...
Zajímavé je, že před kontrolou jsem měla pocit, že bych už nejraději porodila...ale když mi bylo řečeno, že opravdu můžu porodit vlastně kdykoli, když budu chtít, začalo mi být líto vzdávat se pupíku a nutit holčičky na cestu ven....Pravda je, že objektivně už toho má moje tělo dost, takže nosit do termínu je prostě nebudu, ale nejraději bych, aby se porod spustil sám - tak na nás myslete. Koncem tohoto týdne by se to docela hodilo :)
Znova mě překvapilo, jak milí všichni byli: absolvovali jsme delší čekání na monitor (mají jen jeden, který umí natáčet dvojčata, a ten byl zrovna obsazený), pak hodinu na monitoru - naše holčičky jsou prostě nadprůměrně akční a kdykoli se podařilo je obě chytit, jedna se rozhodla přesunout rezidenci o pár centimetrů jinam a sestřička ji mohla hledat znova. Netřeba zdůrazňovat, že jakmile byla znovu chycena, zakopala párkrát zase ta druhá a tak pěkně pořád dokola. Naštěstí byly sestřičky milé a usměvavé a místo aby mě poslaly někam, ještě se mi omlouvaly, že to tak dlouho trvá. Starší staniční sestra se pak se mou loučila slovy: "No jestli budou takhle živý i až se narodí, tak vás poteš Pán Bůh". (Děkujeme, už nás potěšil :) ).
Potom kontrola u lékařky, mladá, štíhlounká (napadlo mě, jestli by štíhlé doktorky neměly být vyloučeny z péče o těhotné v devátém měsíci, protože nás fakt deptají) a moc fajn, všechno bylo v pořádku, jen se jí hodně nelíbily moje otoky. V posledních pár týdnech se se mnou rozloučily moje kotníky a otoky postupně lezou nahoru, takže mám nohy rozměrů menších betonových sloupů. Poslala mě proto ještě na krev a na kontrolu moči, kde bylo naštěstí vše v pořádku, jen jsem pořád silně anemická. No holt devět měsíců zvracení se musí někde projevit, řekla bych.
Výsledek z kontroly: obě holčičky hlavou dolů ("To je ale dobře, určitě chcete rodit přirozeně, ŽE?" "Uh oh"... "No přirozeně je to určitě nejlepší!". "Aha..."). Otevřená na prst, holčičky shledány zralými pro případný příchod na svět. Mám přijít zase za týden, ale kdybych toho už měla plné zuby, můžu přijít i dřív, paní doktorka nevidí důvod, proč to protahovat, můžeme začít vyvolávat kdykoli...
Zajímavé je, že před kontrolou jsem měla pocit, že bych už nejraději porodila...ale když mi bylo řečeno, že opravdu můžu porodit vlastně kdykoli, když budu chtít, začalo mi být líto vzdávat se pupíku a nutit holčičky na cestu ven....Pravda je, že objektivně už toho má moje tělo dost, takže nosit do termínu je prostě nebudu, ale nejraději bych, aby se porod spustil sám - tak na nás myslete. Koncem tohoto týdne by se to docela hodilo :)
čtvrtek 16. června 2011
Sháním dvě kozy!
Tenhle text jsem četla před lety v Reader's Digest, ale nedávno sem na něj narazila znovu a pořád mi připadá stejně dobrý. Jelikož je taška do porodnice sbalená, formuláře se jmény vyplněné a na ledničce vizí barevně diverzifikovaný seznam s věcmi, které do tašky přihodit "až to na mě přijde", mohlo by se zdát, že jsem připravená. Teď ale potřebuji ještě nacvičit nějaké praktické dovednosti....takže na seznam připisuju dvě chobotnice, dvě síťové tašky a dvě dospělé kozy.
Příprava na děti
Zapomeňte na teorii a vrhněte se do praxe. Pokud chcete zjistit, jestli jste na vznešené rodičovské poslání dobře připraveni, řiďte se následujícími pokyny:
1a. Ženy: První krok v přípravě na mateřství je jednoduchý. Oblečte si župan a na břicho si zavěste pytel s fazolemi. Noste ho devět měsíců potom desetinu fazolí odeberte.
1b. Muži: V rámci příprav na otcovství zajděte do nejbližší drogerie, vysypte obsah peněženky na pult a řekněte prodavači, aby si vzal, kolik chce. Pak zajeďte do supermarketu a sdělte vedoucímu, ze si může nechat od vašeho zaměstnavatele poukazovat celý váš plat.
2. Abyste si vyzkoušeli, jak to bude vypadat v noci, procházejte se denně od pěti odpoledne po obývacim pokoji a na rameni při tom držte mokrou tašku o váze tří až šesti kilogramů. V deset si jděte lehnout, ale přesně o půlnoci vstaňte a pochodujte až do jedné. Pak si nařiďte budík na třetí hodinu ranní. Protože neusnete, ve dvě vstaňte a dejte si panáka. Ve tři čtvrtě na tři ale určite jděte do postele. Až začne ve tři budík
zvonit, hbitě vyskočte, ale nerozsvěcujte. Do čtyř hodin zpívejte ukolébavky, potom si budík nařiďte na pátou. Vstaňte a uvařte snídani. Dělejte to pět let. Tvařte se při tom vesele.
3. Vezměte meloun a vydlabejte z něj dřeň. Pak v něm vyvrtejte otvor velikosti pingpongového míčku,
zavěste ho na provázku ke stropu a rozhoupejte. Vezměte misku krupičné kaše a zkuste ji po lžičkách do melounu vpravit. Musíte však předstírat, že jste letadlo, to znamená, ze byste měli vrčet a dělat se lžičkou
krouživé pohyby. Vytrvejte, dokud polovina kase nezmizí, a potom si zbytek vylijte do klína.
Pokud jste to zvládli, jste připraveni na krmeni ročního miminka. Abyste se přichystali i na batole, pomažte pohovku nějakou pomazánkou a všechny záclony zapatlejte džemem. Za rádio hoďte chleba s máslem a
několik měsíců ho tam nechejte.
4. Oblékaní malých děti není tak snadné, jak se na první pohled zdá. K nácviku potřebujete chobotnici a síťovou tašku. Pokuste se nastrkat chobotnici do tašky tak, aby žádné chapadlo neviselo ven.
Máte na to celé dopoledne.
5. Zapomeňte na sportovní vůz a kupte si kombík. A nemyslete si, ze s ním budete moct parkovat před domem. Rodinnými auty se totiž majitelé nemůžou moc chlubit. Chcete-li vědet, jak bude vypadat, kupte kornout čokoládové zmrzliny a položte ho do přihrádky pod přístrojovou desku. Pak do přehrávače strčte minci, roztlučte rodinné balení čokoládových sušenek a drobty vysypte na zadní sedadlo.
Nakonec přejeďte kapotu po obou stranách hráběmi.
To by snad stačilo.
6. Nácvik na procházku: Oblečte se a půl hodiny čekejte před záchodem. Potom vyjděte před domovní dveře, ale hned nato se vraťte. Totéž zopakujte ještě dvakrát. Pak několikrát jděte k brance a zase zpátky k domu. Nakonec vyjděte na chodník a pět minut se velmi pomalu procházejte. Podrobně prozkoumejte každý vajgl, žvýkačku, papírový kapesníček a mrtvého brouka, které najdete. Občas se pár metrů vraťte, a pak teprve pokračujte dál. Ve chvíli, kdy zvrátíte hlavu a začnete ječet, ze už to dal nevydržíte
ani minutu, jste připraveni vzít dítko na procházku. Vyjevených sousedu si nevšímejte.
7. Běžte do supermarketu. Vezmete si s sebou něco, co se podoba předškolnímu dítěti. Ideální je dospělá koza. Plánujete-li víc dětí, jedna koza nebude stačit. Obstarejte si nákup na celý týden, aniž byste z nich spustili zrak. Uhraďte všechno, co snědí nebo zničí.
8. Naučte se nazpaměť jména všech postaviček z dětských večerníčků, Křemílkem počínaje a Rumcajsem konce. Až se v koupelně přistihnete, že si zpíváte úvodní melodii rozhlasového večerníčku Hajaja, budete na rodičovství dobře připraveni.
9. Všechno, co řeknete, minimálně pětkrát zopakujte.
10. Ještě než učiníte konečné rozhodnutí, zajděte na návštěvu k nějakým nešťastníkům, kteří už děti mají.
Proberte s nimi chyby, kterých se podle vašeho názoru ve výchově dopustili, a vysvětlete jim, jak by měli postupovat. Nezapomeňte pohovořit o trpělivosti a důslednosti, bez nichž žádný rodič ničeho nedosáhne.
Navrhněte jim, jak by mohli své ratolesti naučit chodit na nočník, jíst příborem, poslouchat a chodit do postele bez odmlouvání. Vychutnejte si to - bude to totiž naposledy, kdy budete mít na všechno odpověd.
Příprava na děti
Zapomeňte na teorii a vrhněte se do praxe. Pokud chcete zjistit, jestli jste na vznešené rodičovské poslání dobře připraveni, řiďte se následujícími pokyny:
1a. Ženy: První krok v přípravě na mateřství je jednoduchý. Oblečte si župan a na břicho si zavěste pytel s fazolemi. Noste ho devět měsíců potom desetinu fazolí odeberte.
1b. Muži: V rámci příprav na otcovství zajděte do nejbližší drogerie, vysypte obsah peněženky na pult a řekněte prodavači, aby si vzal, kolik chce. Pak zajeďte do supermarketu a sdělte vedoucímu, ze si může nechat od vašeho zaměstnavatele poukazovat celý váš plat.
2. Abyste si vyzkoušeli, jak to bude vypadat v noci, procházejte se denně od pěti odpoledne po obývacim pokoji a na rameni při tom držte mokrou tašku o váze tří až šesti kilogramů. V deset si jděte lehnout, ale přesně o půlnoci vstaňte a pochodujte až do jedné. Pak si nařiďte budík na třetí hodinu ranní. Protože neusnete, ve dvě vstaňte a dejte si panáka. Ve tři čtvrtě na tři ale určite jděte do postele. Až začne ve tři budík
zvonit, hbitě vyskočte, ale nerozsvěcujte. Do čtyř hodin zpívejte ukolébavky, potom si budík nařiďte na pátou. Vstaňte a uvařte snídani. Dělejte to pět let. Tvařte se při tom vesele.
3. Vezměte meloun a vydlabejte z něj dřeň. Pak v něm vyvrtejte otvor velikosti pingpongového míčku,
zavěste ho na provázku ke stropu a rozhoupejte. Vezměte misku krupičné kaše a zkuste ji po lžičkách do melounu vpravit. Musíte však předstírat, že jste letadlo, to znamená, ze byste měli vrčet a dělat se lžičkou
krouživé pohyby. Vytrvejte, dokud polovina kase nezmizí, a potom si zbytek vylijte do klína.
Pokud jste to zvládli, jste připraveni na krmeni ročního miminka. Abyste se přichystali i na batole, pomažte pohovku nějakou pomazánkou a všechny záclony zapatlejte džemem. Za rádio hoďte chleba s máslem a
několik měsíců ho tam nechejte.
4. Oblékaní malých děti není tak snadné, jak se na první pohled zdá. K nácviku potřebujete chobotnici a síťovou tašku. Pokuste se nastrkat chobotnici do tašky tak, aby žádné chapadlo neviselo ven.
Máte na to celé dopoledne.
5. Zapomeňte na sportovní vůz a kupte si kombík. A nemyslete si, ze s ním budete moct parkovat před domem. Rodinnými auty se totiž majitelé nemůžou moc chlubit. Chcete-li vědet, jak bude vypadat, kupte kornout čokoládové zmrzliny a položte ho do přihrádky pod přístrojovou desku. Pak do přehrávače strčte minci, roztlučte rodinné balení čokoládových sušenek a drobty vysypte na zadní sedadlo.
Nakonec přejeďte kapotu po obou stranách hráběmi.
To by snad stačilo.
6. Nácvik na procházku: Oblečte se a půl hodiny čekejte před záchodem. Potom vyjděte před domovní dveře, ale hned nato se vraťte. Totéž zopakujte ještě dvakrát. Pak několikrát jděte k brance a zase zpátky k domu. Nakonec vyjděte na chodník a pět minut se velmi pomalu procházejte. Podrobně prozkoumejte každý vajgl, žvýkačku, papírový kapesníček a mrtvého brouka, které najdete. Občas se pár metrů vraťte, a pak teprve pokračujte dál. Ve chvíli, kdy zvrátíte hlavu a začnete ječet, ze už to dal nevydržíte
ani minutu, jste připraveni vzít dítko na procházku. Vyjevených sousedu si nevšímejte.
7. Běžte do supermarketu. Vezmete si s sebou něco, co se podoba předškolnímu dítěti. Ideální je dospělá koza. Plánujete-li víc dětí, jedna koza nebude stačit. Obstarejte si nákup na celý týden, aniž byste z nich spustili zrak. Uhraďte všechno, co snědí nebo zničí.
8. Naučte se nazpaměť jména všech postaviček z dětských večerníčků, Křemílkem počínaje a Rumcajsem konce. Až se v koupelně přistihnete, že si zpíváte úvodní melodii rozhlasového večerníčku Hajaja, budete na rodičovství dobře připraveni.
9. Všechno, co řeknete, minimálně pětkrát zopakujte.
10. Ještě než učiníte konečné rozhodnutí, zajděte na návštěvu k nějakým nešťastníkům, kteří už děti mají.
Proberte s nimi chyby, kterých se podle vašeho názoru ve výchově dopustili, a vysvětlete jim, jak by měli postupovat. Nezapomeňte pohovořit o trpělivosti a důslednosti, bez nichž žádný rodič ničeho nedosáhne.
Navrhněte jim, jak by mohli své ratolesti naučit chodit na nočník, jíst příborem, poslouchat a chodit do postele bez odmlouvání. Vychutnejte si to - bude to totiž naposledy, kdy budete mít na všechno odpověd.
pondělí 13. června 2011
Z deníku noční můry aneb Vyspi se, kdo můžeš
Spací zvyklosti před těhotenstvím: večerka kolem 02:00. Vstanu od PC, rychle vyčistím zuby a svlíknu se. Zalehnu - usnu - otevřu oči, je ráno, většinou po deváté, někdy po desáté. Sprcha, pohoda, klid.
Spaní za stavu 3 v 1.
20:30 Začátek přípravy na spaní. Čistím zuby, mažu břicho, stehna, prsa. Oblékám noční košili. Zjišťuju, že už se do ní neobleču. Vyhazuju ji do krabice věcí, které si chci znovu zkoušet až po šestinedělí. Oblékám jinou košili. Jsou na ní skrvny od mléka, které se nevypraly. Vyhazuju košili do špíny, oblékám tričko velikosti cirkusového stanu. Stejně mi stěží zakryje břicho. K posteli připravuju sklenici vody (kdyby byla žízeň), balíček sušenek (kdyby byl hlad), pastilky proti pálení žáhy (kdyby byl hlad a jedla jsem ty sušenky), špejle do uší, mastičku na rty, pouzdro na kontaktní čočky, roztok. Ujišťuju se, že mám kapesník a 3 polštáře: dva pod hlavu, jeden pod nohy. Na dvou matracích spím od pátého měsíce, částečně to eliminuje noční bolest kyčlí.
21:00 Pouštíme si jeden díl How I Met Your Mother. Ke konci už nemůžu udržet oči otevřené.Vyndávám čočky a s dobrým pocitem člověka připraveného na bojovou výpravu usínám.
22:30 Budí mě pálení žáhy. Cucám dvě pastilky. Rovnou jdu i na záchod (kdybych nešla, vzbudí mě to za půl hodiny). Nerozsvěcím, světlo přitahuje kočky. Plížím se do koupelny ninja stylem a v tichosti zdolávám i cestu zpět, navzdory několika schodkům v chodbě. To nemohla žádná kočka slyšet. Zavřu dveře v ložnici, dávám si víc pod hlavu, v duchu se za to omlouvám páteři a zase usínám.
22:45 Vrní tady kočka! Mrcha sem proklouzla, když jsem byla v koupelně. Vstávám, rozsvěcím, vyhazuju kočku a pečlivě zavírám dveře. Napiju se, vycucám ještě jednu pastilku, usínám.
23.30 Ve spánku se otáčím na záda, okamžitě jsem vzhůru - dusím se. Vstávám a chvíli přecházím po pokoji. Chce se mi čůrat, ale bojím se koček. Nakonec stejně jdu. Ninja styl a zavřené dveře tentokrát fungují. Uléhám na bok, usínám.
01:30 Budí mě bolest zad. Ubírám jeden polštář. Za dvě minuty nemůžu dýchat, navíc mě začne zase pálit žáha. Sedám si, rozvěcím, čtu si knížku. Asi po hodině (jedna cesta na záchod, jedna pastilka na pálení žáhy, jedno namazání rozpraskaných rtů, 5 kapitol nenáročného anglického románku) konečně zase usínám.
03:40 Musím čůrat. Zapotřebí je maximální obezřetnosti. Už svítá, když mě zmerčí kočka, začně mrančet, vzbudí psa, ten bude chtít vstávat a vzbudí maminku. Našlapuju potichu,ale zkuste se plížit v pološeru a tlačit přitom před sebou tank! Zakopávám o schodek, dole začíná vřeštět kočka. Než se vyčůrám, kňučí už dole pes a domáhá se snídaně. Naboso se valím dolů ze schodů, krmím zvěř a přemlouvám je, ať ještě vydrží, maminka vstává až po páté. Po chvíli lezu zpět nahoru a svalím se do postele. Podniknu nesmělý pokus ještě usnout, ale už je to bez šance. Čtu si, dokud po páté nevstane Michal. Na otázku, jak jsem se vyspala, jen vycením zuby a vydám ze sebe neartikulovaný skřek.
Pointa? Asi žádná. Jen, že dalšího dobráka, který mi poradí, ať se vyspím teď, dokud ještě můžu, proplesknu z obou stran svým obřím panděrem!
Spaní za stavu 3 v 1.
20:30 Začátek přípravy na spaní. Čistím zuby, mažu břicho, stehna, prsa. Oblékám noční košili. Zjišťuju, že už se do ní neobleču. Vyhazuju ji do krabice věcí, které si chci znovu zkoušet až po šestinedělí. Oblékám jinou košili. Jsou na ní skrvny od mléka, které se nevypraly. Vyhazuju košili do špíny, oblékám tričko velikosti cirkusového stanu. Stejně mi stěží zakryje břicho. K posteli připravuju sklenici vody (kdyby byla žízeň), balíček sušenek (kdyby byl hlad), pastilky proti pálení žáhy (kdyby byl hlad a jedla jsem ty sušenky), špejle do uší, mastičku na rty, pouzdro na kontaktní čočky, roztok. Ujišťuju se, že mám kapesník a 3 polštáře: dva pod hlavu, jeden pod nohy. Na dvou matracích spím od pátého měsíce, částečně to eliminuje noční bolest kyčlí.
21:00 Pouštíme si jeden díl How I Met Your Mother. Ke konci už nemůžu udržet oči otevřené.Vyndávám čočky a s dobrým pocitem člověka připraveného na bojovou výpravu usínám.
22:30 Budí mě pálení žáhy. Cucám dvě pastilky. Rovnou jdu i na záchod (kdybych nešla, vzbudí mě to za půl hodiny). Nerozsvěcím, světlo přitahuje kočky. Plížím se do koupelny ninja stylem a v tichosti zdolávám i cestu zpět, navzdory několika schodkům v chodbě. To nemohla žádná kočka slyšet. Zavřu dveře v ložnici, dávám si víc pod hlavu, v duchu se za to omlouvám páteři a zase usínám.
22:45 Vrní tady kočka! Mrcha sem proklouzla, když jsem byla v koupelně. Vstávám, rozsvěcím, vyhazuju kočku a pečlivě zavírám dveře. Napiju se, vycucám ještě jednu pastilku, usínám.
23.30 Ve spánku se otáčím na záda, okamžitě jsem vzhůru - dusím se. Vstávám a chvíli přecházím po pokoji. Chce se mi čůrat, ale bojím se koček. Nakonec stejně jdu. Ninja styl a zavřené dveře tentokrát fungují. Uléhám na bok, usínám.
01:30 Budí mě bolest zad. Ubírám jeden polštář. Za dvě minuty nemůžu dýchat, navíc mě začne zase pálit žáha. Sedám si, rozvěcím, čtu si knížku. Asi po hodině (jedna cesta na záchod, jedna pastilka na pálení žáhy, jedno namazání rozpraskaných rtů, 5 kapitol nenáročného anglického románku) konečně zase usínám.
03:40 Musím čůrat. Zapotřebí je maximální obezřetnosti. Už svítá, když mě zmerčí kočka, začně mrančet, vzbudí psa, ten bude chtít vstávat a vzbudí maminku. Našlapuju potichu,ale zkuste se plížit v pološeru a tlačit přitom před sebou tank! Zakopávám o schodek, dole začíná vřeštět kočka. Než se vyčůrám, kňučí už dole pes a domáhá se snídaně. Naboso se valím dolů ze schodů, krmím zvěř a přemlouvám je, ať ještě vydrží, maminka vstává až po páté. Po chvíli lezu zpět nahoru a svalím se do postele. Podniknu nesmělý pokus ještě usnout, ale už je to bez šance. Čtu si, dokud po páté nevstane Michal. Na otázku, jak jsem se vyspala, jen vycením zuby a vydám ze sebe neartikulovaný skřek.
Pointa? Asi žádná. Jen, že dalšího dobráka, který mi poradí, ať se vyspím teď, dokud ještě můžu, proplesknu z obou stran svým obřím panděrem!
sobota 11. června 2011
Naše akrobatky
Minulý pátek nás čekalo na kontrole velké překvapení: ne jedna, ale hned obě naše holčičky se otočily, a to vzorně hlavou dolů. Otvírá se nám tak možnost přirozeného porodu (pokud si to ještě nerozmyslí). Kromě toho i krásně přibraly, bohužel ale Maruška hodně naléhala na čípek a díky tomu jsem byla na konci 34. týdne otevřená na prst, což pana doktora nepotěšilo. Poslal mě proto do nemocnice, aby mě ještě dva týdny (do ukončeného 36. týdne) pohlídali.
V nemocnici mi nejprve sdělili, že mě tam budou "udržovat" do 38. týdne, potom, že tedy do toho 36. a nakonec - zřejmě pod vlivem kapacity napnuté k prasknutí - mě pustili domů po ukončeném 35. týdnu s tím, že týden ještě doma určitě vydržím. To už jsem byla zase zavřená, holčičky vážily 2 350 a 2 450 g a byly pořád hlavou dolů. Týden se ještě budu poflakovat doma a pak se přihlásím do místní porodnice, kde s nimi proberu porod, případně naplánujeme datum.
Být v takto pozdním stádiu v nemocnici na udržování spočívalo jen v tom, že jsem ležela, zpočátku dostávala kapačky magnézia, potom už jen tablety, občas mi změřili tlak a natočili monitor. Mezitím jsem v klidu pracovala na notebooku a přijímala návštěvy, takže v zásadě asi jediná letošní letní dovolená, která se bude konat :) Díky Bohu jsou holčičky krásně zdravé a všechno je v pořádku. Teď je podstatné, aby vydržely ještě týden (do ukončeného 36. týdne), to už budeme moct rodit v místní porodnici, kterou máme blízko a zdá se nám dobrá. A za týden se může rodit - jediné co nevím, je, kdo je bude rodit a jak, protože já se rozhodně na nic takového necítím. Řečeno slovy klasika českého porodnictví Járy Cimrmana: V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí.
V nemocnici mi nejprve sdělili, že mě tam budou "udržovat" do 38. týdne, potom, že tedy do toho 36. a nakonec - zřejmě pod vlivem kapacity napnuté k prasknutí - mě pustili domů po ukončeném 35. týdnu s tím, že týden ještě doma určitě vydržím. To už jsem byla zase zavřená, holčičky vážily 2 350 a 2 450 g a byly pořád hlavou dolů. Týden se ještě budu poflakovat doma a pak se přihlásím do místní porodnice, kde s nimi proberu porod, případně naplánujeme datum.
Být v takto pozdním stádiu v nemocnici na udržování spočívalo jen v tom, že jsem ležela, zpočátku dostávala kapačky magnézia, potom už jen tablety, občas mi změřili tlak a natočili monitor. Mezitím jsem v klidu pracovala na notebooku a přijímala návštěvy, takže v zásadě asi jediná letošní letní dovolená, která se bude konat :) Díky Bohu jsou holčičky krásně zdravé a všechno je v pořádku. Teď je podstatné, aby vydržely ještě týden (do ukončeného 36. týdne), to už budeme moct rodit v místní porodnici, kterou máme blízko a zdá se nám dobrá. A za týden se může rodit - jediné co nevím, je, kdo je bude rodit a jak, protože já se rozhodně na nic takového necítím. Řečeno slovy klasika českého porodnictví Járy Cimrmana: V životě jsem nic takovýho nedělal a nikdo mě k tomu nedonutí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)