Nová doktorka byla milá, můj stav zhodnotila jako špatný. Docela jsem s ní souhlasila, už jsem téměř nebyla schopná chodit. Do její oridnace mě vozil brácha autem složitě půjčovaným od rodičů, protože autobusem už jsem se přepravovat nemohla, navíc bych stejně nedošla od zastávky do čekárny. Čekání, než mě zavolá do ordinace, jsem obvykle absolvovala vleže na tvrdé lavici v čekárně, protože sezení mě unavovalo. Zhublas jsem asi 15 kilo.
Přesto jsem v tomhle stavu ještě dokončila docházku do všech cvičení v letním sesmestru a bsolvovala dva týdenní terénní pobyty - zoologický a botanický. Jak, to už teď zpětně moc nechápu. Vím jen, že jsem se stravovala buď ničím, nebo citronovými sušenkami, které mi kdoví proč dělaly dobře. Na exkurze jsem nechodila, kryli mě spolužáci. Když jsem se na jednu vypravila, musela jsem se v půlce vrátit zpět na ubytovnu. Pětikilometrová trasa mi trvala tři hodiny a musela jsem ji několikrát proložit ležením na kraji silnice, vleže na boku mi totiž křeče polevovaly a já si mohla na chvíli oddechnout. Párkrát jsem uvažovala, že už se nezvednu, ale nakonec jsem se zpět přeci jen dohrabala. Na této exkurzi jsem si taky všimla červených boulí, které se mi udělaly na rukou. Nebolely, jen vypadaly divně.
Doufali jsme, že nová doktorka konečně zjistí, co se mnou je. Vyslovila podezření, že to opravdu bude Crohn, dala mi Budenofalk (steroid) s tím, že ho mám začít užívat a postupně uděláme všechna vyšetření. Řekla mi, že mě může nechat hospitalizovat, jestli chci, ale že mi stejně v nemocnici jen udělají všechna ta vyšetření, co mi ona udělá ambulantně. Po zkušenosti z Bakešky jsem souhlasila, že vše provedeme ambulantně. Do zprávy mi tedy napsala, že hospitalizaci odmítám, což mě trochu překvapilo, ale nechala jsem to být, říkala jsem si, že je jedno, co tam píše, hlavně, když mi pomůže. Brala jsem tedy Budenofalk a čekala, až konečně začne zabírat.
To už byl červen a já se musela přestěhovat k našim, potřebovala jsem totiž stálou péči. Máma mi vařila a dohlížela na to, abych něco snědla. Můj den vypadal tak, že jsem se probudila v deset, ležela na gauči, hodinu si četla, znovu jsem usnula a probouzela jsem se, když se po čtvrté vracela máma z práce. Mezitím jsem jen občas šla na záchod a pravidleně brala léky. Máme do mě po návratu nacpala kostku vařeného filé nebo tři sousta hovězího masa a já si šla vyčerpaná lehnout. Moje nová doktorka odejla na dovolenou, což se nakonec ukázalo jako velké štěstí. Byl pátek večer, když jsem si všimla, že boule už nemám jen na rukou, ale i na nohou, jsou velké, červené a na omak horké. Uznali jsme s mámou, že raději zajedeme na pohotovost, aby mi na to něco dali, představovali jsme si nějakou mastičku, kterou se budu mazat. Na pohotovosti v Boskovicích sloužila lékařka, které stačilo vidět, jak chodím, respektive nechodím, a konstatovala nutnost okamžité hospitalizace. Měla známé v bohunické nemocnici, kam okamžitě zavolala. Sanitku jsme odmítli, odvezl mě táta. Takže jsem v deset večer skončila na interním oddělení bohunické nemocnice, kde se ke mě chovali slušně, prostředí bylo příjemné a navíc to vypadalo, že třeba budou vědět, co se mnou...
Příteli loni zjistili roztroušenou sklerozu, takže až moc dobře vím, co jsou kortikoidy. Je těžký se s tím vyrovnat, chápu, co jsi prožívala...
OdpovědětVymazat