Naše vydání je ale podstatně starší a patrně jedno z prvních. S určitostí se to zjistit nedá, prvních 15 stránek chybí. Jisté ale je, že si ho pořídil prastrýc poté, co odešel od vídeňské hradní stráže do výslužby, zpět do rodného města. Postavil dům, ve kterém žil sám (životní lásku, krásnou Hertu, mu rodiče neschválili, patrně proto, že byla evangelička. Rodinné fotografie z té doby nicméně zachycují prastrýce s Hertou v horizontu mnoha let, takže kdo ví, co vše a jak dlouho se dělo souhlas nesouhlas.) Protože si v novém velkém domě i sám hospodařil, šel na to jako správný muž a pořídil si vařicí příručku. Když pak v roce 1947 tragicky zemřel, přešla kniha - již dosti používaná - do majetku mé babičky.
A teď ji mám já.
Používaná je opravdu hodně. Stránky jsou po okrajích zhnědlé od omastku a odlupují se, vazba je úplně rozsypaná a poskládat stránky tak, jak jdou za sebou, mi dalo docela práci. Na hřbětě už není původní název čitelný:
Protože se ale tenkrát na knihách nešetřilo, je celá vysázená na křídovém papíře, snad jen díky tomu se zachovala. Už se těším, až vyzkouším všechny ty jidáše, Boží milosti, rozhudy, trojctihodné koláče a jiné polozapomenuté delikatesy.
Kromě receptů kniha stručně pojednává i o slušném chování u stolu ("Nálada u stolu má být srdečná, družná a veselá a každý účastník má něčím k ní přispěti. Jeviti přílišnou chtivost předložených jídel nebo nápadně vyhledávat nejlepší a největší kousky jest společenskou nevychovaností"), výživě dětí ("Rovněž chybují velmi mnozí rodiče, když dítko své překrmují masem, neb podávají mu nápoje opojné, organismus jeho ničící"), poskytuje také dost praktické rozpočty: holoubě je pro 1-2 osoby, krocan 10-12 osob)...Příručka je to prostě zevrubná. Netají se ani s přípravou alkoholických nápojů (kmínový likér, Vermut čili pelyňkové víno), v těchto partiích je ovšem obzvláště potrhaná. Představuji si prastrýce, jak jí listuje, už už se třesoucí na sklenku toho pelyňku :)
Takže teď už jen ji nechat znovu svázat (neznáte dobrého knihaře v Brně?) a můžu se ponořit do vesmíru aspiků, holoubat a domácích zavařenin. Jupí!
Teda Klari,to máš fakt poklad,už se těším na záznamy a fotky z kuchyně:)))Market
OdpovědětVymazatJá jsem zdědila Rettigovou z roku 1902, po prababičce. Před dvěma lety jsme ji našly s babičkou v knihovně a bylo tam pro mě napsaný věnování "Pro Kristýnku 1.5. 1996". Bylo to hezký, to takhle objevit. Ale ještě jsem nedostala odvahu něco z ní uvařit :o)
OdpovědětVymazatRettigovou jsem taky podědila. Docela mě dostala příprava želví polévky: položíme želvě horké železo na záda a utneme jí hlavu, nohy a ocas, pak ji vložíme do studené vody, aby vykrvácela, načež ji vymyjeme a dáme do hrnce, přidáme 1 dcl hrachu a ještě vody a dáme želvu vařiti...
VymazatŘíkám si, že ty naše prababičky musely při vaření mít i velkou odvahu a kuráž. Co je proti tomu takové experimentování s cizrnou či jáhlema. Ty nemusím po kuchyni hodit s horkým železem.
Pořád se máme co učit
MoniKa
Tak mi to nedalo a mrkla jsem z jakého roku jí mám doma já ;-) tak já mám vydání z roku 1947... střežím ji jako oko v hlavě a pokaždé, když jdu něco péct či vařit, neubráním se vzpomínkám na mou úúúúúúžasnou babičku... Mufina
OdpovědětVymazatV Brně na rohu ulic Kounicova a Mezírka, vedle hotelu Continental, stojí dům, kde sídlí různé firmy. Dole v suterénu je (doufám, že stále ještě existuje) malé knihařství, kde mi asi před 3 roky podobně vyhlížející Sandtnerku perfektně zrekonstruovali. Nejvíce otřepené rohy vyspravili podlepením, stránky, které by se již rozpadly, nahradili fotokopiemi a nakonec krásně vyvázali. To vše za cenu velmi přijatelnou.
VymazatPřeji dobré pořízení. Jarka