Milá Maruško,

předevčírem byl Štědrý den a Tobě bylo přesně 18 měsíců. Nevím, jestli ti vůbec dokážu popsat slovy, jak jsi úžasná!

Už je to dlouho, co jsem ti nepsala, tak to vezmu pěkně od začátku. Protože se ti ani v roce nechtělo chodit po čtyřech, nakonec jsme musely na rehabilitaci a cvičit s tebou i doma Vojtovu metodu, což se ti moc nelíbilo. Zato to ale opravdu pomáhalo, takže v srpnu jsi začala lézt po čtyřech a úspěšně pronásledovat Bětušku, která se ale téměř okamžitě naučila chodit a zase tě nechala za sebou. Protože se ti cvičení nelíbilo, cvičili jsme jen tak dlouho, dokud to bylo nezbytné, a potom jsme nechali věci přirozenému vývoji. Věřila jsem, že chodit začneš sama, i když to bude trvat déle. Nakonec to trvalo celých 18 měsíců, ale zvládla jsi to a já jsem na tebe nesmírně pyšná.

Pořád nás všechny trápí tvoje noční buzení. Často ze spaní pláčeš a křičíš, spáváš teď se mnou v posteli, abych tě mohla hned chytit za ruku a zpívat ti, to tě uklidňuje. Zpočátku jsem tě i osmkrát za noc kojila, aby ses uklidnila, potom už jsem tě jen nosila v náručí a teď už stačí uklidnit vleže, tak z toho nejsem tak vyčerpaná. Přesto se ale moc těším, až tě to trápení (ať už je jeho příčina jakákoli) přejde a budeš zase spát celou noc, jako když jsi byla miminko.

Jinak jsi veselá a usměvavá, ale jen mezi svými. S cizími lidmi vztahy moc snadno nenavazuješ a nejraději se mazlíš se svými, hlavně s babičkou, které říkáš "babu" a miluješ ji nade všechno. Oč jsou tvé úsměvy a rošťárny vzácnější, o to víc si je užívám. Moc ráda jezdíš na odrážecím autíčku, vydržíš na něm jezdit tam a zpět a směješ se u toho. Nejraději máš ale zvířátka, často si je ukazujeme v knížce a umíš jich i pěknou řádku pojmenovat. Ať už jsou to plastová zvířátka z lega nebo malí plyšoví mazlíčci, ráda je poponášíš, bereš je s sebou v kočárku na výlet, držíš si je při jízdě autem nebo je krmíš u stolu, jsou to tvoji kamarádi.

Nejspokojenější jsi u mě nebo u babičky v náručí, když si čteme knížku, nebo když s tebou pohazujeme do vzduchu a děláme lotroviny. To se dokážeš nádherně rozesmát hlubokým šťastným smíchem a jsi kouzelná, nádherná, jsi smyslem všeho, i těch probdělých nocí.

Díky tobě se učím trpělivosti. Všemu rozumíš a na spoustu věcí dokážeš reagovat, ale potřebuješ čas. Když se tě ptám na zvířátka, musím počkat, až se rozmyslíš a řekneš mi, co chci slyšet. Nikdy nic neplácneš jen tak, chceš mít všechno promyšlené. I při přebalování musím počkat, až si vyhraješ se svou oblíbenou zábavou "Kde je Maruška? - Tady je!", teprve potom tě můžu obléknout. Jsem ráda, že jsi taková, protože Bůh ví, že právě trpělivosti se učit potřebuju.

Kvůli tobě to má smysl, stojíš mi za to. Pro tebe chci být nejlepší, jaká můžu. Tak mi drž palce.

Moc tě miluju.

Pusu

máma

Letos nepečeme!

Rozhodly jsme se s mámou už na začátku listopadu a to z poměrně logických důvodů. Obvykle pečeme s mámou a sestrou takovým komunistickým způsobem - každá napeče podle svých možností a cukroví se pak  do domácností rozdělí podle potřeb. Poslední roky, kdy bydlíme s mámou ve společné domácnosti, obvykle sestra přijela na jeden víkend před vánoci za námi a pod její organizační taktovkou jsme základní druhy cukroví páchaly společně. Pokud jsme zrovna ani jedna nebyla těhotná nebo nekojila (což už se nám dlouho nepodařilo), popíjely jsme u pečení bavoráka a docela dobře se u toho pobavily.

Letos je sestra v pokročilém stádiu těhotenství, já mám s holkama a pracovním vytížením často stěží čas ohřát si oběd a mamince na vedoucí pozici ve školství každý rok v prosinci vrcholí hned několik soutěží, projektů a celkových celoročních stresů, takže má jiné starosti než plácat rohlíčky. A protože se naše domácnost sestává převážně z diabetiků, malých dětí a osob s nadváhou, což jsou obecně skupiny, kterým cukroví nesvědčí, bylo přijato strategické rozhodnutí vystačit s koupenou kilovou krabicí (což by asi normální domácnosti stačilo i normálně, ale my k tomu ještě každý rok cca 10 druhů připekly, protože, jak tomu zpravidla bývá, diabetici, malé děti a osoby s nadváhou mají pro cukroví slabost).

Letos prostě nepečeme. Maximálně uplácáme jeden dva druhy, kdyby se nám chtělo a byl čas.

Jako prvním jsem podlehla perníčkům, protože bez těch by nebyly vánoce, že.
Dál jsem upekla:

• Linecké (protože mám skvělý recept na linecké z Lince, který nemůžu neudělat)
• Vanilkové rohlíčky (protože maminka říká, že nic byt tak krásně vánočně neprovoní jako rohlíčky)
• Hamburské řezy (protože máme hodně ořechů)
• Datle v marcipánu (protože jsem si z Londýna přivezla kvalitní marcipán a ten s datlí a ořechem chutná prostě božsky)
• Štolu (protože ji mám raději než vánočku, chutná úžasně a vůbec, není to cukroví, tak se nepočítá)

O víkendu mám ještě v plánu:

• Vosí hnízda (protože máme ty ořechy, navíc je má rád dědeček)
• Marokánky (protože na ně mám skvělý recept, který jsem léta sháněla)
• Fíkový salám nebo jiné cukroví pro holky (aby tam bylo taky něco zdravějšího)
• Trojhránky z pekanových ořechů (pekanové ořechy a javorový sirup? Yes please!)
• Ořechové hříbečky (miluje je manžel)
• Nepečené kuličky (protože co jiného bych s těmi všemi zbytky dělala?)

Nevím teda jestli, až to všechno dopiplám, budu mít skvělý pocit, že jsem letos nepekla a pěkně jsem si o víkendu odpočinula. Zato ale určitě budu mít krásně provoněný dům, vánoční náladu a hyperglykémii. 

Řada nešťastných příhod

Nemůžu si pomoct, ale poslední dva měsíce se u nás doma dají celkem přesně popsat tímto titulem série oblíbených dětských knížek. Pro úplnou přesnost by to možná mělo znít "Řada nešťastných příhod s nepříjemným finančním dopadem, tu a tam proložená příhodou příjemnou".

Napřed jsem při otáčení omlátila nárazník tátova auta, tedy respektive auta, které měl táta půjčené od kamaráda. Nu což, auto aspoň trošku ťuknout je asi povinností každého čerstvého řidiče a naštěstí to nebyl rolls-royce, takže to pár tisíc spravilo. Horší bylo, že o čtrnáct dní později jsem při vycouvávání ze dvora narazila naším autem do tátova, nově pořízeného a vyleštěného. Říkáte si asi, že mi to řízení moc nejde. Popravdě, řízení mi docela jde, jen mám problém s tím couváním. To bude ale zřejmě dané geneticky, protože ženám se údajně většina "nehod" stane v rychlosti okolo 10 km/h. Mužům pak v rychlosti okolo stovky. Každopádně jedním zacouváním poškodit obě rodinná auta byl slušný výkon, až se z toho vzpamatuju, budu to v hospodách dávat k dobrému jako veselou historku.

Pojala jsem touhu odjet se zrelaxovat do Londýna, prodloužený víkend za mořem je totiž moje osvědčená relaxační činnost. M. se obětoval, že by pohlídal Gremliny, tedy naše úžasné holčičky, takže jsem sbalila svých pár švestek plus kamarádku, která coby matka dvou dcer také potřebovala nákupní terapii. V souladu se všemi Murphyho zákony se mi těsně před odjezdem podělal počítač, na kterém jsem měla 14 dní práce na příšerném překladu o kombajnech. Nezazálohované. Hotovo 93 %, nutno odevzdat před odletem. (Kdo zálohuje, tomu se počítač nikdy nepodělá, to je vesmírné pravidlo, na které se můžete spolehnout). Místo poklidného balení, ostříhání, manikúry a jiných aktivit, které jsem si na poslední dva dny před odletem naplánovala, jsem tak sháněli diskety, studovali příručky a pokoušeli se starouška vzkřísit: zpočátku cílenými kroky, ke konci pomocí voo-doo, ale nic nepomohlo. Zde se naštěstí objevila první příjemná vsuvka, M. se podařilo zachránit alespoň disk s daty, počítač ale bylo nutné kompletně přeinstalovat (práce na tři dny, odlet za 12 hodin). Zákazník informován, že překlad dodám ihned po příletu, respektive ihned se ho pokusím dokončit a poslat.

Londýn byl celý jedna příjemná vsuvka a víc napíšu zanedlouho. Nebýt toho, že se mi poslední den podařilo neuvěřitelně rozflákat sklo na svém novém iPhonu, měla bych pocit, že už se můžeme pomalu začít finančně vzpamatovávat. Trapné je, že výměna skla, respektive celého dotykového displeje, stojí jako nový mobil, a ne úplně ten nejlevnější. Ejaja, hopsasa.

I což, přiletěla jsem domů celá nažhavená dokončit překlad a začít zase normálně žít, jen bylo potřeba nejprve znovu instalovat alespoň základní překladatelský software, což by nebyl problém, nebýt toho, že si právě dva dny po mém příletu O2 vybralo pro zásadní výpadek širokopásmového připojení, které nám jinak funguje 363 dní v roce. Z práce tudíž nebylo nic, nažhavená linka do O2, nažhavený telefon zákazníkovi a další kolo vysvětlování. Moc vesele to nebral, ani se mu nedivím. Být zákazníkem, taky z překladatele, který si nejprve zruší počítač a potom nemůže pracovat, protože nemá Internet, neskáču radostí do stropu.

Jestli si myslíte, že už je to všechno, tak se mýlíte. Ale pro představu snad stačí. Jestli Bill Gates a ti trpaslíci, co běhají v drátech po celém světě a zajišťují Internet, dovolí, hodím sem aspoň ten příspěvek o Londýnu. Dřív, než se stane něco ještě horšího. Tak mě napadá, že už nám dlouho nevypnuli elektřinu. Uá!

A přece se nosí!

Zlé sudičky mi předvídaly, že až děti ztěžknou, nošení mě přestane bavit. Pravda je, že nosíme o dost míň, ale nesouvisí to s hmotností dětí, spíš s jejich přirozenou potřebou se víc hýbat. Nošením jsem taky holky, když byly malé, uklidňovala i uspávala. Teď jsou přeci jen větší, adaptované na svůj dost pevný režim a spát chodí obvykle do postýlky a bez potíží, takže z nošení je spíš praktický způsob přesouvání než prohlubování bondingu.

Trochu víc teď nosíme Marušku, protože Bětka cape po svých a Maruška se nosí ráda, čímž se dá na krátké vzdálenosti eliminovat kočárek.

Pěkně jsme si ale zanosili koncem října, kdy jsme se vypravili do Orliček na podzimní prázdniny. Podzim to byl moc pěkný, tedy v pátek. V sobotu už byla najednou zima, tím myslím, že sněžilo a mrzlo a nás to, navzdory předpovědi, poněkud zaskočilo. (Neschopná matka samozřejmě nevzala ani zimní fusaky do kočárku). Bětka ve sněhu chodit nechtěla vůbec, a tak když jsme si udělali výpravu zasněženou krajinou k opuštěnému kostelíku, děti jsme navázala do tandemu (tatínek má odrovnaná záda co se děti narodily, takže nošení je obvykle mou výsadou). Holky vydržely krásně přes hodinu, napřed koukaly na sníh, pak spaly. A pro mě ve sněhu byla ta hodina s dvacetikilovou zátěží (byť rovnoměrně rozloženou vpředu a vzadu) taky tak akorát. Kostel ovšem nebyl ani zdaleka opuštěný, jen tak zdálky (i zblízka) vypadal. Když jsme zkusmo vzali za kliku, jestli se nebudeme moct podívat dovnitř, vpadli jsme přímo doprostřed mše, pan farář měl zrovna doširoka rozpřažené paže a něco vyzpěvoval. Asi že byl rád, že i v omlácených kostelích má v neděli narváno :)

Technické informace pro zasvěcené: Původní bundu Suses Kinder jsem prodala a koupila místo ní Angel Wings, je lépe ušitá, softshellová a dá se pěkně nosit, i když nenosím. Setrvale tandemuju tak, že přední dítě se nese v šátku (kapsa s křížem venku) a zadní dítě v Manduce. Nemůžu tak ale chodit sama, protože když zadní dítě usne, nejsem mu schopná zajistit hlavu tím mandukovým chráničem. Leda bych si dítě už "zajištěné" na záda hodila. Období obdivování různých šátků mám za sebou, oba dva "nadbytečné" jsem dost rychle prodala a nosíme v Amitole (Girasol), která mi naprosto vyhovuje, hodí se ke všemu a nebojím se, že ji zničím.

 

Zde méně oteplená varianta bez bundy, děti v overalech Hoppediz, což je jedna z investicí, kterých nelituju.

A teplejší verze s bundou AW (a manželem vesele vykukujícícm v pozadí, aby dorovnal počet dospělých a dětských hlav).

45/52 Mám krásný děti!

Když je jednou za čas vyndám z kočičícho záchodku, kde si poslední dobou hrají nejraději, umeju je a místo praktického termoprádla navléknu do něčeho slušivého - a stihnu vyfotit dřív, než se polejou, roztrhají, ušmudlají, rozbrečí nebo navzájem pokoušou....

...jsou nádherný. Díky, Pane.

S hračkami to není hračka...

Asi mám přehnané nároky. Asi určitě. Obchody přetékají hračkami, ze kterých jen oči přechází, a díky širokopásmovému připojení k Internetu si dokonce můžu v klidu poklikat z domu a nechat si metráky hraček doručit až před práh. Kvůli dětem je člověk ochotný se plácnout přes kapsu, takže by výběr hraček k Vánocům a jiným příležitostem pro asi rok a půl staré děti neměl být problém.

Jenže.

Mám ty nároky. Zas tak moc jich není. Posuďte sami:

1. Chci, aby hračka byla estetická. Půlkilový plastový výlisek v divokých barvách mě neohromí, ani když se jmenuje Mluvící hrnec a stojí tolik jako večeře v luxusní restauraci.

2. Nepotřebuji žádné zbytečnosti navíc. Pokud je to knížka, ať je to prosím knížka, nemusí ještě robotickým hlasem (nejčastěji v cizím jazyce) předčítat části textu, ani "hrát" při stisknutí tlačítka falešné melodie.Pokud se mají na tyč navlékat kroužky, tak nepotřebuju, aby jich ještě polovina byla průhledná, blikala a při úspěšném navlečením spustila diodovou diskotéku.

3. Chci, aby se s hračkou dalo hrát takovým způsobem, k jakému je určena. Připadá vám to samozřejmě? Tak to byste se divili. Na jednoduchém příkladu vkládaček (tj. hraček, které slouží ke vkládání kostek různých tvarů do příslušných otvorů) můžu ukázat, že většina hraček je prodejná (lidi koupí všechno), některé asi děti nějakým způsobem zabaví, možná zaujmou, ale najít takovou, na které by se dítě skutečně mohlo naučit vkládat různě tvarované kostky do stejně tvarovaných otvorů je prostě věda.

Takže, v čem je problém vkládaček?

•  Mega populární Mluvicí hrnec: 

Zcela pomíjím naťuknuté estetické hledisko (ty barvy míchal kdo???) a nebudu se ani pouštět do kritiky úrovně zpívaných textů, které se přehrají, když kostka propadne správným otvorem (nebo hlavním otvorem nahoře). I kdyby dítě o spuštění těchto zvuků skutečně stálo, což se může stát, i cvičené orangutanní mládě přijde během tří minut na to, že zvuk lze spustit vložením "čehokoli" (např. ruky) do hlavního otvoru, a není nijak motivováno vhazovat hlavním otvorem zrovna kostky. Taky mi jaksi není jasné, proč tato hračka (stejně jako tisíce dalších hraček pro děti ve věku od šesti měsíců) řeší tvary a počty (jiné hračky zase písmena abecedy). Možná jsem předpotopní matka a moje děti jsou odsouzeny k celoživotnímu duševnímu krnění, ale ve věku, kdy je chci učit chápat, že kulatou kostku neprorvou čtveratým otvorem, nemám ještě ani zdaleka na programu učit je počítat, neřku-li číst. Zároveň doufám, že až přejdeme k počtům do pěti, budou už chápat rozdíl mezi trojúhelníkem a hvězdičkou a k jejich prohození správnými otvory budou používat inteligenci, nikoli sílu.
Nechápejte mě špatně. Holky si zrovna s touto (poděděnou) hračkou vyhrály dost a dost. Princip snadno sundatelné a vrátitelné pokličky je okouzlil a držel několik měsíců a v hrnci se postupně vystřídala většina předmětů naší domácnosti. Co mi ale vadí je, že na této hračce prostě nemají šanci naučit se vkládat tvary (i když se hračka na první pohled jako vkládačka tváří). Tvary se totiž mají vkládat bokem, což je pro dítě, které jemnou motoriku teprve trénuje, dost těžké (mnohem lepší je plnění "shora"). Navíc se musí trefit velmi přesně, protože otvory nemají skoro žádnou vůli. A hlavně, při zasouvání přesně umístěné kostky do vypouklého boku musí dítě vyvinout i určitou sílu, protože v každém z otvorů dříme nezbytně nutné čidlo, které se musí stlačit, aby hrnec vydal přitroublý smích a šikovné batole tak pochválil. Takže pokud chcete hračku, která vás dítěte na chvíli zbaví, a neřešíte vzhled či hudební sluch, mohu směle doporučit. Pokud ale chcete, aby se dítě naučilo vkládat tvary, radši ty prachy roztočte U Kastelána.

•  Hračky pro rodiče:

Tyhle vkládací kostky (nebo i vícehrany) jsou úžasné. Zaprvé značně ušetříte, protože stojí od 50 do 100 korun a neberte to, za ty prachy! Samozřejmě jsou plastové a asi je vyráběly nezletilí Číňánci, ale nebudeme se tu zabývat malichernostmi. Při troše štěstí se barvou z nich neotrávíte, naopak si s nimi užijete hodiny zábavy. Tím myslím vy. Ne vy a vaše dítě - ale vy. Dítě, které se právě učí poznávat různé tvary, totiž nedokáže rozpoznat a povhazovat 18 různých tvarů (a některé varianty jich mají i víc!).  Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že najít správný otvor pro neidentifikovatelný osmihran je úkolem hodným vysokoškoláka. Neberte mě ale vážně. Mě prostě geometrie nikdy nešla.

•  Hračky přijatelné esteticky i počtem tvarů...ale hratelné jen omezeně. Smutným příkladem je tento výrobek od nejmenované firmy, kterou mám jinak moc ráda:  

 

Hračka je dřevěná, esteticky přitažlivá, barvy neškodné, navíc vypadá variabilně - destička s otvory se dá vytáhnout a otočit - z druhé strany je jednobarevná - a dítě může zpočátku pouze házet barevné kostky do příslušných otvorů a teprve později přejít k tomu, že jejich omalovanou stranou doplňuje obrázek, který vidíte výše. Bohužel je to ale hračka, se kterou si vyhraje opět až mnohem starší dítě nebo dospělý. Zaprvé je potřeba vytahovat tu destičku, což je manuálně dost náročné ještě i pro tříleťáka (respektive náročné je vracet ji zpět do kolejniček). Zadruhé kostka představující korunu stromu je tak neskutečně složitě vyříznutá, že mi vždycky zabere několik pokusů, než se správně trefím. Dítě je bez šance, respektive potřebuje neustálý dohled a pomoc dospělého. Většina kostek navíc sedí jen jedním směrem, tedy neomalovanou stranou pokud se používá zadní strana destičky, a omalovanou stranou, pokud se používá obrázek. Takže hračka pěkná, ale dítě si s ní samo hrát nemůže. 

A vkládačky jsou opravdu jen jedním z příkladů hraček, které nejsou domyšlené nebo dotažené do konce. Výrobci nás také obšťastňují odrážedly, která mají kola tak moc v boku, že dětem vadí při odrážení, navlékacími kroužky, u kterých se tyč k navlékání směrem nahoru zužuje: dítě tak navleče jako první nejmenší koružek (protože ten se mu nelíp drží), ten zůstane viset úplně nahoře a hra skončila, nebo aktivními chodítky, která jsou tak nestabilní, že každému chůzi se teprve učícímu dítěti musí nutně pod rukama podjet a seslat ho s knock-outem na bradu k zemi. A to prosím mluvím pouze z omezené vlastní zkušenosti s hračkami pro úplná mrňata. Nechci vidět, až budu odhalovat vady těch hraček pro pokročilé. Podle mě by měl každý výrobce ty hračky na dětech testovat, než je pustí do oběhu - to by se určitě nepočítalo jako dětská práce, která je u nás nelegální, ne?

Něco o tomto blogu

Tento blog vznikl jako osobní psychoterapie v době, kdy jsem čekala dvojčata. Spíš pro vlastní potřebu jsem si psala různé postřehy, které si nakonec našly své čtenáře i mimo okruh mých známých, což mě nepřestává udivovat.

Postupně se z blogu stává spíš rodinná kronika tu a tam proložená postřehy odjinud, protože i když svou rodinu miluju, zajímají mě i jiné věci než vaření (manželovi) a utírání zadků (dětem). Nedělám si nárok na absolutní pravdu a pochopení ve věcech, o kterých píšu. Je to osobní blog, příspěvky vyjadřují můj názor (a rozpoložení) v době, kdy vznikají. Čtenáři, kteří chtějí přes blog virtuálně nahlédnout do mého života, tu pochopit, tu se zasmát, tu nesouhlasně zakroutit hlavou, jsou vítaní a pokud zanechají kometář, tím lépe, čtu je moc ráda, i když nestihnu vždycky zareagovat. Pitomé, pohrdavé a jinak nepříjemné komentáře ke zveřejnění neschválím - pokud si potřebujete tímto způsobem kompenzovat traumata z dětství, čiňte tak jinde než v mém virtuálním obýváku.

Kdybyste mi chtěli napsat a máte podobně jako já problém vejít se do vyhrazeného prostoru, pište na ronjinblog@gmail.com. Budu se vždycky snažit odpovědět.

                                                                                                                         Ronja