Mateřská demence není žádný mýtus. Kombinace hormonální smršti, nevyspání a nutnosti neustále myslet na dvacet věcí zároveň zahýbe i těmi nejbystřejšími z mozků. Když přidáte skutečnost, že se 90 % vaší každodenní konverzace odehrává na úrovni paci-paci-pacičky a pokud už navážete nějaký sociální kontakt, obvykle je to s podobně postiženými matkami, které vám inteligenční obzor nijak závratně nezvýší, není se co divit, že po roce či dvou (či pěti) strávených převážně utíráním zadků máte pocit, že je úbytek vaší šedé kůry mozkové takřka hmatatelný.
Zde jsou některé z projevů:
- Musíte-li se při nákupu v supermarketu zastavit a vybírat zboží, začnete automaticky drndat nákupním vozíkem
- Při hovoru s přáteli se pohybujete ze strany na stranu, i když zrovna nechováte žádné dítě
- Ve sprše či v autě si sama zpíváte "Cap-cap po roli, kdo kravičky podojí?" a "Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte", protože na jiné písničky už si nedokážete vzpomenout
- Mluvíte o sobě v množném čísle, i když nakupujete sama
- Už vůbec neumíte solit jídlo, protože jste zapomněla, jak normálně osolené jídlo chutná.
- Na manžela začnete mluvit ve zdrobnělinách ("Máš žízeň? Tak si natoč vodičku!") a příležitostně ho upozorňujete na zajímavé úkazy ("Podívej, vláček!")
- Medvídka Pú vídáte tak často, že jste jej začala počítat za člena domácnosti
- Když krájíte cibuli, neuroníte ani slzu - zato u reklamy na Pampers spotřebujete balík paírových kapesníků
- Zjistíte, že vás baví Teletubbies.
Netrpím šílenstvím. Já si je dokonale užívám!
To nemá chybu, je to fakt výstižné :-) A to mám "jen" jedno dítě ! :-) Mirka
OdpovědětVymazatJo, tak to sedí :D
OdpovědětVymazatDost často drndám nejen nákupní košík, ale i prázdný kočárek v případě, že mi dítě právě někdo chová.
Pohupování se snažím ovládat, ale když na to přijde, můžu se díky neustálému těhotenství vymlouvat na rozvolňování pánve :)
Písničky Kdo stvořil píchající ježky a Je velký náš Bůh jsou denní chleba.
Solit jsem nikdy neuměla, protože sama nemusím extra slané jídlo, takže v tomto ohledu by asi nikdo nepoznal, že jsem matkou malých dětí.
U nás doma mluvíme v zdrobnělinách už všichni. Až mi to občas leze na nervy. Peťa používá v komunikaci spoustu Lexíkových výrazů a jeho kolegové to pak používají i v práci. A upozorňování na překvapivé úkazy... to už přecházím :)
Medvídka Pú vídám, když si chci ráno poležet se Zachym a Lexík se v půl sedmý dožaduje pozornosti, pak to zachraňuje Medvídek Pú a "Pupík" (Slonisko), Medvídek Pú je v omalovánce a na plínkách. Ijáčka Lexík napodobuje skoro celý den běháním po bytě, řehtáním a provoláváním "koník Ijáček" :)
Při cibuli bohužel brečím pořád, ale taky u všeho, co se týká malých dětí, záchrany života apod.
U mě se to ještě projevuje tím, že nejsem schopná vyluštit křížovku. Dřív mi Peťa pomohl doplnit jedno dvě slova, teď ji vyluští sám a já potřebuju jeho pomoc, abych dala dohromady alespoň polovinu. Ale začala jsem na tom pracovat, snažím se luštit, abych si zpět doplnila aspoň něco ze slovní zásoby. A taky mívám občas problém se vyjádřit, nenajdu správná slova a když mluvím nedává to moc smysl. To už je takový méně vtipný dopad toho, že je člověk doma.
Zase si říkám, že je možná lepší se hůř vyjadřovat než mluvit rychle a plynule, ale jen o tom, co bylo v plínce, jestli papá a kolik a co, kolik už má zoubků ,že už panikařím, protože všechny děti z "x" lezou, jen to naše ne, jestli náhodou není nějaké divné a to, že nestojí, je určitě tím, že víc váží než Novákovic Jeník :D
Také mám tuto diagnózu. Příznaky sedí dokonale, také ještě jak vidím maso vcelku, okamžitě ho krájím na malé kousky - bohužel i na jiných talířích, jež nepatří dětem. A když odcházíme ven pro jistotu se všech ptám, jestli už se vyčůrali, stejně tak při přecházení silnice automaticky dávám ruku, nemusím dodávat, že děti jsou zrovna s babičkou. Jsem zvědavá, jestli doba návratu k normálu bude stejně dlouhá jako trvání tohoto postižení
OdpovědětVymazatmoniKa
Když jsem chodila do práce, někdo mi povídal o paní, která se vrátila po několika letech mateřské a na jednom z prvních obědů se svým nadřízeným si automaticky vzala jeho talíř a začala mu krájet maso na kousky...no, tenkrát jsem se smála a říkala si, že to je asi výmysl. Dnes už se nesměju, taky si říkám, jestli se dostanu zase někdy do normálu a nebudu si na veřejnosti ani hladit břicho, ani se pohupovat ze strany na stranu a drndat vším, co je po ruce. Na druhou stranu znám i matky, které zůstaly doma s dětmi dlouhé roky, někdy už se do práce ani nevrátily a nezdá se, že by to na nich zanechalo následky podobného typu. Tak doufejme, že i tím, jak porostou naše děti, naše mateřská demence se bude zmenšovat až jednou ustane. Markét
OdpovědětVymazatAno, Teletubbies, to je lakmusový papírek, jde totiž o nejvyšší level psycho tortury, která spolehlivě vymele každou dospělou buňku šedé kůry mozkové :)
OdpovědětVymazatV rámci objektivity nutno dodat, ze nesdilim oblibeny nazor, ze je to pro dementy a dela to s deti imbecily, myslim, ze pro zcela konkretni cilovou skupinu, pro kterou to vymysleji, je to propracovane presne dle potreby. Ovsem s kazdym pripoctenym rokem divaka stoupa psychohlinatost az k ciremu zoufalstvi :)
Jinak ten fejetonek fajn.
Ja uz si pak zpival i pred dospelymi prateli pisnicky z Medvidka Pu a tak dale...
A hlavne zacnes rikat sve mame a tatovi babicka a dedecek, a manzelovi, manzelce mama, tata. A to je taky jina dimenze :) Holkam uz je 14, 12 a 7 a ja uz nasim nereknu jinak nez deda a babicka (protoze je obvykle pritomna nektera dcera), ciz mi prijde prdle...